asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Zelené dřevostavby

29.12.2010
Stavění ze dřeva nabralo na vysokých obrátkách zejména u našich západních sousedů – a nutno dodat, že pro to mají několik dobrých důvodů. I u nás dřevěných domů utěšeně přibývá, a je zřejmě jen otázkou času, kdy tento stavební materiál ohlásí i u nás návrat ve velkém stylu. Lze přitom předpokládat, že více než z vlastní tradice dřevěnic budeme čerpat z čerstvých zkušeností stavitelů energeticky úsporných domů v západní a střední Evropě.
To, co dřevostavby v soutěži s jinými konstrukcemi rodinných domů mohou nabídnout, je rychlá výstavba, ale především výborný poměr mezi tloušťkou obvodových stěn a jejich tepelněizolační schopností. Připočítáme-li k tomu přírodní původ, příjemnou vůni a pocity útulnosti, které v nás dřevo spontánně vyvolává, má tento stavební materiál u mnoha lidí velmi blízko k vítězství.

Izolační ideál
Úspěšné tažení dřevostaveb dnes souvisí zejména se snahou snížit na minimum spotřebu energie na vytápění. Ta je totiž spojena se stále masivnějším zateplováním a spolu se zvětšující se tloušťkou tepelné izolace roste i tloušťka obvodových zdí. To, co ze zastavěné plochy domu zaberou jeho zdi, však nemůžeme využívat k bydlení, proto je zároveň přirozená i opačná snaha – o co nejtenčí obvodové konstrukce. Z tohoto pohledu by bylo ideální postavit dům jen z tepelné izolace, a právě dřevostavby se tomuto ideálu dokážou nejvíce přiblížit (ve srovnání se zděným domem může být vnitřní prostor stejně velké dřevostavby až o 10 % větší).

Moderní dřevostavby vycházejí z amerického konstrukčního systému „two by four“ (název je odvozen z rozměru nosných prvků, 2 × 4 palců) – nosná konstrukce z dřevěných sloupků je z obou stran oplášťována plošným materiálem, přičemž mezi jednotlivými nosnými prvky je dostatek místa pro uložení tepelné izolace. I samotné dřevo má velmi dobré tepelněizolační vlastnosti a případnému vzniku tepelných mostů v oblasti nosných sloupků je možné zabránit doplňkovou izolací z vnější nebo vnitřní strany.

Aby se dosáhlo potřebné tloušťky tepelněizolačních materiálů, musely samozřejmě konstrukční rozměry současných evropských systémů od americké klasiky upustit a jednoduché masivní sloupky se nahrazují například úspornými nosníky ve tvaru I (s využitím OSB desek), krabicovými nosníky vyplněnými tepelnou izolací, příhradovými nosníky a podobně. Samozřejmostí se stávají i přídavné tepelněizolační vrstvy (v interiéru i exteriéru), které zvyšují celkovou tloušťku izolačního materiálu a zároveň odstraňují nežádoucí tepelné mosty.

Dřevěný panelák
Dalším plusem dřevostaveb je rychlost výstavby – průměrně velký rodinný dům lze postavit asi za čtyři měsíce a při stavbě domu platí možná dvojnásobně, že čas jsou peníze. Kratší doba výstavby znamená nižší náklady na pracovní sílu, případně i na jiné bydlení, nezanedbatelná je rovněž hodnota času stavebníka, který musí strávit na stavbě činnostmi souvisejícími s výstavbou.

Dřevěné konstrukce mají přitom velký potenciál tuto rychlost ještě zvýšit – a to prefabrikací, tedy předpřípravou konstrukčních celků (například stěnových panelů) ve výrobních dílnách podle přesné výkresové dokumentace. Montáž takového domu na stavbě a dokončení konstrukcí (panely nebývají povrchově upravovány nebo nemají vrchní vrstvu tepelné izolace) je potom otázkou doslova několika dní až týdnů. Další výhodou tohoto postupu je přesnost a preciznost, jaké se na stavbě dosahuje jen stěží. Přesné a precizní vyhotovení konstrukcí i detailů je přitom právě u dřevostaveb nanejvýš důležité.

Jednodušší a přirozenější
K největším nepřátelům dřevěných konstrukcí patří vlhkost a UV záření, přičemž k oběma jevům je možné se postavit dvojím způsobem – bojovat a bránit se, nebo je brát jako přirozené a přizpůsobit se. Zdá se, že v poslední době začíná u dřevostaveb převládat druhý přístup. Stále více dřevem obložených fasád například zůstává bez povrchové úpravy. Třísloviny obsažené v mnoha dřevinách (například akát, dub či často používaný červený smrk) mají totiž schopnost dřevo ochránit – působením UV záření se tenká vrstva na povrchu dřeva změní a funguje dále jako přirozená ochrana zbylého materiálu. Stačí jen vyrovnat se se skutečností, že staré dřevo působením slunce a vlhkosti zešedne a fasáda nebude mít už barvu nového nábytku. Pokud se s tím nesmíříte, nezbývá nic jiného, než pravidelně natírat nebo se spolehnout na staré dobré omítky.

Podobný je i přístup k vlhkosti – ta totiž dřevu škodí jen tehdy, pokud nemá možnost se vysušit. Základem je tedy dobré větrání všech dřevěných konstrukcí – viditelných i skrytých. Konstrukcím dřevostaveb škodí především vlhkost obsažená ve vzduchu – vodní páry, které se v domě běžně produkují a mají tendenci vstupovat do obvodových stěn. Původní přístup – vlhkost do konstrukce vůbec nepustit (takzvané difuzně uzavřené systémy), stále častěji nahrazuje opačný – nechat vlhkost skrz konstrukci volně prostupovat (takzvané difuzně otevřené systémy). Princip difuzně otevřených konstrukcí vychází z předpokladu, že trochu vlhkosti, která se do konstrukce dostane z interiéru, nezpůsobí žádnou neplechu, jestliže se na vnější straně z konstrukce zase odvětrá.

Z diskuse o tom, zda je u dřevostaveb výhodnější difuzně otevřená, nebo uzavřená konstrukce, vyplývá, že každá má na své straně odborníky, kteří svůj názor dokážou podpořit argumenty i zkušenostmi. Obě varianty mohou jistě dobře fungovat. Důležité je jen zaručit, že do konstrukce nebude na vnitřní straně vstupovat více vlhkosti, než z ní může na vnější straně uniknout. A tady je právě Achillova pata difuzně uzavřených konstrukcí – nutným předpokladem jejich správného fungování je totiž bezchybně zrealizovaná parotěsná fólie na interní straně, bez spár, nepřelepených spojů či dodatečně vytvořených otvorů (například při vedení instalací). Tuto podmínku není jednoduché dodržet, proto jsou pro mnohé architekty i stavební firmy bezpečnější difuzně otevřené konstrukce, které jsou ve své podstatě jednodušší. OSB desky s přelepenými spárami ve funkci parobrzdy jsou totiž v praxi spolehlivější než fólie, které se mohou snadno narušit elektroinstalacemi nebo potrhat při stavebních pracích, často bývají i nedostatečně slepeny.

V obou případech však musí být vnitřní plášť domu vzduchotěsný – i když difuzně otevřená konstrukce zvládne větší prostup vlhkosti, neporadí si s množstvím vodních par, které by do ní vnikaly spárami a dírami (spárou širokou jen 1 mm a dlouhou 1 m může proniknout denně až 6 l vody ve formě páry!). Proto je vhodné nechat si provést takzvaný blower-door test. Naměřená hodnota by u běžného nízkoenergetického domu měla být n50 ≤ 1 (to znamená, že při přetlaku 50 pascalů neunikne z budovy za hodinu více vzduchu, než je její vnitřní objem), pro energeticky pasivní dům musí být tato hodnota dokonce nižší než 0,6.

Blíže k přírodě
Na strunu ekologicky cítících stavebníků jistě zahraje i to, že dřevo je přírodní, obnovitelná surovina a při jeho zpracování na konstrukční materiál se spotřebuje relativně málo energie. I když po pravdě řečeno skutečný podíl dřeva v moderních dřevostavbách není příliš vysoký. Odpočítáme-li všechny tepelné izolace a obvykle používané sádrokartonové obklady, zůstane nám asi 20 až 40 %. Nemluvě o různých lepidlech či lacích, které se při zpracování dřeva většinou používají. To všechno bylo pro velkou skupinu ekologicky smýšlejících architektů podnětem, aby hledali cesty, jak do dřevěných domů dostat co nejvíce přírodních materiálů. Široké možnosti zde nabízejí právě tepelné izolace – celulózová drť, která se zafoukává do prostoru mezi opláštěním dřevěné nosné konstrukce, je už poměrně běžnou technologií, na popularitě ale získává i doplňková tepelná izolace z konopných rohoží.

Velká pozornost se dnes na západ od našich hranic věnuje i slámě – jako tepelné izolace se používají slaměné balíky, které se vkládají a různým způsobem upevňují do přizpůsobené dřevěné konstrukce. Tento materiál posouvá dřevostavby o krok dále z pohledu přírodního, trvale udržitelného stavebnictví – kromě nízké spotřeby energie na vytápění se jako příznivý fakt vnímá především minimální podíl zabudované, takzvané šedé energie, která se spotřebovala při zpracování suroviny do podoby stavebního materiálu, při dopravě a podobně. Obvykle nebývá problém získat tento stavební materiál z místních zdrojů a náklady na něj jsou skutečně zanedbatelné, nevýhodou je však vysoká pracnost výstavby a též nehomogenní vlastnosti běžně dostupných slaměných balíků, což zvyšuje riziko vzniku tepelných mostů. Aby se toto negativum eliminovalo, je zapotřebí velké preciznosti při realizaci. Obecně se proto stavění se slámou spojuje především s výstavbou svépomocí. Vzhledem k tomu, že se do stavby obvykle zapojuje široké příbuzenstvo, přátelé i známí, dává tento typ přírodních domů stavění často trochu jiný, radostnější a společenštější rozměr.

I když jsou slaměné balíky vhodné jako tepelněizolační materiál pro běžné i nízkoenergetické domy, jen stěží se s nimi dosahuje pasivního standardu – k jeho dosažení by totiž byla potřebná velmi silná vrstva tohoto materiálu. A tlusté obvodové zdi zmenšují obytnou plochu, a tím též zhoršují hodnotu měrné potřeby tepla na vytápění.

Kéž by se jim přitížilo

Mohlo by se zdát, že dřevostavby jsou ověnčeny jen vavříny úspěchů, jak to ale v životě chodí, nic není ani úplně černé, ani bílé. Jednou z velkých nevýhod lehkých dřevěných konstrukcí je jejich nízká schopnost akumulovat teplo a s tím souvisí často nepříjemně rychlé reakce na jakékoli změny teplot – ať už venkovních nebo spojených s vytápěním. Stačí, když venku více přituhne, a okamžitě je zapotřebí přidat i na topení, pokud otevřete okna, můžete rovnou přiložit do krbu. S nízkou tepelněakumulační schopností se spojuje i známý problém letního přehřívání obytných podkroví, která jsou typickým představitelem lehkých dřevěných konstrukcí.

Účinným řešením jsou takzvané hybridní domy – k dřevěnému základu se přidají těžké materiály a konstrukce, které dobře akumulují teplo, a tedy zpomalují reakce stavby na teplotní změny. U dřeva jako přírodního materiálu se jaksi přirozeně očekává, že se bude kombinovat především s přírodními materiály, a tak se v současných dřevěných domech poměrně často setkáváme s hlínou v různých podobách – ať už jsou to hrubé hliněné omítky, příčky z nepálených cihel nebo hlína vložená do konstrukcí stropů a podlah. Podobně jako u slámy i zde je podíl zabudované šedé energie nízký, vysoká je však pracnost výstavby.

Erika Kuhnová
Mojmír Hudec/Ateliér ELAM, RD Rýmařov

Komentáře

Další z Jaga Media