asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Koncertní sál jako znamení znovuzrození

10.06.2011
Dva roky po zemětřesení v L’ Aquile, hlavním městě italského regionu Abruzzo, bylo před několika týdny slavnostním koncertem otevřeno auditorium, které městu daroval japonský architekt Šigeru Ban. Původně tu měl vyrůst první koncertní sál z papíru, materiálu s překvapivě dobrými vlastnostmi a jemnou krásou, která odkazuje k japonské architektonické tradici. Nakonec však muselo dojít k ústupkům a konstrukce je z oceli. Nicméně stavba japonského ducha nezapře. Je to však jen první vlaštovka nového začátku stále poničeného města.
V Japonsku je papír samozřejmou součástí interiérů. Antonín Raymond, český architekt, který v Japonsku působil přes čtyřicet let, píše o dělení interiéru pohyblivými papírovými stěnami: „V noci a v zimě je (dům) uzavřen vnějšku jako hermetická schránka, rozdělen v pokoje pohyblivými papírovými stěnami. V létě jako by okenice, papírová okna, dvéře i příčky, vše bylo ukradeno. Dům změní se v pavilon, otevřený všem větrům.“ Papírové stěny a dveře jsou součástí tradičního japonského interiéru, stejně jako rohože tatami. Dveře šóji tvoří speciální japonský papír waši natažený v dřevěném rámu, posuvné příčky fusuma jsou pevnější lepenkové stěny s vrstvou dekorovaného papíru.

Papírová architektura
Inovativním způsobem tyto tradiční prvky a ideu univerzálního variabilního prostoru přetváří japonský architekt Šigeru Ban. Využívá k tomu recyklovaný papír v podobě kartonových trubic, z nichž konstruuje nábytkové sestavy i celé domy. Využití tyto papírové domy nacházejí zejména v oblastech postižených přírodní katastrofou jako levné, rychlé a účelné přístřeší. A nejde pouze o účelnost, ale také krásu. „I v oblastech postižených katastrofou bych chtěl vytvářet krásné stavby, to je to, co znamená stavět monumentální dílo pro obyčejné lidi.“ Šigeru Ban takto vyjádřil, že architektura neposkytuje jen přístřeší, ale také životní prostor, bezpečí a libost.

S alternativním materiálem, jakým papír v architektuře je, začal Šigeru Ban experimentovat v 80. letech minulého století po studiu architektury u Johna Hejduka ve Spojených státech. Pokoušel se o zakomponování východisek západního modernismu do nových souvislostí. Chtěl navázat na modernistickou i na tradiční japonskou architekturu tvořenou z bambusu a použil k tomu papírové tuby. Výhodou papíru jako stavebního materiálu je nízká cena, produkce minimálního množství odpadu, snadná opravitelnost a nahraditelnost jednotlivých částí papírové struktury, blízkost k tradici, hodnotám prověřeným historií a k přírodě.

Šigeru Ban (1957) je mezinárodně uznávaný japonský architekt. V 80. letech minulého století studoval u Johna Hejduka v New Yorku, který měl vliv na jeho chápání architektury jako trojrozměrné poezie. Využívá ekologických, všedních materiálů, které proměňuje v originální konstrukční prvky. Právě lepenka se stala hlavním konstrukčním materiálem jeho staveb.

Mezi nejvýznamnější patří papírový dům v Tokiu (1995), papírový kostel v Kóbe (1995–2005), papírové divadlo v Amsterdamu (2003), papírový most ve francouzském městečku Remoulin (2007) nebo základní škola v čínském Čengdu (2008). V loňském roce vytvořil papírový pavilon pro Expo v Šanghaji. V roce 1995 založil sdružení Voluntary Architects Network, v jehož rámci architekti pomáhají zemím postiženým katastrofami.


Aquilský restart
Před dvěma lety, přesně 6. dubna 2009, zasáhlo L’ Aquilu, která se nachází v přibližně sto kilometrů severně od Říma, zemětřesení o síle 6,3 stupně Richterovy škály. Nejvíce zasažené bylo historické centrum města, naštěstí však k zemětřesení došlo uprostřed noci, kdy se už většina obyvatel nezdržovala v kancelářích, na univerzitě ani na ulici, takže o život přišlo mnohem méně lidí v porovnání s počtem naprosto zničených domů. Kolem třiceti tisíc lidí přišlo o své domovy a poškozeno bylo až patnáct tisíc budov včetně historických památek.



Původní projekt, který počítal s papírovou konstrukcí a využitím střechy nevyužívané tramvajové stanice, se dočkal mnoha změn.

Vizualizace realizovaného projektu

Historické jádro bylo kompletně poničené a po opakovaných otřesech zůstalo uzavřené. Rekonstrukce však vázne, ačkoli Berlusconiho vláda slibovala práci na obnově historického jádra a původní obyvatelé do svých domů nesmějí ještě ani dnes. Proto se oprávněně obávají, aby se L’ Aquila nestala Pompejemi 21. století. V L’ Aquile žije kolem sedmdesáti tisíc obyvatel a kolem třiceti procent z nich jsou studenti aquilské univerzity nebo konzervatoře, které jsou důležitou součástí financování města.

Byla zničená i budova konzervatoře a koncertní sál dříve fungující ve zrekonstruovaném kostele, který využíval i místní symfonický orchestr, takže se mnoho studentů a členů orchestru muselo přestěhovat do jiných měst. To podle architekta Šigeru Bana výrazně ovlivnilo obecní rozpočet: „Odchod studentů a členů symfonického orchestru by byl pro L’ Aquilu velkou ztrátou, a to i finanční. Proto máme v plánu postavit dočasnou koncertní halu. Na projektu jsme spolupracovali s profesory a studenty z Fakulty architektury Univerzity v L’ Aquile. Některé části konstrukce vznikly během workshopu se studenty.“

Pro místo stavby byl vybrán pozemek, na němž dříve stávala nevyužívaná zastávka tramvají a parkoviště. „Chtěli jsme využít i rozepjatý ocelový rám střechy, která kryla nikdy nedostavěné parkoviště, a stěny haly jsme chtěli vytvořit z trubek z recyklovaného papíru,“ popisuje Šigeru Ban a dodává: „Tyto papírové trubky se měly vyrábět přímo na místě, v továrně poblíž L’ Aquily, kde měli k dispozici předlohy a podklady k projektům dalších staveb již realizovaných z těchto papírových trubek.“

Podle původního plánu se se stavbou mělo začít v srpnu 2009 a dokončená měla být na podzim téhož roku, aby mohla včas začít koncertní sezona. Nicméně asi měsíc po summitu G8, který byl pořádán v L’ Aquile v červenci a měl vzbudit solidaritu nejbohatších zemí, bylo od projektu ustoupeno. Zastupitelé města se odvolávali na nevhodný pozemek i na nedostatek financí, a to přesto, že Šigeru Ban se již dříve zavázal projekt z poloviny financovat sám a z poloviny měla přispět japonská vláda.

Ocelový ústupek
Před rokem se navzdory komplikacím skutečně začalo na projektu pracovat a letos 7. května byl sál slavnostně otevřen. Nikoli však v původní podobě, ale podle přepracovaného projektu, v němž se vytratilo mnoho z původních idejí.

Tento koncertní sál má spolu s přilehlými učebnami plochu tři tisíce čtverečních metrů. Bude využíván nejen pro koncerty, ale i pro přednášky a sympozia vysokých škol a také mnoho jiných akcí pro veřejnost. Další koncertní hala by měla vzniknout poblíž místního hradu podle projektu dalšího světoznámého architekta Renza Piana. „Když jsem se to dozvěděl, zavolal jsem mu a rozhodli jsme se spolupracovat na koncepci. Myslím, že Aquila klidně může mít dvě koncertní haly, každou zaměřenou na jiné publikum,“ odpovídá Šigeru Ban na otázku, jak tuto zprávu o nové komornější stavbě vnímá.

Problematičtější jsou pro Šigeru Bana ústupky, které musel podniknout, aby vůbec mohla stavba papírové haly vzniknout. Největší změnou bylo zřeknutí se použití lepenky pro výrobu předpjatých konstrukcí. Ačkoli právě lepenka je nejdůležitějším elementem Banovy architektury, dnes ji nahrazuje ocel. Projekt tedy Šigeru Ban přepracoval a dnes sál tvoří konstrukce na čtvercovém půdorysu o velikosti 25 × 25 metrů, kterou kryje snížená pyramidová střecha a do níž je diagonálně vložena eliptická struktura. Tu tvoří pytle s pískem, vyplňující ocelovou strukturu. Uvnitř elipsy je umístěn hlavní sál s 230 místy k sezení. Papírové trubky měly podpírat střechu z průhledného plastu, dnes ji podpírá obvyklejší skleněná fasáda.

„Ve skutečnosti,“ vysvětluje profesor Aldo Benedetti z Fakulty architektury Univerzity v L’ Aquile, „byla hlavní idea projektu Šigeru Bana spojena s pojmem pomíjivosti a lehkosti. Bohužel ze stavby, která měla být dočasná, se stala trvalá. Stejně tak papírové trubky ztratily význam nosných elementů.“ Konstrukce z papírových trubek se totiž italskýmu úřadu civilní obrany nezdála být bezpečnou. Ocel, která lepenku nahradila, si pak vyžádala pozměněný návrh, zvláště kvůli akustice.

„Navzdory tomu,“ pokračuje profesor Benedetti, „architekt nevzdal spolupráci se studenty a uspořádal workshop, během něhož studenti z italských i zahraničních univerzit vytvořili model budovy z papírových trubek podle původního plánu.“ Ani tato akce však úředníky nepřesvědčila, jelikož v Itálii není podle stavebních norem dovoleno použití lepenky jako nosné konstrukce. Šigeru Ban se tedy musel vzdát použití lepenky, kterou ověřil na desítkách projektů.

„Museli jsme učinit hodně ústupků, ale doufáme, že tato hala bude sloužit ke shromážďování mnoha hudebníků z celého světa, kteří pomohou povzbudit místní obyvatele, kteří si tragickou událost ještě živě pamatují. Doufáme také, že přiláká opět turisty a že bude znamením oživení L’ Aquily pro každého na celém světě,“ říká na závěr optimisticky Šigeru Ban.



Koncertní sál v L’ Aquile
Místo: L’ Aquila, Abruzzo, Itálie
Investor: Šigeru Ban
Architekt: Shigeru Ban Architects: Šigeru Ban, Alessandro M. Boldrini, ­Takayuki Išikawa, Keina Išioka 
Spolupáce: Paolo G. Rava, Michele Amoroso, Aldo Benedetti, Rinaldo Semino
Projekt: 6/2009 – 6/2010
Realizace: 2011


Kateřina Kotalová
Foto: archiv Shigeru Ban Architects

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media