Anketa: Město jako domov

24. ledna 2014

Téměř 75 procent obyvatel Česka žije ve městech, mnoho jich ale z těch největších prchá na venkov, kde se cítí bezpečněji a méně odcizeně. Město má nesporně své výhody, ale ne vždy umožňuje vznik živého veřejného prostoru a sociálních kontaktů. Co konkrétně našim městům chybí? A jak s tím naložit?

Otázka
Jak se dá architekturou posílit kvalita života ve městech?

Vladimír Balda
architekt

Odpověď na položenou otázku bych si pro sebe zúžil pouze na veřejný prostor a naopak do architektury bych zahrnul celkové prostředí města.

Architektonická kvalita okolního prostředí ovlivňuje člověka výrazně, je však pouze jedním z více faktorů. Pro kvalitu veřejného prostoru jsou dle mého názoru důležité i další dva faktory. Bezpečnost, ve všech svých možných formách, a dostatečné množství zajímavých podnětů.
Ulici, kterou prochází hlavní silniční tah městem nebo je vyhlášena svou pouliční kriminalitou, nezachrání architektonicky sebekvalitnější domy a je velmi pravděpodobné, že se jí obyvatelé města budou spíše vyhýbat.

Město je na rozdíl od vesnice spojováno spíše s ruchem a neklidem. Obyvatel i návštěvník města proto logicky očekává velké množství různých podnětů, které mu zpestří pohyb po městě nebo pobyt na veřejném prostranství. Ulice bez výloh, obchodů nebo náměstí, bez možnosti venkovního posezení budou určitě navštěvovány a užívány méně než jejich opaky.

Pokud veřejné prostranství města obsahuje všechny tři zmíněné faktory – kvalitní architekturu, přiměřené bezpečí a dostatek podnětů ve vyvážené míře, vzniká kvalitní prostředí, ve kterém se budou občané cítit dobře a budou ho hojně užívat.

Petr Janda
architekt, předseda pracovní skupiny ČKA pro propagaci architektury

Město je architektura ať ve fyzickém či metafyzickém významu. Kvalita života ve městě je pak jasně odvislá od kvality architektury, která jej tvoří. A to jak přímým fyzickým vlivem, tak nepřímým potenciálem, který je podhoubím společenských aktivit tvořících město tak, jak ho intuitivně vnímáme. Pokud se koncepční, konceptuální a kontextuální kvalita obsažená v architektonickém uvažování nahradí prostou stavební činností, vzniká pak nedospělý model města v měřítku 1:1, ne město skutečné. Trvá pak dlouho, než město obsahově doroste a nefyzická společenská struktura překryje formou sdílené mentální mapy vystavěné fyzické kulisy.

Pokud se bavíme konkrétně o možnostech tady a teď, dá se říci, že máme mnoho možností přímo na dosah ruky. Základem by mohlo být koncepční uvažování o veřejném prostoru, jenž se stává tématem dneška. Na řadě je teď přechod od nadužívaných proklamací k činům. K tomu je nutné vyvážit politiky zneužívanou finanční hodnotu staveb (zejména veřejných) hodnotou architektonické a společenské kvality a potenciálu jejich trvalosti obvykle označovaného jako nadčasovost. Vymanit se z diktátu paušálního funkčního (pod)průměru a nebát se realizovat věci na úrovni, jež se nám dochovaly v časem prověřené podobě našich po staletí rostlých měst. A zachovat jejich rytmizaci složenou právě také z výrazných akcentů, ať už se bavíme o detailech veřejného prostoru či o celých budovách. Přidat městu neservilní současnou vrstvu sebevědomé a kvalitní architektury rezonující se svým kontextem, nezní vlastně až tak složitě. Zkuste se ale zamyslet: kolik dokážete takových realizací z porevoluční doby vyjmenovat?

Milota Sidorová
urbanistka, krajinářská architektka, koordinátorka festivalu reSITE

Momentálně žiji v New Yorku. Je to moje osmé město.

S každým dalším stěhováním silněji vnímám, jak důležitá je pro mě jeho efektivita. Rozměněno na drobné jde o rychlost pohybu, bezpečnost, čistotu, multikulturalismus, svobodu a možnost výběru. Ve všem. Od bydlení až po místo, kde si dám oběd a potkám se s přáteli.

Budovy jsou důležité a ovlivňují efektivnost města – ale co dělá budovy efektivními? Měřítko, materiály, funkčnost a čistota budov mohou ovlivnit atraktivitu, bezpečnost a ekonomiku městské části, ale samy o sobě nezaručují fungující město.

New York je efektivní i v částech, kde jsou téměř výhradně staré budovy, nebo v částech, které vypadají jako pražské Jižní Město. Má totiž dobře vytvořený uliční systém, relativně dobře fungující veřejnou dopravu, síť parků, hřišť, nábřeží a mostů.

Odpověď, jak tušíte, má možná méně co dočinění s věkem nebo estetikou budov a více s kvalitou a kontextem v rámci města. Méně s architekturou a více s městským designem a urbanismem.

Josef Panna
předseda České komory architektů

Města jsou z logiky věci architekturou, každá jednotlivá stavba (a její kvalita) je vždy součástí širšího celku (a jeho kvality). Na stavby nelze nahlížet jako na pouhé solitéry bez vztahu ke svému okolí. Co se dá v této době z hlediska kvality života, architektury a vystavěného prostředí zlepšovat? A to nejen v rámci volebních šarvátek a slibů, ale především při realizaci potřebných nápravných opatření? Na tyto otázky se snažila dát odpověď Česká komora architektů v textu „Politika architektury 2013“, který hovoří o potřebě kvalitního vystavěného prostředí a navrhuje konkrétní způsoby, jak se k němu dopracovat. Jedním z dvanácti okruhů tohoto textu je například potřeba věnovat důslednou pozornost přípravě projektů veřejných investic a cíleně do nich zapojovat veřejnost, a to počínaje územními plány jednotlivých měst a obcí. Je nezbytné vytvořit zákonné prostředí, v němž vítězí po všech stránkách (účelnost, krása, trvanlivost, úspornost) nejkvalitnější projekty, a to zejména preferováním transparentních architektonických či urbanistických soutěží jako základního způsobu zadávání veřejných zakázek na poli projektových prací.

Vít Masare
městský aktivista, sdružení Auto*Mat

Při jakékoliv snaze o zvyšování kvality života ve městech je třeba mít na paměti, že náš skutečný klient, bez ohledu na investora, pro kterého pracujeme, je spíše než člověk-jednotka, především bytost z masa a kostí. Často je to jedinec silný, často nebo výhledově ale také jedinec s různými handicapy. Náš nedokonalý klient nemá o nic menší právo na pocit bezpečnosti, přístupnosti, či základní dostupnosti námi budovaného prostředí než silný investor. Náš klient zároveň na světě není sám, ale svůj životní prostor sdílí se statisíci dalších.

Jako architekt musím svou odborností udržovat u plánovaného záměru zdravou rovnováhu mezi jeho přínosem pro investora a dopady na život těch, kteří jej nenavrhovali. Musím brát v potaz širší rámce nejen prostorové, ale i časové. Mnou vytvořené prostředí bude vyvolávat reakce daleko za vlastní hranicí, budou jej využívat lidé možná ještě dlouho poté, co zde nebudu. Musím se ptát. Ptát se tisíců lidí, zkoumat vývoj jejich potřeby a chování a vědět o nich možná i víc, než o procesu stavby samotné. K čemu mi bude technicky skvěle zvládnutá přestavba náměstí, když ji nebudou využívat lidé? K čemu mi bude investice za miliardy, když místo, aby klientům pomohla, stane se nadlouho neřešitelným problémem? Architektura je jako soud. Sebelepší rozsudek je jen nedokonalým odrazem znalostí a právního prostředí, ve kterém k němu došlo. Klientem je však tentýž nedokonalý člověk a zodpovědnost za jeho život má po maximu konzultací už pouze arbitr.

TEXT: Kateřina Kotalová
FOTO: archiv RESPONDENTŮ

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Od partnerů ASB

Související