Rezidence Braník: Ukázněná hra s hmotou

Architektura může být citlivě zasazená do svého kontextu, navazovat na okolí svou velikostí, formou a umírněností, a přesto upoutat natolik, aby byla nepřehlédnutelná. Aniž by jejím cílem bylo uzurpovat si veškerou pozornost.

Některé pražské čtvrtě si stále zachovávají charakter poklidné periferie. Takový je i Braník na pravém břehu Vltavy. Mezi rodinnými domky a menšími bytovými domy se třemi až pěti patry, vznikajícími od druhé třetiny 20. století až po současnost, vyrostl dům, který svým měřítkem, estetikou i uměřeností na okolní architekturu navazuje. Developer zde chtěl vytvořit bytový dům v klidném prostředí staré zástavby, který by byl výsledkem individuálního autorského přístupu. Ke spolupráci při jeho návrhu přizval dvojici architektů Štěpána Malého a Jana Adámka s praxí ve významných světových ateliérech a zkušenostmi ze zahraničních stáží. „Developer se na nás obrátil na základě naší předchozí kratší spolupráce, abychom mu pomohli s novým projektem, který chtěl poprvé jako celek svěřit architektovi,“ říká Štěpán Malý.

Přestože cílem developerů bývá především dosažení maximálního využití prostoru, architekti si pochvalují jeho vstřícný přístup: „Developer se přes to, že se jednalo o klasický developerský projekt, choval vstřícně, až osvíceně. Veškeré nadstandardní materiály, povrchy a postupy, které na domě jsou, tedy cementové stěrky, točená probarvená fasáda, kletované betony, pohledové betony, kamenné dlažby a podobně, se nakonec v projektu, hlavně díky jemu, podařilo udržet,“ podotýká Štěpán Malý.
 
Vsazený do svahu
Okolní domy jsou střídmé, funkcionalisticky čisté i zdobnější s plochou, šikmou, pultovou i obloukovou střechou. Nový bytový dům měl do této struktury vrůst. Vznikl na svažitém pozemku přístupném ze dvou ulic mezi čtyřpatrovým domem ze třicátých let minulého století na severozápadě a dvojicí panelových třípodlažních domů na jihovýchodě, které tak předurčily jeho výšku.

„Chtěli jsme udělat elementární dům s jednoduchým provozem a známým tvaroslovím. To znamená dům s klasickými okny, klasickou fasádou, která je pro domy okolo typická,“ vysvětluje inspiraci při formování základní hmoty domu architekt Štěpán Malý a dodává: „Uvědomili jsme si, že stavby pro bydlení musejí být přátelské a vstřícné ke stávající zástavbě. Symbióza s okolím a potlačení monumentality je důležitá pro pozdější dialog mezi novým a starým. Možná proto dům připomíná spíše okolní činžovní vily a rodinné domy, než domy bytové.“

Bytový dům měl vyrůst na náročném pozemku s velkým sklonem. „Ustupování hmoty domu a terasovitost je princip, jakým dům reaguje na svažitost pozemku. Tam, kde je pozemek nejníže, dům přirozeně ustupuje, a na straně druhé se jako by zakusuje do svahu,“ popisuje podobu domu architekt.

Tento složitý pozemek byl však pro architekty velkou výzvou. Jak zúročit výhledy na Barrandov, údolí Vltavy a Branický pivovar a vytvořit maximum metrů čtverečních podlahové plochy nadstandardního bydlení při zachování výšky okolních domů? „Převýšení je devatenáct metrů a nejlepší výhledy byly po kratší straně pozemku. Nejtěžší bylo se s takovým převýšením vypořádat a zjednodušit provoz domu,“ prozrazuje Štěpán Malý.

Takové převýšení bylo náročné i z hlediska zakládání stavby. „Pozemek má nestálé podloží. Písky se střídají s velkými kameny, takže při zatížení základové spáry dochází k rozdílnému sedání. Bylo potřeba zpevnit základovou spáru mikropilotami a dále zajistit svahy pažením s dočasnými kotvami. Vznikla tak jáma s devatenáctimetrovým převýšením, do které se vsadil dům, který dnes jámu rozpírá,“ popisuje rafinované řešení jeho spoluautor.
–>–>
Formování hmoty
Osazení základní hmoty domu navazuje na uliční čáru domů ulice Nad Vinohradem. Ustoupená část domu horních pater poté sleduje půdorysnou stopu zástavby panelových domů a ustoupená část hlavní hmoty domu na severozápadě kopíruje směr zvedajícího se terénu. Vzniklé terasy tak výškově navazují na římsu sousedního domu.

Hlavní objem domu tvoří dvě základní hmoty, spodní a horní. Čtyři bytová podlaží jsou ve spodní základní hmotě, která tvoří hlavní dojem z budovy. Tato hmota je odlehčena velkými okny opatřenými vnějšími roletami. Ustoupení na levé straně reaguje na terénní podmínky a ukazuje směr svahu.

Horní patro je ustoupené a tvoří druhou hmotu s rozdílně barevnou fasádou. Je zde situován jeden velký byt s terasami a světlíkem uvnitř dispozice, které prosvětluje vnitřní prostory bytu. Minimalistickou formu budovy doplňuje i její neutrální barevnost – bílá a šedá fasádních točených štukových omítek a obkladového opukového kamene a kovová barva plechu na parapetech a zábradlí. Tuto minimalistickou čistotu oživuje jeden výrazný prvek – předokenní rolety.

„Většina pohledových materiálů na domu Nad Vinohradem má svou přirozenou barvu a texturu právě včetně fasády. Ta je šedá a bílá v přírodních odstínech se zachováním textury, která vzniká hlazením fasády při aplikaci,“ vysvětluje architekt a dodává: „Obkladové kameny, kamenné dlažby a pohledové betony jsou v různých přírodních odstínech šedých, béžových, lomených bílých a podobně. Jediná barva, která na domě vlastně je, je barva žlutá, a to na roletách v oknech a na cementové stěrce na chodbách. A proč jsme zvolili žlutou barvu? Prostě se nám líbí.“

Žlutá barva vnáší do uměřené a strohé architektonické formy hravý prvek a tento výrazný detail utváří identitu domu. Žlutá funguje v tomto případě jako logo, identifikační prvek.

Půdorys 1. PP, vstupní podlaží

Půdorys 3. NP

Severozápadní pohled

Interiéry
Žlutá barva pronikla také do vnitřního prostoru domu. Prozářila cementovou stěrku na podlaze na chodbách i na schodišti, byla také určující barvou pro navigační znaky na výtahu. Chodby jsou však zalité světlem nejen díky barvě, ale především díky luxferám. Ty architekti využili také jako prostředek, který potlačuje bariéru mezi interiérem a okolím.

Interiéry všech devíti bytů byly ponechány k individuálním úpravám. „Naše práce skončila na hraně vstupních dveří do bytů. Dále většinou projektovali klienti a jejich bytoví architekti,“ říká architekt ukázněného domu Štěpán Malý.

Řez

Kateřina Kotalová
Foto: Ester Havlová

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.