Příběh Branického dvora: hospodářství, pivovar a škola památkové péče

Téměř čtyři století odrážel barokní zámecký objekt v Braníku politickou situaci doby. Po letech chátrání by se dnes měla tato kulturní a technická památka zrenovovat a do tří let by zde měla vzniknout unikátní Vysoká škola památkové péče a konzervace.

Zámecký dvůr v pražské čtvrti Braník má za sebou pestrou minulost. V mnoha pramenech je tento hospodářský objekt nazýván Dominikánským dvorem, jelikož tomuto řádu patřil patrně nejdelší dobu. Nicméně řád nebyl jeho zakladatelem a již přibližně sto let není ani jeho majitelem. Dvůr a část Braníku řádu věnoval po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. Do původního hospodářského dvora přišli dominikáni tedy až v roce 1625 a o rok později v něm založili pivovar.

Dominikány obnovený dvůr
Branický dvůr v podobě, jakou známe dnes, byl však dostaven později. Původní dvůr byl totiž po třicetileté válce zcela zničen a náročná obnova probíhala až do druhé poloviny 18. století. Nový dvůr, který v té době představoval střed obce, byl již vybudován dominikány.

Branický dvůr je rozsáhlý objekt postavený na čtyřkřídlém půdorysu. Dnes se z původních čtyř křídel dochovala tři. Jeho dominantou je dvoupatrová polygonální hranolová věž. Tato nárožní zvonice z roku 1761 s poloobloukovými okny a žalu­ziemi je zakončená lucernou a korouhví. Ve spodní části věže se nachází bývalá kaple sv. Kříže s dodnes částečně zachovanou štukovou výzdobou a renesančním oltáříkem. Kaple bývala spojená s obdélníkovou místností, která v přilehlé budově sloužila jako loď kaple. Zrušená byla v roce 1899, kdy dvůr přešel do majetku pražských sládků.

Na vnější straně věže směrem do Branické ulice lze nalézt působivý štukový reliéf s motivem ukřižovaného Krista a klečícího dominikána (podle některých pramenů se jedná o převora Vincenza Onorporte de Nabone, který sem dominikány přivedl a založil zde pivovar).

Pivovar
Pivo se v branickém dominikánském pivovaru vařilo od druhé čtvrtiny 17. století. Postupně zde byly vybudovány obytné prostory, spilka, hvozd, sýpka a humna, v roce 1879 zde byl podle Milana Poláka, autora knihy Pražské pivovárky a pivovary, instalován patentní anglický hvozd, spilka, varna a nová lednice a zaveden vodovod. Když pak pivovar koupilo Společenstvo pražských sládků, ukončilo v něm výrobu, aby zabránilo konkurenci druhému branickému pivovaru.

Od té doby již pivovar nesloužil k výrobě piva, ale vystřídalo se zde několik nájemců. Například v roce 1912 bylo v přízemí dvora otevřené kino a o několik let později převzal celý objekt pražský magistrát, který zde zřídil policejní strážnici a telefonní centrálu. Nicméně objekt postupně chátral, až ve 30. letech minulého století mělo dojít k jeho demolici. Naštěstí k ní z různých důvodů nedošlo. Od roku 1964 přešel pod ochranu památkové péče, komplexní rekonstrukce se však dodnes nedočkal. V následujícím desetiletí zde byl navíc velmi nešetrně postaven výškový panelový dům v těsné blízkosti dvora, nerespektující jeho architektonickou a historickou hodnotu.

Škola památkové péče
Tato ohrožená památka by se měla v nejbližší době stát příkladem citlivé záchrany. Městská část Praha 4, které hlavní město dvůr svěřilo před třinácti lety, vyhlásila mezi obyvateli Braníku anketu, jaké využití by nejvíce ocenili. Z ankety vyplynulo, že by si lidé přáli knihovnu, kulturní centrum, kavárny nebo školu.

Jak říká Tomáš Jelínek, předseda Komise pro využití Branického dvora: „Rada městské části Prahy 4 vyhlásila záměr pronajmout Branický dvůr s podmínkou, že nájemce zajistí kvalitní rekonstrukci a smysluplné využití celého areálu, menší část prostor zůstane k dispozici pro potřeby úřadu (například informační kancelář a podobně) a také dvůr bude alespoň částečně přístupný veřejnosti. Zájemců bylo několik, Rada městské části vybrala směr využití pro školské účely.“

Objekt Branického dvora zrekonstruuje firma TCP-Vidoule a vybuduje Vysokou školu památkové péče a konzervace. Nyní budou probíhat projektové práce, s dokončením rekonstrukce se počítá nejpozději v roce 2012.

Kateřina Kotalová
Foto: autorka

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.