asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Vlhkost nemá v domě místo

22.02.2010
Prvořadým cílem renovace na nízkoenergetický standard je maximální snížení úniků tepla stavební konstrukcí. A to nejen v zimním období, kdy je třeba vnitřní prostory vytápět, ale i v létě, za horkých dnů, kdy naopak chráníme interiér před nadměrným přehříváním. Způsobů, jak zateplení vyřešit, je několik. Všechny však směřují k tomu, aby celý objekt získal kompaktní, ničím nepřerušovanou tepelněizolační schránku.
Nejdřív je třeba zbavit se problémů
Míst určených k zateplení ve starším rodinném domě je opravdu mnoho. Proto je důležité vykonat před zahájením prací důkladnou analýzu. Je nutno posoudit celou stavební konstrukci a odstranit různé poruchy v jejích jednotlivých částech.

U fasády jde zejména o tyto nejčastěji se vyskytující poruchy:
  • vytváření trhlin,
  • poškození omítky,
  • poruchy zapříčiněné působením vlhkosti v důsledku nedostatků střešní konstrukce, základů a soklu.
Při renovaci šikmé střechy je důležité, aby konstrukce krovu a krytina i strop nejvyššího podlaží byly bez poruch. V některých případech je při dodatečném zateplení nezbytná zkouška únosnosti jak nosných konstrukcí, tak i samotného krovu. Jestliže se nerozhodnete zateplit prostor pod šikmou střechou, je třeba zateplit strop nad nejvyšším podlažím, respektive u plochých střech celou střechu. Zateplení stropu nejvyššího podlaží je nejlevnějším a nejjednodušším tepelněizolačním řešením, protože náklady na jeho realizaci se vám vrátí už za několik let. Často se zapomíná na zateplení zdí suterénu a podlahy, která má přímý kontakt se základovou zeminou. Občas tento problém i úmyslně bagatelizujeme, protože při představě těžkostí, které mohou vzniknout při zateplování suterénu, si někteří stavebníci raději řeknou, že tato izolace není tak důležitá. V mnohých případech však postačí, když se zateplí podlaha nad suterénem. Existují řešení, při nichž ani není potřeba snižovat světlou výšku místností, například když se použije vakuová izolace, která při tloušťce 3 až 4 cm dosahuje stejných parametrů jako běžně používaná izolace.

Účinná tepelná izolace vyžaduje suché stavební prvky, proto je nejdůležitějším základním opatřením před zateplením objektu odstranění vlhkosti, jejíž příčinou může být kapilární vzlínání z vrstev pod základy nebo vlhkost ze základové, povrchové a srážkové vody.

Obnova hydroizolace podříznutím
Vlhké zdivo se obvykle objevuje v důsledku nefunkční původní izolace proti vlhkosti a vodě, ale časté jsou i případy, kdy izolace zcela chybí – ať už z úsporných důvodů nebo pro nedostatečné znalosti. Už obyčejný pojem odvlhčení zdí staví každého odborníka před těžký úkol. Cílem sanace je zabezpečit výrazné a trvalé snížení obsahu vlhkosti ve zdivu staveb pomocí technických zásahů, které spočívají v obnově původních systémů nebo v nově uplatněných sanačních metodách. Pro správné vykonání sanace a poskytnutí dlouhodobých záruk je obvykle nezbytné zabezpečit kvalitní izolaci. Ta může vzniknout chemickou cestou odpuzování vody, pomocí elektrického proudu a vysušování nebo klasickým zhotovením radikálního řezu.

Volba správného druhu izolace musí brát v úvahu stavebnětechnická, ekonomická i ekologická hlediska. Při sanaci vlhkého zdiva je třeba využít všech dostupných metod. Nejúčinnější, nejmilosrdnější, nejdéle působící a pravděpodobně i nejlevnější způsob je podřezávání zdiva.

Podřezání cihlového zdiva se dnes dělá stejně jako kdysi, používají se však motorové pily s vidiovými řetězy. Řez je veden ve spáře mezi cihlami, případně mezi kamennými základy nebo kamennou podezdívkou a cihlou po úsecích dlouhých asi 1 metr. Do proříznuté spáry se potom vsune izolační fólie tlustá 2 mm.

Spára se proti sedání zabezpečí speciálními, různě tlustými plastovými deskovými klíny (rozměry závisejí na šířce řezu a použité izolaci). Klíny jsou konstruovány na únosnost 500 kg/cm2, aby spolehlivě unesly desítky tun, a natrvalo zůstávají ve vyřezané spáře.

Vkládané izolace jsou určeny pro použití jako zábrany proti vodě i radonu. Plastové izolace mají nejdelší životnost ze všech používaných izolací, jsou velmi pevné a odolné. Dokonce i proti agresivním solím síranů, dusičnanů a chloridů (bílé výkvěty), které vlhké zdivo často obsahuje a kterým těžko odolávají i nerezové plechy. Řezná spára je nakonec vyplněna cementovou maltovou směsí. Do tlustých zdí je v případě potřeby možno vstřikovat cementovou směs pod tlakem (čerpadlem). Tímto způsobem se dá zhotovit izolace cihlového zdiva do tloušťky 130 cm. Díky motorové pile je možno podřezáním ošetřit všechny zdi, i štítové, sousedící s jiným objektem, neboť stačí přístup ke zdi jen z jedné strany. Při správném postupu podřezávání zdiva je vyloučeno jakékoliv sedání, řez neprovázejí žádné otřesy a vibrace, které by mohly objekt poškodit.

Tato metoda skýtá záruku, že nedojde k narušení statiky. Zajímavé je, že zmíněné plastové izolace do značné míry omezují i vibrace přenášené do budovy například z blízké silniční dopravy. Nespornou výhodou této metody je i její rychlost (u běžného rodinného domu do čtyř dnů) a přijatelná cena, navíc je tato metoda mechanického izolování nejlevnější. Snadné je i odstraňování „následků“ – spára se začistí a omítne, stěna se vymaluje a práce je hotova.

Určité problémy, i když ne nepřekonatelné, představuje kamenné a smíšené zdivo, případně beton a železobeton. Na podřezávání kamenného a smíšeného zdiva se používá diamantové lano poháněné elektrohydraulickým systémem přes vodicí kladky upevněné na zdi.  Při práci se však na chlazení lana musí použít voda, kterou se řezná spára vyplachuje. Do řezné spáry se poté rovněž vloží izolace, takže celý postup je obdobný jako při podřezávání zdiva řetězovou pilou.

S podřezáváním zdiva má mnoho společného i izolace zdiva pomocí nerezových plechů. Jde o velmi kvalitní mechanickou metodu, která chrání stavební objekt před periodickým vlhnutím, respektive ho zbavuje zemní vlhkosti. Základem celého systému jsou vlnité nerezavějící desky z vysoce ušlechtilé chromniklové oceli, které jsou pneumaticky zaráženy do průběžné spáry zdiva. Jejich vysoká tuhost zaručuje, že ani v masivním zdivu (až do šířky 100 cm) nedochází k deformacím materiálu, a to ani ve vícepodlažních objektech, kde je tlak ve zdech enormně vysoký. Vlhké zdivo je možno izolovat i nerezavějícími deskami z molybdenové oceli.

Svými vlastnostmi sice nedosahují kvality desek z chromniklové oceli, k výhodám však patří dlouhá životnost. Nerezové desky je možno při sanaci aplikovat u všech objektů s průběžnou ložnou spárou ve zdivu. Použití této metody sanace tak není omezeno jen na cihlové zdivo. Narazit nerezové plechy lze i do kamenného zdiva a do zdiva z nepálených cihel. Daný objekt je však třeba předem staticky posoudit.

Sanační omítky
Sanace vlhkého zdiva je natolik různorodá a komplikovaná problematika, že je velmi těžké zvolit jen jeden postup řešení, který by byl uplatnitelný ve všech případech. Žádná metoda sanace vlhkosti není univerzální a obvykle je třeba použít kombinaci několika metod. Další účinnou metodou při opravách vlhkých staveb je aplikace sanačních omítek, které zajišťují odvod vlhkosti obsažené ve zdivu.

Jestliže vlhkost v kapalné formě proniká ze zdiva do omítky, dochází k viditelným poruchám omítky. S pronikající vodou se do zdiva a omítky dostávají i rozpustné, takzvané výkvětotvorné soli (roztoky síranů, dusičnanů, chloridů, uhličitanů), které se dostanou spolu s vodou na povrch zdiva, respektive omítky. I když se v těchto místech může voda odpařit, vyplavené soli nadále rozrušují omítku a zdivo. Vysoká vlhkost zároveň snižuje mrazuvzdornost povrchových úprav a vrstev zdiva. Proto by kvalitní sanační omítka měla díky minimální kapilární nasákavosti bránit prostupu vody a solí ve vrstvě omítky. Minimální difuzní odpor sanační omítky umožňuje difuzi vodní páry ven ze zdiva (protože se nezvyšuje osmotický tlak, nedochází k vytlačování vlhkosti výše do zdi). Pro kvalitní sanační omítku je důležitý i vysoký obsah pórů – soli se mohou ukládat ve struktuře omítky bez jejího poškozování.

Vysoká propustnost sanačního systému vytváří příznivé podmínky pro odvod vlhkosti ze zdiva ve formě vodní páry a pro případné vysychání zdiva. Soli, které masivně poškozují běžné omítky, se v sanační omítce postupně ukládají v jejím pórovém systému. Omezený prostup kapalné vlhkosti a velký prostor na ukládání solí tak zajišťují, že povrch omítky zůstává dlouhodobě bez viditelných projevů vlhkosti a poruch. Správná sanační omítka tedy není těsnicí a neprodyšně uzavřená.

Sanační omítky je možno připravit dvěma způsoby:
  • z průmyslově vyráběné suché maltové směsi dodávané v pytlích,
  • z malty připravované běžným způsobem přímo na stavbě přidáním modifikační přísady.

Suché maltové směsi vyráběné průmyslově mají standardní složení garantované výrobcem. Jejich zpracování tedy méně ovlivňuje nedbalost pracovníků na stavbách a s vyšší pravděpodobností jsou zaručeny jejich finální vlastnosti. Ke svému zpracování obvykle vyžadují intenzivní míchání, které zajistí vnesení vzduchových pórů do struktury čerstvé malty. Při průmyslové výrobě suché směsi je součástí plniva mimořádně pórovité kamenivo s otevřenými póry, například perlit nebo pemza.

Sanační omítky vyráběné pomocí přísad na stavbě se vyrábějí obvykle z běžných pojiv, plniva a přísady, které se přidávají do směsi při míchání malty. Při této přípravě sanační omítky je výsledná kvalita velmi ovlivněna lidským faktorem. Při výrobě malty na stavbě je rovněž problematické přidávat do směsi pórovité kamenivo a malta jen z hutného kameniva nemůže dosáhnout pórovitosti srovnatelné s maltou obsahující pórovité kamenivo.

Sanační omítkový systém se obvykle skládá ze tří vrstev:
  • přednástřik má v systému sanačních omítek zajistit přilnavost (adhezi) k podkladu, musí být odolný proti působení solí. Většinou je nanášen síťovitě, to znamená, že nepokrývá celý povrch omítaného zdiva. Jestliže je přednástřik nanášen na menší plochu, než je 50 % z celkové omítané plochy, nemusí splňovat žádné speciální mechanickofyzikální požadavky;
  • jádrová omítka slouží k vyrovnání hrubých nerovností podkladu (vyrovnávací omítka) nebo jako akumulační vrstva pro příjem solí při mimořádně vysokém zasolení podkladu (pórovitá jádrová omítka);
  • sanační omítka zajišťuje to nejpodstatnější – finální povrch, který zůstává vizuálně suchý, bez výkvětů solí a poruch. Tato vrstva nesmí konstrukci uzavřít, ale musí umožnit difuzi vodních par z konstrukce, aby se nezvýšily osmotické tlaky a vlhkost nebyla vytlačována výše do zdiva, jak by tomu bylo v případě uzavření neprodyšnou vrstvou.

Při zvýšeném zasolení zdiva je třeba zabránit průniku rozpustných solí do ještě nevyzrálé, čerstvě nanesené vrstvy sanační omítky. Někteří výrobci předpisují vykonávat na podkladovém zdivu speciální nátěry (antisalty), které mají tomuto negativnímu účinku zabránit. Vrstva jádrové omítky může být cíleně navržena jako akumulační na ukládání solí a posunutí odpařovací zóny, zvláště v případě velmi zasoleného zdiva. Kritérium stupně zasolení pro návrh skladby omítek je vhodné konzultovat přímo s dodavatelem hmot.

Asi nejznámějším parametrem pro sanační omítku je objem vzduchových pórů v čerstvé maltě sanační omítky, který má tvořit 25 % objemu čerstvé malty. Z hlediska funkce těchto omítek však nelze obejít ani další požadavky, které jsou v konečném důsledku ještě podstatnější. Je to již zmíněná dostatečná celková velikost otevřených pórů a kapilární nasákavost.

Zásady aplikace sanačních omítek
Při aplikaci sanačních omítek je třeba si uvědomit, že sanační omítky nezajistí odstranění vlhkosti ze zdiva, ale jen dlouhodobě suchý a nepoškozený povrch omítek. Prodyšná sanační omítka vizuálně zakryje vlhkost, zabrání tvorbě výkvětů na povrchu omítky a umožní difuzi vlhkosti ze zdiva bez zjevných poruch na povrchu omítek, případně postupné vysychání sanovaného zdiva. V případech, kde z určitých důvodů nelze obnovit izolace, omítkový systém dlouhodobě zajistí vizuálně suchý povrch omítky. Díky jeho difuzním vlastnostem se nezvyšuje osmotický tlak v kapilárách zdiva (na rozdíl od neprodyšných úprav, jako je keramický obklad nebo cementové malty), a tím není vyvoláván vzestup vlhkosti do větší výšky, naopak se přispívá k vytvoření určité vlhkostní rovnováhy a stabilizaci zdiva.

Sanační omítky je vhodné použít jako součást komplexního sanačního zásahu spolu s některou další metodou snížení vlhkosti ve zdivu, například v kombinaci s obnovou hydroizolace (podřezání, injektáže, zarážení plechů apod.), s provětrávanými vzduchovými systémy, drenážemi atd. Sanační omítky je možno aplikovat v těchto případech:
  • je velmi problematické účinně realizovat jakýkoliv druh dodatečné izolace zdiva a omezování přísunu vlhkosti do zdiva (podzemní suterénní prostory z kamenného zdiva);
  • i při použití jakékoliv metody dodatečné izolace zůstává i po vytvoření zábran proti vzlínání vlhkosti zdivo určitou dobu vlhké. Doba vysychání je v tomto případě až desítky měsíců. Pohledová vrstva povrchů je však zhotovována obvykle hned po aplikaci dodatečné izolace, tedy ještě na vlhké zdivo;
  • v sanovaném zdivu je kromě vlhkosti i značný podíl škodlivých solí poškozujících samotné zdivo;
  • u namáhaných soklových částí fasády objektu i v jiných místech silně zmáčených odstřikující vodou (často i u novostaveb).

Zásadním požadavkem pro zaručení účinnosti sanace je celková tloušťka sanační omítky, která musí být minimálně 20 mm při samotné aplikaci nebo 15 mm při aplikaci sanační omítky v kombinaci s jádrovou omítkou.

Jednou z nejdůležitějších operací k zajištění dobré funkce a dlouhé životnosti sanační omítky je příprava podkladu. Původně zavlhlé a poškozené omítky je třeba odstranit nad hranici viditelného poškození původní omítky do výšky, která se rovná přibližně tloušťce zdiva nebo činí minimálně 800 mm. Narušené zdicí prvky musejí být vyměněny. Ze spár mezi zdicími prvky (kámen, cihla) se odstraní malta do hloubky minimálně 20 mm a povrch prvků se dobře očistí ocelovým kartáčem. Někdy je možno vykonat úpravu povrchu zdiva několikanásobným omytím vodou se speciálním prostředkem, což sice lépe odstraní soli, ale vnese do sanované konstrukce další vlhkost. Finální úpravu obvykle tvoří štuková malta, která je ošetřena nátěrovým systémem na vápenné, silikátové či silikonové bázi. Akrylátové nátěry jsou méně vhodné. Jako zajímavou úpravu je možno ve vhodných případech použít i tenkovrstvé minerální omítky. Je však třeba si uvědomit, že nevhodnou finální povrchovou úpravou se výrazně omezí difuzní vlastnosti omítek, a tím se znehodnotí funkčnost sanačního omítkového systému, a tedy i výsledek vykonané sanace.


Ing. arch. Erika Vodičková, PhD.
Foto: AQUA SANING, Knauf, Wienerberger

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media