asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Nejohroženější památky jižní Moravy

11.05.2010
Národní památkový ústav v Brně eviduje v současnosti na území Jihomoravského kraje 76 nemovitých kulturních památek, které bychom mohli zařadit do kategorie nejohroženějších.
V rámci krajského teritoria je jejich rozvrstvení nestejnoměrné. Nejvíce jich je tradičně na Znojemsku (33), následuje Vyškovsko, Brno-venkov a Břeclavsko, nejméně na Hodonínsku (2). Alarmující stav na Znojemsku je dán zejména socioekonomickou situací území, které bylo mnohá desetiletí opomíjeno a jeho pomalý rozvoj nastal až v posledních dvaceti letech. Příznačné je, že zde hlavní roli hrají panská sídla a památky lidové architektury.

Problém zámeckých sídel, případně klášterních areálů je zejména v jejich rozlehlosti a četnosti nemovitých součástí. Vyjma hlavních budov jsou nejvíc postiženy hospodářské objekty. Investice do těchto statků jsou většinou nad možnosti vlastníků a dotační tituly (kromě prostředků EU) nemohou
nikdy plně saturovat potřebnou investici.

Významné a zdevastované
Jeden z mála renesančních objektů jižní Moravy s kamennou sochařsky zdobenou arkádou v nádvoří je zámek v Ivanovicích na Hané. Toto pozdně renesanční sídlo vzniklo v letech 1608–1611 náročnou přestavbou vodní tvrze a je dílem stavitele Antonia Parise a kameníka Jana Foncuna. Nádvoří ze tří stran obestupuje arkádový ochoz v celé výši objektu. Cvikly arkád vyplňují erby tehdejších majitelů. Na pilířích jsou iniciály stavebníka Jana Bukůvky z Bukůvky a jeho manželky Johanky ze Zástřizl. Výzdobu doplňují reliéfy gryfů, lvů, opic a vegetabilních motivů. Zámek leží uprostřed obce poblíž kostela a je součástí uzavřeného výrobního areálu. Stávající provozovatel využívá pouze okolní budovy a zámecká je dlouhodobě opuštěna. Chátrání je nejzřetelnější právě u kamenné arkády.

Další významnou zdevastovanou památkou jsou sochy zámeckého parku ve Slavkově u Brna. Náročný komplex barokního zámku byl od počátku budován i s rozlehlou zahradou, kde byla plánována sochařská výzdoba v kombinaci s fontánami a bazény. Díla Giovanni Gulianiho a Ignáce Lengelachera z konce 17. století, respektive ze 30. let 18. století, byla v 19. století odstraněna a při rehabilitaci zahradního parteru v 70. letech 20. století vrácena zpět. Námětem pro umělce byla antická mytologie doplněná o dětské postavy představující čtyři roční období, a soubor dekorativních váz.

Všechna díla jsou zhotovena z litavského, tzv. mušlového vápence, který byl v baroku hojně využíván na sochařské práce na jižní Moravě a v Dolním Rakousku. Kámen má vynikající vlastnosti, dobře se opracovává, ale jeho dlouhodobá údržba je problematická. Právě příklad slavkovských skulptur ukazuje, jak zhruba třicetiletá prodleva od odborného restaurátorského zásahu může vést k rozsáhlému poškození památky, kdy dochází k vyplavování pojiva kamene a jeho rozpadu. Dřívější opravy jsou z dnešního pohledu technologicky zastaralé a za hranicí své životnosti.

Příklad slavkovských soch je markantní svým počtem a uměleckohistorickým významem, jde však o špičku ledovce, neboť děl vytvořených z tohoto materiálu jsou na jižní Moravě řádově stovky a výraznému počtu z nich se pravidelná údržba stále vyhýbá.

V půli cesty
Zámek v Břeclavi, dvoukřídlá dvoupatrová budova s arkádovou pavlačí, byl vystavěn za Žerotínů po roce 1534 na místě starého břeclavského hradu královny Konstancie. Za Liechtensteinů sloužil zámek správním účelům a patrně ve 40. letech 19. století byl přestavěn snad vídeňským architektem Georgem Wingelmüllerem v duchu anglické novogotiky podle vzoru J. Nashe a A. W. N. Pugina.

Nevhodným využíváním a později tím, že byl zámek prázdný, se z romantické ruiny stala téměř ruina faktická. Majitel – město Břeclav – se několik posledních let snaží devastaci zastavit a provést celkovou rehabilitaci s novým využitím. V prvotní fázi došlo k průzkumu povrchových úprav interiéru i exteriéru a byly stanoveny hodnotné, případně referenční plochy. Postupně probíhá statické zajištění poškozené budovy a oprava střech. Omítky v exteriéru byly v drtivé většině novodobé a pro historický objekt nevhodné. Po jejich odstranění došlo ke konzervaci zdiva vápenným nátěrem, takže zámek dnes do krajiny svítí jako bělostná nevěsta a čeká na finální fasádní úpravu.

K velmi zajímavým nálezům učiněným v rámci stratigrafického průzkumu došlo v přízemí místnosti, bývalé šatlavě, kde jsou na stěnách zachovány vrstvy vápenných líček s nápisy trestanců, které se dnes díky částečné destrukci povrchů různě prolínají.

Jedním z několika ohrožených objektů, který minula asanace města na konci 19. a počátku 20. století, je bývalý palác hradišťských opatů v Jakubské ulici v Brně. Je součástí řadové zástavby spojující hlavní brněnskou tepnu – ulici Českou – s ulicí Rašínovou. Uliční část – třípodlažní objekt – pokračuje v hloubce parcely pavlačovým domem.

V rámci středověkého dělení Brna (doloženo od 40. let 14. století) se Jakubská ulice dostala do Quartale Cursorum, tedy do Běhounské čtvrti. Nejstarším písemně doloženým majitelem byl Oldřich Brněnský (Vlricus Brunner). Jeho jméno se v berních rejstřících objevuje v letech 1347, 1348 a 1353. Mezi roky 1555–1674 patřil dům opatům premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce, dokonce zde dva zemřeli.
Stejně jako historičtí majitelé objektu je zajímavý i jeho stavební vývoj. Hlavní budova má ve svém jádru zachované konstrukce kamenné komory z přelomu 13. a 14. století, z doby existence ještě dřevohliněné obytné stavby. Mimoto byly identifikovány další středověké a renesanční konstrukce. Definitivní podobu získal objekt v 19. století, kdy v jeho parteru je doložena prodejna s hracími potřebami a na vývěsním štítu visela velká hrací karta – piková desítka.

Současný majitel získal dům v době, kdy na jeho dvorní část byl vydán demoliční výměr a hlavní uliční objekt byl v havarijním stavu. Díky jeho entuziasmu a citu pro historickou architekturu zůstane ve dvoře část stavby zachována a hlavní budova projde náročnou obnovou. Momentálně probíhají práce na statickém zajištění základů. V průběhu odstrojování stavby byly objeveny zajímavé konstrukce (zbytky dymníku černé kuchyně) a několik malovaných trámových stropů, které projdou restaurátorskou obnovou a budou zpřístupněny. V zásypech stropů se našly zbytky historických tkanin, účty a střepy keramiky.

Horcí adepti na seznam
Původně měli brněnští františkáni svůj dům od roku 1451 na předměstí pod Petrovem, který byl zbořen v roce 1643. Nový františkánský klášter uvnitř města byl vystavěn i s kostelem svaté Máří Magdaleny v druhé polovině 17. století. Původní klášterní budovu zvýšil před polovinou 18. století pravděpodobně Mořic Grimm.

Klášter byl roku 1786 zrušen a kostel přeměněn na farní. S klášterem na jižní straně sousedil barokní Dietrichsteinský sekundogeniturní palác, který byl na počátku 20. století stržen a místo něj postaven rozsáhlý objekt finančního ředitelství. Ten přímo na kostel s klášterem navazuje a dnes je jeho převážná část s touto budovou majetkově propojena. Pouze křídlo za kostelem obývají od roku 1991 petrini. Klášterní budovy tvoří uliční čáru Františkánské uličky a části Římského náměstí.

Díky svému položení přímo za kostelem a novým stavbám kolem je klášter očím veřejnosti z větší části skryt. Po vstupu do areálu se však naskytne pohled na jedno z mála romantických brněnských zákoutí, ovšem silně zdevastované až havarijní.

Prozatímní snahy majitele o rekonstrukci skončily na úrovni studie, která se s jistou dávkou kompromisu snažila o maximální reálné zachování historických budov.

Zdařilé oživení

Dominantou městečka Letovice je zámek stojící na výrazném skalnatém ostrohu nad levým břehem řeky Svitavy. Původní hrad (písemné zmínky z r. 1360) byl postupně přebudováván až do současné podoby zámku. K sjednocení do dnešní architektonické podoby došlo někdy koncem 17. století. V roce 1724 vyhořel, dnešní částečně novogotickou podobu získal mezi lety 1830–1839. Trojkřídlá třípodlažní stavba byla dlouho opuštěná a chátrala.

Město Letovice začalo s postupnou obnovou zámeckého areálu nejprve rekonstrukcí koníren. Po krátké epizodě s restitucí získal zámek současný majitel, který za poslední přibližně čtyři roky dokázal objekt z větší části obnovit a zpřístupnit. Devastace objektu skončila – byť za cenu kompromisů, zde vzhledem k výchozímu stavu pochopitelných – a byl nastartován další život památky.


Mgr. Martin Číhalík
Foto: archiv autor

Autor je vedoucí územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Brně.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media