asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Vady keramických dlažeb v praxi

03.09.2008
Největší procento vad, které vznikají na keramických obkladech a dlažbách, lze přisuzovat právě dlažbám, jež jsou obvykle mnohem více mechanicky namáhány, než-li keramické obklady. Téměř vždy je na vině nedbalost při pokládce, způsobená často požadavkem na velmi rychlou výstavbu, neznalost nových materiálů, resp. práce s nimi a neznalost jejich vlastností i správných technologií při montáži. Příspěvek se snaží dokumentovat nejtypičtější vady keramických dlažeb, se kterými se lze setkat v praxi, a přináší základní způsoby jejich nápravy, resp. způsoby jejich zamezení.

Správná technologie pokládky tenkostěnných keramických dlaždic (tj. dlaždic obvykle skupiny BIa nebo BIb ČSN EN 14411) je záležitost, která zahrnuje nutnost znalosti správné úpravy pokládaného povrchu, znalost správného výběru materiálů pro obkládání (druh keramické dlaždice pro dané prostředí, výběr správných lepicích a spárovacích hmot apod.), správného rozvržení spárořezu, včetně např. dilatačních spár atd. Potěšitelné je, že v současné době existují mnohé odborné texty, které se uvedenou problematikou hlouběji zabývají a které přinášejí o dané problematice mnohem podrobnější informace [1] – [5].

Ukázky některých vad pokládky keramické dlažby ze stavební praxe

Zásadním problémem, který je stále příčinou vysokého množství vad, je nerespektování dilatačních spár podkladu v samotné dlažbě. Většinou se toto děje z důvodu architektonického ztvárnění dlažby. Při pohledu na keramickou dlažbu (obr. 1) je zřejmé, že použití dilatačních profilů v dlažbě (mezi dlaždicemi o různé barvě) s vysokou pravděpodobností ani nemůže kopírovat dilatační spáry v podkladním betonu konstrukce.

Tato vada se běžně diagnostikuje pouhým vizuálním pohledem – projevuje se jako trhlina, která nepřerušovaně prostupuje několika dlaždicemi (obr. 2), nebo v případě nižší přídržnosti dlaždice k podkladu dochází k uvolnění dlaždice (projeví se dutým poklepem). Na základě provedené sondy (odstranění vadné dlaždice a lepicí hmoty) bývá zpravidla zjištěno, že dilatační spáry byly správně provedeny v podkladním betonu, nicméně tato skutečnost již není zohledněna ve vrstvě keramických dlaždic (obr. 3).

Jako dilatační spára se může chovat i běžná trhlina v podkladní vrstvě (zpravidla betonu – obr. 4), proto je nutné trhliny sanovat. Postup této sanace spočívá v příčném prořezání trhlin, do kterých se vloží ocelové spony. Poté se trhliny vyplní vhodnou správkovou hmotou.

 
Obr. 1: Dilatační profily v dlažbě   Obr. 2: Trhlina v dlažbě jako důsledek nepřiznání dilatační spáry v podkladu nebo existence trhliny v podkladu
 
Obr. 3: Nepřiznání dilatační spáry v podkladu ve vrstvě keramických dlaždic   Obr. 4: Trhlina v podkladním betonu se projeví jako dilatační spára (po odstranění dlaždic v místě trhliny ker. dlaždic z obr. 2).

Postup oprav nebo správného provedení musí tedy sestávat především z přiznání dostatečného počtu dilatačních spár, které musejí probíhat nejen v podkladním betonovém potěru, ale nepřerušovaně i ve vrstvě dlaždic (obr. 5). Základní pravidla pro pokládku dlažeb (především s podlahovým vytápěním) z hlediska dilatací lze shrnout do následujících bodů:
  • větší plochy než 3 x 3 m (nebo plochy, které navrhne projektant) nutno rozdělit dilatačními spárami na takto velké části a tyto spáry (široké minimálně 8 mm) musejí probíhat celou konstrukcí (podklad-dlaždice),
  • oddělit podlahové konstrukce od stěn dilatačními spárami, stejně jako např. vytápěné plochy od nevytápěných, nutno oddělit také schodiště, jednotlivé místnosti apod.
Vše je možno zabezpečit vyplněním spár pružným tmelem (např. silikonem) nebo použitím dilatačních profilů, které mají proti silikonům podstatně vyšší životnost (obr. 5).

V případě, že nelze respektovat zásadu o průběžnosti dilatační spáry celou konstrukcí, je možno využít dilatačně-izolační fólie. Ty vyrovnávají napětí vznikající mezi podkladem a dlažbou nebo obkladem, způsobené rozdílnou tepelnou roztažností obou materiálů.

Aby nedocházelo k uvolňování dlaždic od podkladu, je třeba zajistit dostatečnou přídržnost lepicí hmoty k podkladu a k obkladovému prvku. Snížená přídržnost dlažebního prvku k podkladu se diagnostikuje nejčastěji pomocí tzv. akustického trasování, neboli analyzováním zvuku, který vyvozuje dlažba v kontaktu s kovovým předmětem (dutý poklep).

Odstraněním dlaždice lze v těchto případech obvykle objevit stopy po tazích zubového hladítka (obr. 6). Tato skutečnost svědčí o lepení dlaždic do již zavadlé lepicí hmoty po uplynutí tzv. otevřeného času (doba zpracovatelnosti).

Dostatečnou přídržnost obkladového prvku k podkladu je možno realizovat pouze kladením dlaždice do tzv. plného lože zdokonalené lepicí hmoty (třída 2 podle ČSN EN 12004 – běžně se používají cementové lepicí hmoty třídy C2, často nesprávně také nazývané flexibilní) s minimální kontaktní plochou 95 % plochy dlaždice. Novou možností je použití řidší lepicí hmoty pro tzv. tekuté lože (někdy nazývané jako rozlivové lepidlo), které umožňuje 100% kontakt mezi lepicí hmotou a obkladovým prvkem. Je třeba upozornit na zdánlivě samozřejmou věc, že hmoty pro tekuté lože jsou speciálně průmyslově vyráběny a nelze je vyrobit z běžných lepicích hmot přidáním vyššího množství záměsové vody. Během pokládky je bezpodmínečně nutné dodržení pokynů výrobce lepicích hmot (množství záměsové vody, otevřený čas apod.).

Snížená přídržnost obkladového prvku k podkladu je také často způsobena nestabilním podkladem, který je možno v mnoha případech vytvořit i u novostaveb.

Pro moderní lepicí hmoty je vyžadována téměř dokonalá rovinnost podkladu, což bývá většinou jednoduše realizováno pomocí samonivalačnímch vyrovnávacích hmot. Nicméně i použití těchto hmot má svá úskalí. Každá samonivelační vyrovnávací hmota je dimenzována pro jistou maximální tloušťku vrstvy (např. 3 – 10 mm), kterou lze realizovat v jednom pracovním kroku.

Na obr. 7 je ukázka naprosto neekonomického použití této hmoty, kdy vznikla vyrovnávací vrstva o tloušťce až 50 mm vytvořená zjevně v jenom pracovním kroku. V tomto případě dochází k popraskání vyrovnávací vrstvy. Současně velmi často jsou touto vyrovnávací vrstvou uzavírány i dilatační spáry v podkladu.

Závěrem

Cílem článku nebylo detailně popsat všechny zásady správné pokládky keramických obkladů a dlažeb, neboť na to rozsah tohoto článku zdaleka nestačí. Spíše šlo o pokus uvést některé typické příklady častých vad a poruch, které při pokládce mohou vzniknout.


Ing. Radomír Sokolář, Ph.D.

Autor působí na Vysokém učení technickém v Brně, Fakultě stavební, Ústavu technologie stavebních hmot a dílců.

Tento příspěvek byl vytvořen s podporou VVZ MSM 0021630511 „Progresivní stavební materiály s využitím druhotných surovin a jejich vliv na životnost konstrukcí“.

Literatura:
[1] DROCHYTKA, R. A KOL. Keramické obklady a dlažby. Správné užití keramických obkladaček a dlaždic. 1st ed. Hradec Králové: VEGA, 2000, 187 p. ISBN 80-900860-5-5.
[2]  SOKOLÁŘ, R. Technologie obkládání I. Příprava a provádění podkladu. 1. vydání. Praha: SiliS, 2003, 63 stran, ISBN 80-86821-00-5.
[3] SOKOLÁŘ, R. Technologie obkládání II. Obkládání v interiéru. 1. vydání. Praha: SiliS, 2003, 78 stran, ISBN 80-86821-01-3.
[4] SOKOLÁŘ, R. Technologie obkládání III. Obkládání v exteriéru. 1. vydání. Praha: SiliS, 2003, 65 stran, ISBN 80-86821-02-1.
[5] DROCHYTKA, R., BYDŽOVSKÝ, J., BROŽOVSKÝ, J. A KOLEKTIV AUTORŮ Stavební vady od A do Z. 1. vydání. Praha: Verlag DASHÖFER, 2004. ISSN 1214-7060.
[6] Internetové stránky www.schlueter.de

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media