asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Ohrožené památky je nejlepší prodat

27.11.2008
V České republice je za kulturní památky prohlášeno přibližně čtyřicet tisíc nemovitostí. Lidé znají především stovku hradů a zámků ve státní správě, které jsou výkladní skříní státní památkové péče. Památek je ale mnohem více, jsou mezi nimi i drobnější a skromnější stavby, které podle odborníků také zasluhují pozornost. Ohrožených památek jsou podle Národního památkového ústavu (NPÚ) nyní asi tři tisíce.

Nový památkový zákon, který je nyní ve fázi věcného záměru a na podzim by měl jít do vlády, zmiňuje lepší postavení vlastníků památek, ale i větší možnosti špatnou péči o památky postihovat. Plánuje zavést nové kategorie památek, více se věnovat památkám UNESCO, ale také během 15 let přehodnotit celý seznam nemovitých památek.

Mezi nejzásadnější změny, které zákon přinese, patří daňové úlevy pro majitele památkově chráněných domů, pokud budou svá stavení opravovat. Zákon má osvobodit všechny kulturní památky od daně z nemovitosti. „Zákon osvobodí všechny kulturní památky od daně z nemovitosti, rozšíří i okruh prací, na něž se bude při rekonstruování památek vztahovat nižší DPH,“ popisuje kunsthistorik Mojmír Horyna, jeden z autorů návrhu.

Rozrostou se i možnosti přímé finanční podpory: ke stávajícím zdrojům přibude ještě fond, do něhož poplynou pokuty vybrané za porušování památkové péče a také nově zavedený památkový poplatek. Ten bude obdobou lázeňské taxy: bude se přirážet k ceně za ubytování ve vybraných lokalitách. Podle Horyny by tímto způsobem bylo možné ročně získat prostředky v řádech desítek milionů.

Majitele bytů v památkově chráněných domech nebo ty, kteří chtějí investovat třeba do polorozpadlé barokní usedlosti na venkově, potěší i to, že u menších oprav nebo zásahů nebudou potřebovat stanovisko památkové péče: pouze jí záměr oznámí, a ta si v případě pochybností vyžádá další informace. V současnosti se musí vyjadřovat ke všem zásahům.

Nový památkový zákon podle premiéra Mirka Topolánka může přinést takový systém státní památkové péče, který bude buď „samonosný, nebo dokonce výdělečný“. Ministerstvo kultury ale jako přednosti zákona, který je nyní ve fázi věcného záměru a na podzim by měl jít do vlády, uvádí jiné věci než to, že by památky měly více vydělávat. Zmiňuje lepší postavení vlastníků památek, ale i větší možnosti špatnou péči o památky postihovat. Plánuje zavést nové kategorie památek, více se věnovat památkám UNESCO, ale také během 15 let přehodnotit celý seznam nemovitých památek. Obavy z toho, aby se památky nekomercionalizovaly, naopak mají kritici zákona z řad památkářů. Plynou podle nich z toho, že mnohé pravomoci by přešly ze státu na kraje.

„Velmi podstatnou změnou je vlastně rozšíření chráněného potenciálu památek, tedy vyjma památek, které budou zapsány, nebo respektive podle toho správního řádu dneska zapsány, tam je také formální změna, aby to bylo právně jisté, tak je obcím dána možnost, aby si vyhlašovaly své památky, které nebudou sice požívat ochrany státem, ale obec může zajistit jejich údržbu, zachování a případně po čase se to i chráněnou památkou ve smyslu zapsání stane,“ vysvětluje Mojmír Horyna.

Klub Za starou Prahu návrh zákona kritizuje
Podle Klubu Za starou Prahu by nový památkový zákon mohl přinést posílení moci samosprávy na úkor odborné péče a redukci počtu památek. Klub kritizuje také to, že věcný záměr zatím počítá s vyloučením staveb žijících autorů ze seznamu památek. Návrh částí zákona, který má nahradit normu z roku 1987, kritizují i jiné zainteresované skupiny, například restaurátoři či samotní památkáři.

„Pokud by zákon v navrhované podobě vstoupil v platnost, památková péče v ČR by se výrazně zhoršila, a nejsou to kosmetické změny, bylo by to zhoršení systémové. Pokud se jednou oslabí odborná stránka, těžko se bude získávat zpět,“ řekl jednatel klubu Richard Biegel.

Ohroženo je téměř sedm set památek

Národní památkový ústav (NPÚ) zároveň totiž říká, že jedinou možností, jak zachránit památky, je najít jim nového vlastníka. Proto prosazuje prodej památek, ať už je vlastní soukromník, obec či stát.

Od roku 1996 vždy každé dva roky vypracovává ústav seznam nevyužitých či nevhodně užívaných, a tedy ve většině případů chátrajících památek. V seznamu je vždy i odhad ceny rekonstrukce – podle památkářů nejen pro případné zájemce o objekt, ale i pro „poslance, aby viděli, kolik památková péče stojí“. Pátý seznam ohrožených památek je z roku 2005 a obsahuje 819 položek.

Seznam nejohroženějších památek má NPÚ také na svém webu, ten zahrnuje 678 nemovitostí. Jen v Praze jich je na pět desítek, jsou ale mezi nimi i památky, u nichž stát jako majitel deklaroval záměr je opravit, opravuje je, nebo jsou dokonce již po rekonstrukci. Internetový seznam také neuvádí, kdo je vlastníkem objektu.

Podle NPÚ je sice dnes ohrožených památek mnoho, památkové objekty jsou ale v lepší situaci než na počátku 90. let. Tehdy často sloužily opuštěné zámky jako zástava při žádosti o úvěr nebo pro spekulace. Později již podobné kroky banky neumožňovaly v takové míře. Z uplynulých let podle památkářů existují naopak příklady toho, jak si soukromé osoby či sdružení opuštěné památky koupily a pečlivě je udržují – ať už s komerčním, či nekomerčním využitím.

A zatímco soukromý majitel, který památku buď koupil a nyní na její opravu peníze nemá, nebo ji získal třeba restitucí a nemá o ni zájem, může požadovat až milióny korun, obce nabízejí památky někdy i za symbolickou korunu.

Obavy z toho, aby se památky nekomercionalizovaly, naopak mají kritici zákona z řad památkářů. Plynou podle nich z toho, že mnohé pravomoci by zákonem přešly ze státu na kraje.

Památkáři upozorňují na směšné sankce, které za nepovolené opravy hrozí. Architekti zase na troufalost vlastníků a bezmoc památkářů. Památková péče je bezzubá a pokuty jsou velmi nízké, to znamená, že investorům se vyplácí třeba i památku poničit, protože ta sankce je malinká proti nákladům, které musí investovat do přestavby.

Naopak radnice, které chtějí přilákat investory do památkových zón, si stěžují na velké problémy. Jde o povinné archeologické průzkumy na každém staveništi. Například v Opavě magistrát odhaduje, že památková péče zvýší rozpočet jediné stavby až o desítky miliónů korun.

Má se posílit role NPÚ, nebo naopak?
Příkladem významu role památkové péče může být třeba Praha. Organizace UNESCO zde důrazně žádá posílení role Národního památkového ústavu při schvalování staveb kvůli možné výstavbě mrakodrapů na Pankráci, kvůli nimž hrozí Praze vymazání ze seznamu památek UNESCO.

NPÚ nyní vydává pouze doporučující stanovisko a magistrát se jím řídit nemusí. O osudu památek tak v České republice rozhodují pouze úředníci.

To se nelíbí nejen odborníkům z UNESCO, ale i domácím expertům. „Chceme, aby NPÚ byl autonomní expertní institucí, jejíž stanoviska je nutné respektovat,“ řekl právník Petr Kužvart z Ateliéru pro životní prostředí. „Voláme po změně minimálně patnáct let. Změna by přispěla k čistotě rozhodnutí,“ komentovala zprávu předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková.

S výtkou Světové organizace však nesouhlasí magistrátní památkáři. „Nebudeme přece kvůli UNESCO měnit ústavu! Celý náš systém památkové péče je na městech a krajích, jinak tomu nebude,“ řekl ředitel odboru památkářů magistrátu hlavního města Jan Kněžínek „Ano, NPÚ nemusíme poslechnout vůbec,“ dodal.

Stát musí památky lépe chránit
Památková péče je pod silným tlakem stavebníků a developerských společností.
Investoři často usilují o výstavbu objemově mohutných bytových domů s cílem zvýšit počet prodaných bytů a dosáhnout vyššího zisku. Tento problém se týká především větších měst s nedostatkem stavebních parcel v urbanisticky atraktivních lokalitách, které byly už v minulosti vyhledávány jako výhodné pro bydlení.

Stavební úřady i orgány památkové péče jsou tak vystaveny obrovskému tlaku při rozhodování o povolení k výstavbě. Někteří investoři dokonce realizují své stavební záměry bez povolení úřadů a bez ohledu na platné zákony. Předpokládají, že nakonec dosáhnou dodatečného povolení stavby, a to i za cenu zaplacení správní pokuty. Tento stav veřejný ochránce práv kritizuje stejně jako případy, kdy se objekty staví bez ohledu na architektonický charakter okolní zástavby a navíc ještě se souhlasem státních úřadů.

Rozhodovací činnost úřadů jednajících pod tlakem developerů často vyvolává dojem, že některé z nich nehájí zájmy památkové péče na ochranu kulturního dědictví dostatečně. Nejenže tím vytvářejí příklady pro další stavebníky, ale úřady si svými ústupky samy komplikují svoji další činnost. Správní řád jim totiž výslovně předepisuje, aby v podobných případech rozhodovaly podobným způsobem. Povolením jedné „výjimky“ tak vzniká precedens pro další rozhodovací činnost. Potřeba kvalitní spolupráce orgánů památkové péče, úřadů územního plánování a stavebních úřadů je po přijetí nového stavebního zákona účinného od 1. 1. 2007 ještě naléhavější, neboť řada stavebních změn nepodléhá řízení u stavebního úřadu.

Příklady necitlivých rekonstrukcí památek
Bývalý obchodní dům Výběr nebo vila od Adolfa Loose v Hrušovanech u Brna, skvostné moderní památky, u kterých se pod tlakem majitelů vytrácí jejich původní tvář. Podle architektů nejsou jediné. Asi ze šedesáti špiček meziválečné moderní architektury v Brně a okolí má stále původní podobu asi polovina. Památkáři upozorňují na směšné sankce, které za nepovolené opravy hrozí.

Případ první – Bauerova vila, skvost, který vykvetl v Hrušovanech u Brna v meziválečném období jako dílo Adolfa Loose. Pro mladé architekty se stavba stala vzorem moderního umění. Unikátní je v každém svém detailu. Původně měla sloužit k bydlení pro ředitele cukrovaru. Ten se v ní však nikdy neusídlil. Kdo se do ní nastěhoval, byli zaměstnanci podniku.
Před třemi lety odkoupil vilu z konkurzu nový majitel. Tehdy ale ještě nevěděl, co to obnáší. Hned zpočátku, kdy si chtěl dům podle sebe upravit, narazil na odpor památkářů.
„Dochází tam k určitým úpravám, respektive tam nedochází k potřebným pracím, probíhá to tam do značné míry svévolně. A stát, respektive státní správa patrně dostatečně nevyužívá ty prostředky, které dává zákon ve smyslu sankcí,“ říká Zdeněk Vácha, náměstek Národního památkového ústavu Brno.

Případ druhý – budova České spořitelny v Jánské ulici z roku 1939. Postavila ji První moravská spořitelna jako jednu z největších a nejmladších funkcionalistických staveb u nás.
Důkazem velkorysé investice byla speciální okna, která autoři budovy umístili do všech bloků bankovního domu. Ta však při rekonstrukci nahradila eurookna. A památkáři k tomu dali zelenou.

Případ třetí – kavárna Savoy, která vznikla uprostřed centra Brna před osmdesáti lety. Až pro tisíc lidí ji navrhl architekt Jindřich Kumpošt. Kromě luxusního a velkorysého interiéru se pyšnila originálními okny a balkonem na nároží. Jako obchodní dům Výběr přežila minulý režim. Co ale nepřežila, jsou rekonstrukce současného majitele. Nejprve nahradil původní okna hliníkovými a interiéry i přes varování památkářů odmítl.
A přestože jedna stížnost od památkářů stíhá druhou, majitel si z toho hlavu nedělá. Ani stotisícová pokuta ho nevystrašila a práce běží dál. „Rozsah poškození té památky je takový, že ta pokuta sto tisíc je v podstatě směšná,“ říká Martin Číhalík z Národního památkového ústavu Brno.

Obce mají kvůli archeologickým průzkumům potíže s investory
Některým investorům však památková péče nadměrně komplikuje život a zvyšuje neúměrně jejich náklady. Například města, která chtějí přilákat investory do památkových zón, mohou mít velké problémy. Jde o povinné archeologické průzkumy na každém staveništi. Třeba opavský magistrát odhaduje, že památková péče zvýší rozpočet jediné stavby až o desítky miliónů korun.

Návratnost investice je v relativně malé Opavě hodně dlouhá, řekl náměstek primátora Pavel Mališ. Proto se stává, že si podnikatelé zvýšení rozpočtu rozmyslí a chtějí z města odejít. „Když srovnáme náklady na metr čtvereční při podobné stavbě na okraji městského jádra v Plzni, Opava vychází osmnáctkrát dražší. Řekl bych, že jsou to alarmující údaje, zvláště když se konečně dostáváme k tomu, že zacelujeme jizvy, které tady vznikly na konci války a dostáváme se do takových až alarmujících problémů,“ upozornil Mališ.

Ministr kultury Václav Jehlička to považuje za jeden z největších problémů státní památkové péče, ale řešení je podle něj jediné. Nějak se zkrátka domluvit. „Každý týden se zabýváme některým z těchto případů, protože to zastaví investování na určitou dobu a podnikatelé pracují s úvěry, takže je-li firma slabší, může ji to položit,“ dodává ministr. Archeolog Michal Zezula potvrdil, že dohoda se hledá někdy těžko.


Alena Adámková
Ilustrační foto: Lidmila ­Ziková, archiv soutěže Stavba roku, archiv ­společnosti Helika

Autorka je spolupracovnicí redakce.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media