asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Ateliér Ladislava Šalouna

20.04.2009
Ateliér sochaře Ladislava Šalouna podle vlastního návrhu patří k výjimečným příkladům secesní architektury s výraznými prvky symbolismu, které charakterizují Šalounovu uměleckou tvorbu. Budova s pohnutým osudem byla před dvěma lety zrekonstruována a zachráněna před dlouholetou devastací. Stalo se tak díky novému vlastníkovi, pražské Akademii výtvarných umění. Díky tomu se vlastně příliš nezměnila její funkce – dnes je ateliérem pro hostující zahraniční profesory. Autorem rekonstrukce budovy je architekt Michal Bartošek, který za ni získal Cenu primátora hlavního města Prahy v rámci loňské soutěže Stavba roku.

Devastace kulturní památky z roku 1910 nebyla lhostejná bývalému rektorovi AVU Jiřímu Kotalíkovi, díky němuž AVU ateliér odkoupila od Nadace Český fond umění (NČFU) a rozhodla o jeho celkové obnově. Tedy alespoň jeho části. Původní zázemí ateliéru a meziválečná přístavba ateliéru podle návrhu architekta Černého totiž patří Šalounovým potomkům.

Ateliér v 80. letech minulého století získala Jednota výtvarných umělců. Usídlil se v něm její předseda Jan Hána, autor mnoha socialistických pomníků a v té době také rektor AVU. Komunistický sochař budovu poškodil necitlivými zásahy. Do ateliéru vestavěl sociální zařízení a komoru, vypolstroval vstupní dveře koženkou a zazdil část nároží oplocení, aby zakryl místo pro sklad. Nejstrašnějším zásahem bylo však omítnutí objektu cementovou krustou, která způsobila vlhnutí obvodových zdí. Po revoluci v listopadu 1989 se době poplatný funkcionář musel vystěhovat. Zůstal po něm ateliér plný bust Klementa Gottwalda, které už nikdo nepotřeboval.

Budova však dál chátrala. Další porevoluční nájemník, který přesvědčil NČFU o tom, že je umělec, totiž do ateliéru neinvestoval, proto byl soudně vypovězen. Předtím ještě stačil odcizit dobové vybavení. Kašna z červeného mramoru se nakonec po obnově ateliéru na své místo nevrátila – nebylo to možné kvůli změnám konceptu. Podařilo se ale odlít repliky elegantních mosazných klik interiérových dveří, a to díky tomu, že se zachovaly v domě potomků Ladislava Šalouna.

Lehká střecha, pevné základy
Budova ateliéru je vcelku jednoduchá hmota o dvou místnostech a vstupním vestibulu. V přístavbě byl kdysi byt správce, reprezentační slovanská jizba a sklep, kde se konaly okultistické seance, jak se ve svých pamětech zmiňuje malíř Josef Váchal. Názory na architektonický koncept objektu mohl ovlivnit i Šalounův přítel a soused Jan Kotěra. Původní skici návrhu se blížily architektuře toskánských vil, přístavbu měly zdobit arkády. Od nich nakonec sochař upustil.

Na budově je znát absence Šalounova stavitelského vzdělání: „Je to sochařské dílo bez elementárních stavebních součástí. Dům má kompletně prosklenou střechu s výjimkou plochy nad příčkou mezi velkým a malým ateliérem a pod uložením vazníků chybí jakékoliv obvodové ztužení.

Pravděpodobně to bude tím, že ten, kdo zajišťoval pro sochaře realizaci, do návrhu nechtěl nebo nemohl zasahovat,“ vysvětluje Michal Bartošek. Ocelový krov střechy drží jeden středový příhradový vazník s příhradovými krokvemi, uložený na sloup na štítové zdi a v příčné dělicí stěně. Statika díky tomuto řešení ohrožena nebyla, a tak se do něj nezasahovalo. Jen byly doplněny chybějící nýty. Také bylo třeba vyměnit dřevěnou konstrukci a pobití, na němž jsou připevněné fabiony (oblé omítnuté přechody mezi stěnami a stropem), protože bylo poškozeno dřevomorkou. V současnosti jsou fabiony vyřešeny s pomocí sádrokartonu.

Oproti zvláštnosti zastřešení má ovšem stavba solidně provedené základové pásy z tesaných kamenných kvádrů. „To vedlo k myšlence využít základové stěny pro sociální a technologické zázemí, které ateliéru chybělo,“ říká Michal Bartošek. Zůstalo totiž v druhé části budovy, kterou si majitelé po prodeji ateliéru ponechali.

„Naším záměrem bylo ponechat prostory ateliéru čisté, bez utilitárních vestaveb, které narušují estetiku. V podstatě neexistovala lepší alternativa, než jít do podzemí, hluboké základové pásy nám jen usnadnily situaci a stavební firmě ušetřily práci,“ dodává architekt. Podél střední příčné zdi mezi ateliéry bylo vybudováno prostorově oddělené schodiště přístupné z obou ateliérů, které vede do podzemního zázemí – konkrétně jde o toalety, šatny a místnost pro plynový kotel s výměníkem. Tesaný kámen v suterénu zůstal odhalený z praktických důvodů, aby zdivo přiléhající ke svahu dýchalo; zároveň esteticky doplňuje suterénní prostor.

Poměrně nezvyklé u historických budov je vybavení rekuperačním výměníkem s filtrováním vzduchu. „Objevily se obavy sousedů z pachů, které může způsobovat práce s barvami a terpentýnem, proto jsme zvolili tuto technologii s filtrací přiváděného i odváděného vzduchu,“ vysvětluje Michal Bartošek důvod vybavení nevelké budovy (o ploše 152 m2) rekuperací.

Oddělené vlastnictví si v rámci rekonstrukce vyžádalo změny také ve vestibulu. Stěna, jež odděluje prostory ateliéru a zázemí, které obývají sochařovi potomci, musela splnit požadavek na zvukověizolační kvalitu. Jinak řečeno: bylo nutné zabránit přenosu hluku do obytných prostor. Původní dveře mezi ateliérem a obytnými místnostmi byly zazděny a v celé ploše po obou stranách vestibulu přibyla přizdívka, což mělo vliv na rozměry vestibulu a na formát proskleného podhledu, který byl zúžen.

Obnově budovy předcházel podrobný restaurátorský průzkum a pasportizace (soupis všech historicky cenných prvků) od Daniely Hejretové a z toho vyplývající restaurátorský záměr. Ukázalo se, že je nutné zrestaurovat téměř každý prvek objektu: dveře, kování, keramickou dlažbu ve vestibulu, otvírací mechanismy oken, štukovou výzdobu fasád, veškeré omítky atd. Ne vše se podařilo obnovit podle představ architekta. „Bohužel lépe mohly dopadnout vstupní dveře do velkého ateliéru, které měly být kopií původních, což se však o dodaném výrobku nedá říci. Truhlář je ale odmítl předělat,“ neskrývá své zklamání ze subdodavatele restaurátorských prací Michal Bartošek. Původní dveře zdobilo olejové fládrování v barvě světlého dubu, na současných jej už nelze najít a neodpovídá ani použité kování.

Na druhou stranu se podařilo velice dobře zrestaurovat fasádu, také díky pečlivému dohledu památkářů (architektky Martiny Bártové) a kvestora AVU Petra Siegla.

Bdící filosof

Fasádu podél oken charakterizuje výrazná štuková výzdoba, především pozlacené vejcovce nad okny a kanelované pilastry – reliéfní odkazy k antickým dórským sloupům. Skleněné zastřešení pak zakrývají atiky s hvězdicovými otvory. (Tento motiv se opakuje i ve stěně přístavby.) Z hlediska stavebního je v těchto místech problematické odvádění vlhkosti, i přestože jsou za atikami okapové žlaby. Vyznění budovy je však díky atikám, pilastrům podél oken a štíhlým úzkým oknům téměř chrámové. Je jen škoda, že fasáda navazující Šalounovy vily má odlišný barevný odstín.

Vchod do objektu je ovšem naproti tomu poněkud strohý a dosti nízký, připomíná spíše vstup do jeskyně – možná inspirace v Itálii častými umělými jeskyněmi (grottami). Dveře jsou pobité měděným plechem a velmi masivní. V portálu je pozlacená mozaika – domovní znamení, které skrývá iniciály autora. Nad návštěvníky bdí symbolistní maskaron, obličej znázorňující podle historických zdrojů Arthura Schopenhauera, na přelomu století v jistých kruzích oblíbeného filozofa. V jeho vlasech seděla původně soška ženy symbolizující ideu v secesním provedení; její figura se bohužel nedochovala a po dohodě s památkáři zatím nebyla obnovena. Akademie výtvarných umění má však v plánu chybějící fragmenty fasádní výzdoby podle dochované dokumentace doplnit.


Ateliér Ladislava Šalouna
Charakteristika: rekonstrukce
Funkce: výtvarný ateliér hostujících ­pedagogů
Místo: Praha 10, Slovenská 4/2499
Investor: Akademie výtvarných umění Praha
Autor a projektant: Ing. arch. Michal Bartošek
Design interiérů: Michal Bartošek
Stavební část: Michal Bartošek, Ing. arch. Pavel Šlejhar, Ing. arch. Milan Němec, ing. Jan Škopek, Ing. Zdeněk Rieger
Restaurátorský průzkum, záměr
a pasportizace:    Daniela Hejretová
Realizace: 2006–2007
Náklady na realizaci: 18,3 milionu Kč
Zhotovitel: Bak, a. s.
Památkový dohled: NPÚ Praha – PhDr. Michael ­Zachař, Ing. arch. Martina Bártová
Dozor investora: prof. Petr Siegl (AVU), HELIKA, a. s.
Statika: Ing. Václav Jandáček
Elektroinstalace: Ing. Daniel Hajzler
Vzduchotechnika: Ing. Jiří Weis
Ústřední vytápění: Ing. Libor Sauer
Restaurátorské práce: Akant Art, s. r. o.

Technické údaje
Konstrukční řešení: stěnový systém na základových pásech, ocelové příhradové nýtované střešní vazníky, v rámci výstavby 1. PP vložená stropní a podlahová železobetonová deska kotvená trny do kapes původních konstrukcí, strop v pohledové kvalitě, železobetonové schodiště kotvené do stěny základového pasu a dělicí železobetonové příčky v 1. PP v pohledové kvalitě
Materiály: původní základové pásy z tesaného kamene (opuka, žula) částečně podezděné betonovými cihlami, zdivo z cihel plných, akustická přizdívka z tvárnic POROTHERM, střešní plášť izolační dvojsklo
Fasáda: Sokrates 2802A (Aqua Bárta), Baumit Altstadt, POROSIL Z 30 a POROSIL VV 7 (Aqua Bárta), Hrbol G8 – 1050 a G4 – 1060, klempířské výrobky měděné, vstupní schodiště žulové, zadní schodiště betonové
Zpevněné plochy v exteriéru: dlažba ze sliveneckého mramoru a betonové cihly
Podlahy: vestibul – původní keramická mozaika, ateliérové prostory a stupnice schodiště – dřevěná průmyslová mozaika (dub), bordura terazzo, kletovaný beton,
Stěny: omítky vápenné
Podhledy: sklo s drátěnou vložkou

Subdodavatelé:
Umělé osvětlení: ATEH, s. r. o.
Plynový kotel: Viessmann
VZT jednotka s rekuperací:    Frivent (Rakousko)


Iva Nachtmannová
Foto: Iva Nachtmannová, Marie Moravcová

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media