Skleněná kostka s ocelovou maskou

Na ploše ze světlého štěrku se vyjímá jako umělecké dílo: průhledná kostka se zaoblenými rohy ozdobená korunou ze syrové oceli. Ukrytý za hustým plotem z bambusu narušuje tento dům basilejských architektů Buchnera a Bründlera stereotyp jinak běžné obytné čtvrti.

„Faktem je, že jsme nezačali takovouto radikální vizí,“ přiznávají obyvatelé domu. „Projekt vznikal postupně a k jeho neobvyklé formě jsme se propracovávali pomalu a společně.“ Tento originální dům ze zásobárny nápadů Andrease Bründlera a Daniela Buchnera stojí ve švýcarské Basileji, ve starší klidné obytné čtvrti Aesch. Vyčnívá zpoza hustě vysázeného bambusového plotu jako muchomůrka z vysoké trávy.

„Takových čtvrtí je mnoho: jednoduché rodinné domky z let 1940 až 1980, zahrádky většinou ohrazené živými ploty z vysokých tújí. Chtěli jsme narušit tento stereotyp,“ přiznávají architekti. O tom, že se jim to podařilo, svědčí i naše překvapené pohledy, když si jedinečný dům prohlížíme ze všech stran. Vraťme se však na začátek.

Příběh této skleněné kostky začíná na 440 čtverečních metrech nezastavěného pozemku, který před několika lety Brigitte Vogel zdědila po svých rodičích. „Tehdy jsme bydleli ve velkém světlém městském bytě a toužili jsme po domě, který by působil stejně velkoryse,“ vzpomíná manžel, pan Graham Lancashire, který se s architekty svého domu seznámil na soutěži vBasileji. Metoda jejich práce a způsob komunikace, jejich experimentální řešení a inovační styl zapůsobily na mladý pár dobrým dojmem.

Od atriového domu ke skleněné kostce
Brigitte Vogel a Graham Lancashire si původně představovali atriový dům. Navzdory všem pokusům o řešení však pozemek nebyl dost velký. Následoval tedy další návrh: betonový dům s velkými okny. Toto řešení zase nebylo dost inovační pro architekty. „Nakonec jsme dospěli k zajímavému návrhu: ke skleněné kostce s nosným betonovým jádrem,“ vzpomínají architekti. Zásah do černého. Průhlednost skleněné kostky měla však háček: stejně jako by zevnitř bylo vidět ven, i zvenčí by bylo vidět dovnitř, život v domě by tedy příliš přitahoval zvědavé pohledy. Aby se tento scénář nenaplnil, architekti vymysleli dvě zábrany: u hranice pozemku dali vysadit bambusovou hradbu, hustý zelený plot, který skrývá průhledné přízemí. K zintimnění poschodí použili Andreas Bründler a Daniel Buchner masku ve formě ocelového pásu, který obepíná plášť budovy.

„Dům má kompaktní tvar a pro dnes čtyřčlennou rodinu není příliš velký. Otevřený vnější prostor, který je vysypán štěrkem a sahá až po bambusový plot, je proto díky transparentním fasádám domu vítaným přínosem k optickému zvětšení interiéru v oblasti přízemí,“ vysvětlují architekti. Ocelová obruč, kterou je ovinuto poschodí, je upevněna před fasádou, asi ve vzdálenosti lidského ramene. Mezera mezi sklem a ocelí tu působí, jako by rozšiřovala prostor. „Kruhové otvory jsou do ocelového pásu vyřezány nepravidelně a připomínají seskupení hvězd – naznačují hloubku,“ dodávají tvůrci. A zaoblené rohy kostky? „Pohled se nezastaví ani na skle fasády, ani na oblině nevyztuženého rohu, a tak i ty pomáhají navodit v domě pocit neohraničenosti.“

Pohled ze zahrady na skleněnou kostku s ocelovou maskou: nahoře se za velkým průzorem skrývá otevřená veranda; terasu v přízemí, přístupnou z jídelny, stíní v létě plachta Tuarec od společnosti Viteo.	Na průhlednost domu si jeho obyvatelé teprve zvykají. Střešní světlík obklopený štěrkem vpouští denní světlo do pokoje pro hosty v suterénu.	Interiér, exteriér a mezi nimi zaoblený průhledný roh domu. Otevřený vnější prostor, který je vysypaný štěrkem a sahá až po bambusový plot, je díky transparentním fasádám a velkorozměrným posuvným dveřím vítaným přínosem k optickému zvětšení interiéru v přízemí.

Pružný prostor, pevné jádro
Podivný rezavě červený ocelový pás s různě velkými kulatými otvory je vidět už zdaleka. Působí, jako by se vznášel nad svěží zelení bambusového plotu. Rozlousknutí záhady vznášející se oceli a rafinovaný tvar domu se odhalí, až když návštěvník přejde za živý plot. Architekti postavili skleněnou kostku domu tak, jako by na štěrkem vysypané ploše pozemku byl položený nějaký předmět. K vchodu do domu vás přivedou dubové desky, volně rozložené na světlém štěrku. Na skleněné fasádě se otevřou velké posuvné dveře v dubové zárubni a vpustí vás do širokého vstupního prostoru: vlevo je šatna a po pravici schodiště, které vede do poschodí s ložnicemi.

„Nosné prvky jsou uprostřed domu – definují základní strukturu prostoru s převážně otevřeným půdorysem,“ vysvětluje Andreas Bründler. S otisky dřeva, použitého na bednění, a s tmavohnědým nátěrem připomíná nosné betonové jádro strom, který se větví na různé strany. Jeho větve mají přitom různé funkce: jsou věšákovou stěnou, lavicí na sezení, psacím stolem, součástí kuchyňské linky, knihovnou, skříní či schodištěm. Všude kolem jsou materiály ve své přirozené podobě: podlaha, okenní rámy a terasa jsou z dubového dřeva bez vrstvy laku, původně ocelově šedý lesklý pás už na štěrku zanechává stopy rzi, na betonovém stropě zase zůstala otisknuta struktura dřevěného bednění z jedlových prken.

Část kuchyňského nábytku, otočená do prostoru, se využívá jako knihovna. Kuchyňská linka vybíhá z nosného jádra jako větev z kmene stromu.	V přízemí v části obývacího pokoje, v poschodí v koupelně a šatně chrání před sluncem a nežádoucími pohledy zvědavců i originální plstěné panely – vydařený experiment architektů. Židli navrhl Verner Panton (Vitra).	Nejvnitřnější prostor v domě je exteriérem. Část koupelny s vanou, sprchou a zeleným polyuretanovým povlakem pokračuje maličkým atriem, kde si můžete dopřát sluneční koupel pod otevřeným nebem.

Jednotlivé obytné zóny se otevírají až při obchůzce kolem skleněné fasády: od šatny k malé pracovně, odtud k jídelní zóně a do otevřené kuchyně a konečně do obývacího pokoje. Terasa před jídelnou přibyla až později a na ochranu před pálícím sluncem ji opatřili bílou plachtou. V poschodí zabloudí pohled kulatými průzory až na okolní domy a zahrady. Otevřená veranda na konci schodů jakoby čekala s cílovou prémií – minutkou pro sebe v sluncem zalitých křeslech. Vlevo od ní je ložnice rodičů s koupelnou a šatnou, vpravo velký dětský pokoj. A opět důvod k údivu: nejvnitřnější část domu je vlastně exteriérem! Svěží trávově zelená koupelna pokračuje maličkým atriem, kde si můžete dopřát sluneční koupel pod otevřeným nebem. Andreas Bründler a Daniel Buchner tak pro radost celé rodiny splnili obyvatelům domu i toto přání.

Půdorys přízemí	Půdorys poschodí

TEXT a PRODUKCE: Kay von Westersheimb   
FOTO: Francesca Giovanelli