asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Symbol československé státnosti

19.03.2008
Památník osvobození od architekta Jana Zázvorky a Jana Gillara byl původně koncipován jako slavnostní pohřebiště, kde měly spočinout i ostatky zakladatele československého státu T. G. Masaryka. Památník měl být panteonem československé státnosti, dokonce se v něm měl scházet i parlament. Nakonec byly jeho osudy stejně dramatické, jako byly peripetie československého státu.
Na projektu pracoval Jan Zázvorka již od poloviny 20. let. Hrubá stavba byla dokončována v letech 1929 až 1931. V roce 1937 byl památník oceněn v Paříži Grand Prix. Železobetonový skelet s cihelnou dozdívkou je obložen žulovými deskami. Celkově bylo na stavbu areálu využito 4 356 kvádrů, 17 262 desek a 2 031 běžných metrů obrub. Výška památníku je 31, 5 m, šířka 27, 6 m a délka 143 m. 

Velkorysý ikonografický program nebyl do vypuknutí druhé světové války dokončen. Karel Pokorný vytvořil v letech 1936 až 1938 čtyři rozměrné mramorové reliéfy – Útěk, Obrana, Umírání a Smrt. Otakar Švec vytvořil v letech 1938 až 1941 pro kolumbárium monumentální sochy Věrnost a Statečnost (šlo o původně zamýšlený cyklus vojenských ctností pro boční lodě slavnostní síně). Jaroslav Horejc navrhl pro kolumbárium rozměrné kovové svícny a je  rovněž autorem nádherného mramorového svícnu v prezidentském salonku a alegorické sochy tamtéž. Podle kartonů Maxe Švabinského a Jakuba Obrovského vznikla mozaiková výzdoba interiérů. Zajímavé jsou dřevěné symboly z klíčových uzlů československých dějin od Karla Kotrby. 

Stavební historie Vítkova však začala již v roce 1913, kdy proběhla soutěž na pomník Jana Žižky a na úpravu temene kopce. První cena tehdy udělena nebyla, ale na druhém místě se ex aequo ocitly hned tři návrhy: Jana Štursy a Jana Kotěry; Františka Bílka, Vojtěcha Sapíka a Čeňka Vořecha. Soutěž sice nepřinesla žádnou realizaci oceněných návrhů, ale definitivně se ustavilo místo, které se později mělo stát staveništěm. Teprve z legionářské tradice se však zrodil nápad učinit jezdeckou sochu dominantou a samotný památník jakýmsi pozadím sochy. Ze soutěží na sochu v letech 1924 a 1927 však nevyšli žádní vítězové. V roce 1932 byl vyzván k předložení svého návrhu sochař Bohumil Kafka. Do pěti let zhotovil tento pokračovatel myslbekovské tradice model ve skutečných rozměrech. Devět metrů vysoká jezdecká socha o hmotnosti šestnácti tun byla v roce 1941 připravena k odlití. Socha byla dokončena až po Kafkově smrti a slavnostně odhalena 14. července 1950.  Po válce získal památník novou náplň: bylo třeba uctít oběti nacistické okupace.

Novým symbolickým centrem památníku se stal hrob Neznámého vojína, původně umístěný v kapli Staroměstské radnice, dnes ve vojenském kolumbáriu. Dostavbou památníku byl pověřen v roce 1953 jeden ze dvou původních projektantů Jan Zázvorka. Ústředním místem se stala síň sovětské armády, která byla vyzdobena mozaikami Vladimíra Sychry a osazena dveřmi Jana Kavana a Jana Simoty, na nichž je zobrazena epopej bolševické revoluce a osvobození ČSR. V letech 1953 až 1958 vytvořil Josef Malejovský vstupní vrata oslavující třídní boj, husitismus a dělnickou třídu podle návrhu Antonína Strnadela a sebe samého. Po smrti Klementa Gotttwalda došlo k přeměně původního památníku v mauzoleum podle moskevského vzoru. Sarkofág navrhl Karel Pokorný. Záměr mauzolea byl v letech destalinizace opuštěn, nicméně památník na Vítkově zůstal slavnostním úložištěm popela komunistických aparátčíků a pohřebištěm prezidentů. Jako poslední zde byl pohřben Ludvík Svoboda. 

Řada výtvarných děl památníku může sloužit jako doklad socialistického realismu a zároveň jako výraz hlubokého uměleckého úpadku. Setkáme se zde se spoustou jmen jinak zcela neznámých tvůrců. Jan Straka a Miloslav Rybička apoteózou práce na dveřích západního vestibulu oslavili život nástrojaře i traktoristy. Josef Kolumek vytvořil pro síň sovětské armády bronzovou bystu maršála P. S. Rybalka. Jan Lhota navrhl pro vstupní vestibul slavnostní síně sochu Slévače vedle sochy Jakuba Obrovského z roku 1938 Kde domov můj, aby se vystavil srovnání s tímto významným představitelem sochařského novoromantismu. Tamtéž umístil Miloslav Šonka svou Rolnici. Za jednu z mála čestných výjimek z nížin socialistického realismu můžeme považovat sochu věnce na schodech do ústřední síně od Karla Štípla (mimo jiné autora plastické výzdoby Komenského památníku v Naardenu). Karel Štípl je rovněž autorem kvalitní fontány rovněž z 50. let. Dalším kvalitním dílem z období tuhého stalinismu je olej Tábor od Vincence Beneše v prezidentském salonku. Pozdním výhonkem socialistického realismu je sousoší Nový život od Karla Lidického z roku 1972. 

Peripetie československých dějin dokládá i státoprávní heraldika. Ve spodní části terasy byl nejprve umístěn v roce 1937 státní znak podle návrhu Josefa Nováka, později socialistický s rudou hvězdou v roce 1962 v souvislosti se změnou ústavy, podle níž byl v ČSSR dovršen socialismus, od Jiřího Prádlera, autora desky pro kladení věnců na Vítkově. V roce 1997 byla terasa opět podle heraldických pravidel státoprávní symboliky osazena novým státním znakem České republiky od V. Opplta a M. Ceplechy.  Na podzim roku 2000 převzalo památník Národní muzeum, jehož vedení se rozhodlo vybudovat na Vítkově expozici klíčových okamžiků československých a českých dějin. 

Jan Zázvorka
(* 21.ledna 1884, † 27.května 1963)
Jako řada jiných významných architektů studoval Jan Zázvorka u Jana Kotěry na uměleckoprůmyslové škole v Praze v letech 1901 až 1906). V Kotěrově ateliéru pak až do začátku první světové války působil. Jan Zázvorka vyšel z Kotěrovy školy, ale stal se představitelem strohého klasicizujícího purismu. K jeho hlavním dílům patří bytové domy družstva Zátiší v Praze Holešovicích (1925 – 1931), Štefánikův dům na náměstí I. P. Pavlova (1929, spoluautor Vojtěch Kerhart), elektrárna a jez v Kostelci nad Labem (1930), budova ministerstva vnitra v Praze Letné (1931 – 1939, spoluautor Kamil Roškot), železniční nádraží Praha Smíchov (1953 – 1956, spoluautor Ladislav Žák). Jeho poslední prací je hotel v Kutné Hoře (1956 – 1958, spoluautor J. Koptík).    

Jan Gillar
(* 24.června 1904, Příbor, † 07. května 1967,  Praha)
V letech 1922–25 studoval architekturu u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze. Poté byl zaměstnán v soukromých projekčních kancelářích (např. u Jaromíra Krejcara). Jako přítel Karla Teigeho se angažoval v levicovém spolkovém hnutí, zejména v Devětsilu a Levé frontě. K jeho významným realizacím patří francouzské gymnázium v Praze-Dejvicích (1931–34), rodinný dům Karla Teigeho v Praze-Smíchově (1939), interiéry obchodního domu Bílá labuť (1937 – 1939), obytné domy Na Hubálce v Praze-Střešovicích (1939), činžovní domy ve Vinařské ulici v Praze-Střešovicích (1936 – 1939).


Michal Janata
Foto: Petr Všetečka

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media