asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Chyby při vykonávání sanačních opatření proti vlhkosti

07.04.2009
Sanace vlhkosti, respektive odstraňování chyb způsobených vlhkostí ve stavebních konstrukcích, je poměrně nákladný a náročný proces. Proto by je měli vykonávat pouze zkušení odborníci. Přesto vzniká mnoho chyb, které ovlivňují výsledný efekt práce.

Kromě tlakové vody nebo vody, která se do stavební konstrukce dostává například nesprávným odvodněním terénu v okolí stavby, zatékáním z chybné kanalizace či z prasklého vodovodního potrubí, lze konstatovat, že vlhkost z přilehlého okolního porézního prostředí se ve stavební konstrukci může šířit vzlínáním vlivem kapilárních sil a difuzí vodních par. Páry obvykle na povrchu nebo uvnitř podzemních i nadzemních konstrukcí kondenzují, a tak podporují jejich vlhnutí.

Existuje několik způsobů odstranění této vlhkosti z konstrukcí, například:
  • metoda vkládaných hydroizolací,
  • infuzní metoda,
  • vzduchoizolační metoda.

Metoda vkládaných hydroizolací

Sanační metoda, při níž se do ručně či strojově vytvořené spáry probouraných otvorů ve zdivu vkládají hydroizolace, případně zatloukají profilované nerezové plechy. Přerušením kapilár by se mělo zabránit přestupu vlhkosti do nadizolační vrstvy konstrukce. Přesto může při sanaci dojít k těmto chybám:
  • Většina vkládaných hydroizolací se skládá z dílů, které se zasouvají nebo zarážejí do prořezávané spáry a ve vzájemných stycích se pouze překládají (bitumenové lepenky, fólie, sklolaminátové desky, rovné či profilované plechy). Především mechanicky prořezávané spáry nelze vzhledem k jejich malé tloušťce slepit, svařit nebo sletovat, proto v tomto neutěsněném spoji může nastat intenzivní difuze vodních par. Vzhledem k tomu, že překryté spoje nejsou a ani nemohou být zcela čisté, vyvolávají kromě difuze vodních par i transport vody vlivem kapilárních sil. Při ručním podsekávání a vkládání hydroizolace je sice dostatek místa pro jejich vzájemné spojení v přesazích, ale množství spojů, práce ve stísněných podmínkách a nezodpovědnost řemeslníků vytvářejí předpoklad, že i takto provedená hydroizolační vrstva nemusí být zcela těsná.
  • Většina hydroizolačních materiálů (plechy, sklolamináty nebo fólie) je paronepropustná. Ovšem v případě bitumenových lepenek tomu tak není. Protože i nové normy připouštějí při namáhání porézního terénu vlhkostí (zemní vlhkost) použití obyčejných lepenek jako hydroizolace, paronepropustnost nemusí být vždy zaručená. Proto by při sanaci, respektive nové realizaci, měly být použity pouze lepenky s paronepropustnou (hliníkovou) vložkou.
  • Vkládanou hydroizolační vrstvu (lepenku, fólii, sklolaminát) je třeba uložit na rovný podklad zbavený všech výstupků a nečistot. Při mechanickém prořezávání v maltové ložné spáře se však nikdy nevytvoří potřebný rovný podklad. Přestože se spára vyfouká vzduchem, zůstávají na místech prořezu větší či menší zrnka písku. Většinou se na takto nevhodně upravenou vrstvu položí hydroizolace, vyklínuje se, provede se injektáž a po zatvrdnutí se na ni přenese zatížení z horní konstrukce stavby. Při dotvarování pak může být hydroizolace protržena nebo proražena.
  • Při zarážení vlnitých plechů z nerezavějící oceli sice dochází k pevnému sevření hydroizolace z obou stran (nehrozí tak její proražení), ale i v těchto případech se vzájemné propojení jednotlivých pásů realizuje pouze překrytím několika vlnami plechu. Spoje jsou netěsné, a pokud nepředvídaně narazí na tvrdou překážku (kámen, beton) uvnitř zdiva, plechy mohou vybočit nebo se rozpojit. Nezanedbatelným problémem jsou i otřesy, které při zatloukání plechů v objektu působí na zdivu. Jde-li o starší budovu, v níž vlhkost v nosném zdivu působí již delší dobu, způsobují otřesy statické poruchy.
  • Při vytváření hydroizolační vrstvy (vyplně­né polyuretanovou hmotou) pomocí vrtaných otvorů sice nedochází k žádným otřesům, ovšem vzhledem k větší délce vrtáků může dojít k jejich vybočení a k po­sunu otvorů. Hlavně ve druhé fázi vrtání je velmi těžké vyvrtat otvory tak, aby propojení polyuretanové hmoty s hmotou v předcházejících vrtech bylo dokonalé.
  • Správná funkce sanační metody závisí také na správném propojení s navazující vodorovnou hydroizolací – ať už novou nebo původní. Pokud jde o totožné materiály – bitumen na bitumen, fólie na fólii – funkčnost spoje závisí pouze na řemeslné odbornosti a spolehlivost realizátorů. V případě napojování nesourodých materiálů však toto vzájemné spojení způsobuje poměrně velké problémy. Například napojení bitumenové hydro­izolace na rovný plech je vždy po čase příčinou opětovného vzniku spár.
  • K závažné chybě dochází také v případě, že je zvolená úroveň dodatečně vkládané hydroizolace vyšší, než je původní úroveň hydroizolace. Pod nanovo vloženou hydroizolační vrstvou tak zůstává jedna nebo více vrstev cihel, v nichž stoupá vlhkost, protože její odvod byl přerušený vloženou hydroizolační vrstvou. Degradace této vrstvy cihel pod vloženou hydroizolací stoupá zvyšováním jejich vlhkosti a umocňuje se působením zmrazovacích cyklů.

Infuzní metoda
Také v případě uplatnění infuzní (chemické) metody je třeba znát základní principy
– těsnicí princip nebo hydrofobizaci stěn pórů. Výzkum v oblasti pórovitosti stěn, respektive schopnosti distribuce vody v pórech před injektáží a po ní, ukázal, že nedostatečné zaplňování pórů v oblasti mikropórů vede k selhání těsnicí metody. V současné době se častěji používá metoda hydrofobizace stěn pórů; po čase se však hydrofobizační látky vyplavují, a tím se ztrácí účinnost.

Z těchto důvodů se hledají možnosti kombinace obou způsobů. Jedna z nich spojuje účinek těsnicí a hydrofobizační infuzní metody a druhá je kombinací infuze a elektrofyzikálních principů (elektroosmózy).
V případě infuzních metod je třeba počítat s tím, že nezabraňují difuzi vodní páry napříč sanovanou oblastí, což znamená, že mohou způsobovat zavlhání nad infuzní clonou.

Při sanaci infuzní metodou může dojít k těmto chybám:
  • Infuzní látka nepronikne do zdiva v dostatečném rozsahu tak, aby se prosycené oblasti vzájemně překrývaly. Důvodem může být nevhodně zvolená infuzní látka, nezodpovědnost řemeslníků či snaha majitelů firem co nejvíce ušetřit. Spotřeba infuzních látek udávaná výrobci je pouze orientační. Neodmyslitelnou podmínkou správného provedení by měla být kontrola přesycení.
  • Vzdálenosti jednotlivých vrtů závisejí na viskozitě infuzní látky, která se použije při infuzní metodě (tlakové nebo beztlakové), a na nasákavosti materiálů v konstrukci. Potřebné údaje by měly být součástí dodávky od výrobce infuzní látky. Také v tomto případě je třeba dbát na průběžnou kontrolu při aplikaci.
  • Při provrtávání zdiva dochází k oslabení nosných konstrukcí. Proto musí vzdálenost vrtů a jejich průměr posoudit statik. Práce je třeba provádět po menších záběrech (přerušovaně). V některých případech se vrty ponechávají otevřené, případně se jen v líci stěny ucpou pro případnou další aplikaci. Tato praxe se uplatňuje především při hydrofobizaci pórů.
  • Má-li stavební materiál většinu otevřených pórů zasycenu vlhkostí, je málo pravděpodobné, že se do takto zaplněné struktury dostane podstatně viskóznější roztok infuze. Na základě údajů o vlhkosti lze přijmout rozhodnutí o uplatnění, respektive neuplatnění infuzní metody.
  • Při napojování na hydroizolaci podlah vzniká množství chyb: spoje jsou netěsné, případně se časem oddělí.
  • Infuzní metodu představuje také injektáž půdy v okolí sanovaných konstrukcí. Záleží zejména na dokonalém prosycení zeminy, a to nejen v okolí svislých ploch, ale i v základové spáře. Při tomto sanačním opatření může dojít například k těmto chybám:
  • zemina není dostatečně porézní nebo jsou póry nasyceny vodou, proto je důležitý správný výzkum zeminy. V opačném případě zůstanou některá místa nezapenetrovaná a sanace je neúčinná;
  • při aplikaci této metody se často pracuje s velkými tlaky, takže se může ucpat kanalizační potrubí, které se nachází v injektované oblasti, a jeho spoje nejsou dobře provedené.

Elektroosmóza
Indikace elektroosmózy si vyžaduje podrobný elektrochemický průzkum. Její účinnost může být ovlivněna příliš velkým množství okolních faktorů (bludné proudy v zeminách, nechráněná a neizolovaná kovová potrubí ve zdivu, elektroinstalace ve zdivu, přítomnost anorganických solí, vodivost zdiva, jeho pH, charakter zemin a základových půd). Ani tato metoda nezabraňuje difuzi vodních par a jejich případné kondenzaci uvnitř konstrukce.

Mohou se zde vyskytovat například takovéto chyby:
  • při zabudovávání elektrod do zdiva se nepoužily speciální malty, které mají zabezpečit správný kontakt a přenos elektrického proudu;
  • v případě nátěru nedošlo k dobré adhezi k podkladové konstrukci;
  • uzemňující elektrody nebyly nainstalovány v dostatečném počtu nebo vzdálenostech a volba jejich materiálu neodpovídala charakteru zeminy;
  • problémy při napojování na původní nebo i novou hydroizolaci (lepenky, fólie).

Vzduchoizolační metoda
Také vzduchoizolační metody mají svoje úskalí. Existuje dokonce názor, že je postačující pouze zamezit přímému kontaktu zeminy se stavební konstrukcí, nebo vytvořit mezivrstvu ze štěrkového násypu. Je však třeba si uvědomit, že vzduchoizolační metoda je založená pouze na principu snížení vlhkosti v konstrukci, čehož lze dosáhnout lepším odvětráním konstrukce.

Při sanaci vlhkosti touto metodou dochází nejčastěji k těmto chybám:
  • vytvořená vzduchová dutina nemá přívod ani odvod vzduchu;
  • při kombinaci několika typů vzduchových dutin (na vnější straně, na vnitřní straně, podlahová dutina) není dodržena zásada samostatného přívodu, respektive odvodu provětrávaného vzduchu;
  • dna štol nejsou odvodněna a stropy nemají potřebnou hydroizolační schopnost;
  • nasávací otvory se zvolí tak, že za intenzivnějšího deště nebo při tání větší vrstvy sněhu do nich zatéká;
  • nesprávně provedené detaily přechodu obvodové stavební konstrukce na terén;
  • vztah umístění nasávacích a odváděcích otvorů nezabezpečí celkové vypláchnutí provětrávané dutiny. Zapomíná se na správné umístění usměrňovačů proudícího vzduchu v dutině (hlavně v případě provětrávané podlahové dutiny);
  • nesprávně nadimenzované větrací otvory nebo výška podlahové dutiny.


doc. Ing. Milan Vlček, CSc.
Foto: O. Makýš

Autor pracuje v Ústavu pozemního stavitelství Fakulty stavební VUT v Brně.

Článok bol uveřejněn v časopisu Realizace staveb.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media