asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Maják zahradního města

04.01.2010
Západní Amsterdam má pošramocenou pověst. Poválečné zahradní město, naplánované s dobrým úmyslem, obývají imigranti z islámských zemí a média líčí lokalitu jako líheň zločineckých gangů a fundamentalismu. Amsterdamští politici se rozhodli neblahou pověst místa změnit. Na troskách imigrantských sídlišť tak vznikají byty v osobním vlastnictví i pro skupiny s vyššími příjmy. Majákem na cestě ze sociálních bouří se stal před dvěma lety i dům Parkrand od známého ateliéru MVRDV.
Jak píše Christoph Grafe v britském architektonickém webu BD Building Design, původní návrh zahradního města od Cora van Eesterena a jeho oddělení plánování amsterdamské radnice většině tehdejších obyvatel vyhovoval. Plán západního města patřil po roce 1945 v Nizozemí mezi nejvíce konzistentní příklady funkcionalistického urbanistického plánování. Obvykle šlo o čtyřpatrové činžovní domy postavené tak, aby se podařilo ubytovat co nejdříve co největší množství lidí. Domy obklopovaly pruhy parků s dětskými hřišti, téměř naplňovaly ideál „světla, vzduchu a prostoru“, jaký vykreslili předváleční avantgardní teoretici architektury. Až na to, že všechny domy byly naprosto stejné. Opakování stejných balkonů, schodišť a dveří vyústilo v monotónnost, která se lidem začala zajídat.

Když se pak mnohým obyvatelům této čtvrti v 70. letech minulého století zvedla životní úroveň a naskytla příležitost se přestěhovat na předměstí do tradičních domků z červených cihel se zahrádkou, příliš neváhali. Do sociálních bytů se postupně začali stěhovat spoluobčané, kteří měli hlouběji do kapsy – imigranti z Maroka, Turecka a dalších zemí. Příčinou nepokojů se však stali až jejich děti s nízkým vzděláním a nedostatkem motivace integrovat se do většinové společnosti, která navenek sice netrpí xenofobií, ale udržuje si permanentní odstup.

Druhá generace obyvatel západního Amsterdamu ze svého středu rekrutovala i atentátníka na režiséra Theo van Gogha. Režisér chtěl pouze upozornit na ponižující postavení žen v muslimských rodinách, nicméně někteří muslimové film pochopili jako útok na své náboženství a na ně samé. Pověst západního Amsterdamu dále upadala a přitažlivost zdejšího bydlení rovněž. Území vyžadovalo regeneraci a zvýšení standardu bydlení. Menší domy nahradily větší byty a vily, aby přitáhly obyvatele střední třídy. Mnoho místních zahrádek zmizelo a proměnily se v prostorné parkové plochy.

Panství ve výšce

Politická objednávka vedla k angažování významných současných developerů. Ti se rozhodli vsadit kartu na osobitost architektonického řešení a oslovili kancelář MVRDV. Architekti se zamýšleli, jaké řešení by mohlo pozvednout celou oblast tak, aby neopakovala negativní aspekty minulého rozvoje daného území. Bylo by možné zahustit území a přitom zachovat podíl a kvalitu parků? Podaří se vytvořit model nového přístupu?
Dosavadní obytný soubor se skládal ze třech zalomených hmot pod tupým úhlem (se 174 malými byty), které byly umístěny poblíž parku. Nový návrh přemístil bydlení do jednoho kompaktního komplexu, přinesl více bytů, včetně exkluzivních penthousů v nejvyšších patrech, a přitom získal rozlehlejší prostor pro park. Velký objem přitahuje pozornost sám k sobě i k novému sousedství.

Rozměry budovy 135 metrů na délku, 34 metrů na výšku a 34 metrů do hloubky představují ve srovnání s parkem proporce velkého obytného domu. Architekti ho nazývají venkovským panstvím, které dodává parku charakter. Předznamenávají tak exkluzivitu objektu.

Budova Parkrand zahrnuje pět vertikálních kvádrů, které jsou spojeny robustními horizontálními kvádry jak v parteru do prvního podlaží, tak v posledních dvou podlažích pod plochou střechou. To vytváří otevřený a vzdušný blok a otevírá různé pohledy ze všech směrů. Všechny byty mají balkony, které umožňují vizuální kontakt s parkem. Prostor je doplňkem parku a rozšiřuje ho.

Věže jsou rozmístěny tak, aby nebránily pohledům do parku – a to díky vynechání hmot mezi prvním podlažím a horními vodorovně položenými kvádry. Tyto průhledy umožňují většině bytů přístup slunečního záření v určitou denní dobu, a tím pádem dostatek přirozeného světla. V úrovni prvního nadzemního podlaží jsou směrem k parku byty s plně prosklenými okny a balkony, ve vyšších podlažích směrem dovnitř hmoty jsou okna zakryta pouze nenápadným bílým zábradlím. Rámy oken jsou sladěny s fasádami. Vnější šedé fasády doplňují černé rámy, vnitřní jsou bílé. Stěny chodeb v interiéru ctí stejný černo-bílý kontrast.

Bílá scénografie

Zahrada nabízí větší ochranu před deštěm a větrem, protože je kryta byty v horních partiích domu, což je výhoda pro ty, kdo v ní pobývají, ale nevýhoda pro ty, kdo ji udržují – zatravnění vyžaduje umělou závlahu. Zahrada poskytuje soukromý prostor obyvatelům domu, ať už dětem či rodičům. Dětskému hřišti skýtá ochranu vysokými prosklenými stěnami.

Hřiště představují v tomto případě vysoké trojkřídlé skluzavky a stádo sošek slonů (v Indii symbolů štěstí) rozmístěných v pravidelných řadách, kteří jsou zároveň nočními lampami. Až poněkud „předesignovaný“ herní prostor nebude největším lákadlem pro malé děti – pravděpodobně by ani nevyhověl přísným evropským normám na bezpečnost dětských hřišť. Jde spíš o zajímavé výtvarné doplnění architektonického konceptu. Jeho autorem je rotterdamský designér Richard Hutten.

Na terasy s hrací a odpočinkovou plochou vedou šikmé lávky. Na druhém pólu komplexu nacházíme centrální místo setkávání pro jeho obyvatele, které architekti pojmenovali jako venkovní obývací pokoj. Tuto ideu má podpořit i využití měkkého nábytku, dřevěných teras a především obřích několikametrových květináčů s živými stromy a lustrů, zavěšených ze stropu horní podélné hmoty.

Většina těchto až scénograficky vystavených obřích interiérových prvků je vyvedena v bílé barvě, vše je pokud možno hladké a lesklé. Bílá barva dominuje také fasádám objektu ve formě glazovaných úzkých kachlů, místy prokládané dekorem křížů ve tvaru písmene X, který je rozpoznatelný díky nepravidelné glazuře. Jako orientační systém slouží ve fasádách osazené kachle v kontrastní černé barvě, označující písmena vchodů do jednotlivých traktů.

Bílá barva předestírá až aristokratickou noblesu; také by se dalo spekulovat, zda nejde o téma tabula rasa – čistou tabuli či štít, se kterým chtějí noví obyvatelé začít na novém místě a neopakovat staré chyby.

Meze otevřenosti
Otevřenost má však v tomto případě své hranice, které zřetelně vydělují čipové karty, oplocené terasy a soukromé podzemní parkoviště. Vnějšímu světu pak objekt nastavuje mnohem drsnější tvář. Antracitově chladnou, s lesklými chladnými oky prosklených balkonů. Je nasnadě otázka, zda budova svou polootevřeností opět jen nepotvrzuje obavu o bezpečnost, kterou pociťují bílí Holanďané ve vztahu k druhé generaci imigrantů.


Iva Nachtmannová
Foto: Rob´t Hart

Článek byl uveřejněn v časopise ASB 5/2009.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media