asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Program na obnovu předměstských aglomerací

20.05.2008
Ředění zástavby není možné donekonečna. Překročením určité meze se kvalita bydlení na okrajích měst rapidně zhoršuje. Při posuzování kvality bydlení není možné brát v úvahu pouze obytnou jednotku jako takovou bez širších vztahů k sídelnímu celku. Samostatný dům s pozemky pro vlastní obživu jeho obyvatel je v postindustriální společnosti výjimečný. Současný dům je závislejší na svém okolí, stejně jako jeho obyvatelé, kteří jsou nuceni ho daleko častěji opouštět. Život v dnešní postindustriální společnosti je ve své podstatě městský. Sociolog Henri Lefebvre dokonce používá pro postindustriální společnost termín „městská společnost“.

Důsledky zastavění krajiny

Neuměřená spotřeba ploch pro výstavbu je oprávněně spojována především s otázkami ekologickými. Podle odhadů je více než 60 % celkové světové vyrobené energie spotřebováno na výstavbu a údržbu lidských sídel. Z možných způsobů zastavění je sídelní kaše bezesporu tím materiálně a energeticky nejnáročnějším a je v příkrém rozporu s principy trvale udržitelného rozvoje. Už jen z hlediska výstavby a fungování veřejné infrastruktury a dopravy. Čím je plocha města větší, tím rostou jeho stavební a provozní náklady dopravních cest, veřejných prostranství, zeleně a veškeré technické infrastruktury. Extrémním příkladem je Los Angeles, kde zhruba polovinu plochy města zabírají dopravní stavby. 

Co je to sídelní kaše?

Poprvé v lidské historii žije většina obyvatel ve městech a na předměstích. V Evropě bude v příštích desetiletích takto žít dokonce 80 až 90 % populace. Sídelní kaše, kde se nové přírůstky odehrávají, již zasáhla i Českou republiku a postupně zaplavuje okraje všech měst. Jedná se o velmi řídkou zástavbou, která se nekompromisně rozlévá do krajiny. Volných míst ubývá a nové osídlení zabírá stále rozlehlejší plochy předměstí větších i menších měst, jejichž historická centra se v ploše obce stávají jen malou tečkou uprostřed beztvaré záplavy hypermarketů, překladišť, kolonií rodinných domků, dopravních staveb, drátěných plotů a zpustlých území nikoho. Přibývá rozbitých ploch bez života, jež nejsou městem ani vesnicí, natož volnou krajinou. V Severní Americe, kde se sídelní kaše nejvíce rozlila, se tomuto problematickému jevu říká „urban sprawl“. 

V čem je sídelní kaše nebezpečná?

Sídelní kaše je energeticky nejnáročnějším způsobem výstavby lidských sídel a tím je bezpochyby v rozporu s principy trvale udržitelného rozvoje. Sídelní kaše segreguje sociální skupiny, je nespravedlivá v rozdělování veřejných rozpočtů, ohrožuje zdraví obyvatel, způsobuje dopravní problémy, ničí veřejné prostory a v neposlední řadě ztěžuje, až téměř znemožňuje tvorbu místa. Rozvoj sídelní kaše má pravděpodobně vliv na klimatické změny a způsobuje závislost na automobilu jako jediném možném dopravním prostředku. Tím si nárokuje přísun paliv a nepřímo ovlivňuje boj o ropné zdroje.  

Proč je dobré sídelní kaši zahustit?

Zahušťování sídelní kaše může zlepšit současná předměstí, vrátit život veřejným prostranstvím, připravit podmínky pro zdravý rozvoj kompaktních čtvrtí, s dostatkem parků a zeleně, kde se mohou vedle sebe prolínat různorodé aktivity. Mohou tak vzniknout místa, kde lidé mohou zároveň bydlet, pracovat a trávit volný čas, místa, která jsou pro budoucí generace trvale udržitelná. Nové domy mohou nabídnout kvalitu bydlení rodinných domů a zároveň nabídnout kvality městského prostředí, kde je v dosahu pěší chůze většina denních potřeb, kde se dobře jezdí na kole a děti si mohou venku bezpečně hrát. Zahuštění sídelní kaše dovolí rozvinout systém veřejné dopravy a zpřístupní volnou krajinu za městem. 

Jak docílit zahuštění sídelní kaše?

V naší zemi se problém suburbanizace ignoruje, mnozí o něm vůbec nevědí a rozvoj sídelní kaše dokonce podporují. Prvním krokem je nutně porozumění tomu, co se skutečně na předměstích odehrává. Problém je komplexní a vyžaduje soubor opatření v mnoha rovinách. V rovině legislativní je dalším krokem oprava předpisů, které sídelní kaši podporují. Je to například současný stavební zákon, vyhlášky o obecně technických předpisech na výstavbu a většina územních plánů. Předpisy nesmí bránit výstavbě ve městech a vyhánět tak stavebníky za město na zelenou louku (greenfields), ale naopak podporovat městskou výstavbu na tzv. brownfields. Stěžejní roli ovšem hraje vlastní politika měst a obcí, které mohou sídelní kaši nejvíce ovlivnit podporou rozvoje svých intravilánů. Sídelní kaše však bují přes hranice katastrů, a tak nezbývá, než hledat společná řešení na úrovni krajů. 

Jaká je reakce na sídelní kaši v Evropě?  Komise EU uvádí v dokumentu „The Green Paper of the urban environment“ z roku 1990: „Rozvoj předměstí je vnímán jako hrozba fungujících měst a spokojeného života v nich. Vzhledem k absenci veřejného života, nízkému počtu kulturních aktivit, vizuální jednotvárnosti a časovým ztrátám při dojíždění je periferie vnímána jako neúspěch.”  Zpráva evropské agentury pro životní prostředí uvádí ve zprávě z roku 2006 „Urban sprawl in Europe - The ignored challenge“ (EEA Report No 10/2006): „K rozrůstání městských aglomerací dochází tehdy, pokud tempo změny využití půdy je vyšší než tempo populačního růstu. Podle uvedené zprávy byla urbanizována již více než čtvrtina území Evropské unie. Evropané se dožívají vyššího věku a většina z nás bydlí samostatně, čímž vytváříme vyšší nároky na životní prostor. Cestujeme na delší vzdálenosti a spotřebováváme více statků. V období od roku 1990 do roku 2000 bylo v Evropě zastavěno více než 800 000 hektarů půdy. To odpovídá trojnásobku rozlohy Lucemburska. Pokud se tento trend bude prosazovat i nadále, rozloha našich měst se v horizontu o něco málo více než sto let zdvojnásobí.“
    
Zahradní města
Koncem 19. a začátkem 20. století se stále silněji prosazovaly ideje hlásající cestu pryč ze špinavých průmyslových měst za jeho okraje, do zeleně, za sluncem a zdravým vzduchem – ideje programově bojující za rozvolnění zástavby. Za „otce“ tzv. zahradních měst je považován Ebenezer Howard, který vydal v roce 1902 knihu „Zahradní města zítřka“. Howard chtěl nalézt způsob, jak příliv obyvatel do měst nejen zabrzdit, ale navíc obrátit, učinit venkov přitažlivější oproti městu. Hledal cestu, jak odlákat obyvatele z „nezdravého města“ do „zdravé krajiny“. Když už venkov ztratil hlavní roli v hospodářství a stávající města nebyla schopna poskytnout dostatečný příjem přistěhovalcům, pak jediné východisko spatřoval v založení měst nových. Howard byl, ostatně jako každý vizionář, skálopevně přesvědčen, že jeho řešení ztělesňuje tu nejlepší možnost, protože zároveň spojuje přitažlivost městského „společenského“ života s venkovským „zdravým“ životem do rozumné jednoty. Vymyslel pro nové osídlení nový pojem „Town-Country“, tj. město-venkov.

Je zajímavé, jak Howard venkovský život považoval za zdravý a městský za nemocný. Ačkoli Howard výslovně mluvil o městech a ve svých návrzích používal pojmy jako velká třída, bulvár nebo křišťálový palác, je jeho pojetí města veskrze neměstské, antiurbánní. Jím navrhované hustoty osídlení odpovídají pouze běžné dvoupodlažní řadové zástavbě, v žádném případě však ne městu. Pojem zahradního města se ujal v souvislosti s pozdějším hnutím za výstavbu zahradních měst, přičemž původní ideje samostatného nového města se nikde nerealizovaly; vždy se stavěla jen předměstí napojená na stávající města. Howard byl již mezi svými současníky značně populární a jeho následovníci, architekti Unwin a Parker, postavili ještě za jeho života jedny z prvních vzorových předměstí Letchwork a Hampstead Garden Suburb.

Hnutí za rozvoj zahradních měst se z Anglie postupně rozšířilo především do severní Evropy a dále po světě. V Praze jmenujme například čtvrť, která nese přímo název Zahradní město, a dále např. Spořilov, Ořechovku nebo Krč. Ač vize zahradních měst významně ovlivnily rozvoj předměstských aglomerací, je dobré zdůraznit, že z původních myšlenek o vzniku samostatných měst byla přejata pouze idea bydlení v zeleni, která vedla spíše k extenzivní zástavbě řadovými domy. Přesto je ale kvalita veřejných venkovních prostranství realizovaných zahradních měst, jejich ulic, parků a náměstí, nesrovnatelně lepší než u většiny dnešních kolonií rodinných domů.



Pavel Hnilička
Foto: autor

Autor je architekt, v Praze vede vlastní atelier, je autorem knihy Sídelní kaše, v níž se zabývá suburbánní výstavbou kolonií rodinných domů.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media