Veřejné stavby nemají ustláno na růžích
Galerie(4)

Veřejné stavby nemají ustláno na růžích

Stavby pro veřejnost či veřejně prospěšné stavby – není to totéž, i když mají oba pojmy mnoho společného. Mimo jiné to, že rozkvět a provedení takových staveb ukazuje na hospodářskou i kulturní vyspělost té veřejnosti, v jejíž prospěch vznikají. A samozřejmě i na vyspělost reprezentantů této veřejnosti, tedy politické vedení státu.

Z historického pohledu bývají zpravidla období hospodářské a politické prosperity státu provázena rozkvětem kultury a vzdělanosti a dokumentována ve stavbách a budovách určených veřejnosti. Například komunikacemi (cestami, silnicemi, železnicemi, mosty), kostely, univerzitami, divadly, nemocnicemi, muzei, tržišti apod. Smyšlený dějepisec, který by jednou, v budoucnu, hodnotil našich uplynulých pětadvacet let svobody a prosperity, by možná trochu brouzdal v rozpacích.

Veřejnost veřejným stavbám nepřeje

Veřejně prospěšná stavba je zřejmě společensky srozumitelná kategorie, v kontextu reálného života je ale vztah veřejnosti ke stavbám složitější. V právním řádu, jenž reálný život svým způsobem popisuje a reguluje, byl u nás pojem veřejně prospěšná stavba zaveden až v roce 1992 zákonem č. 262, kterým se novelizoval zákon č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. V tomto předpisu se však definici veřejně prospěšné stavby ještě nedozvíme. Tu přinesl až zákon 183/2006, kde se praví, že veřejně prospěšná stavba je stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci.

Citovaný zákon je používán pro účely řízení o vyvlastnění pozemků a staveb, které jsou pro případnou realizaci veřejně prospěšné stavby nezbytné. Vypůjčili jsme si ho do článku kvůli definici, která dále vymezuje také znaky veřejně prospěšné stavby. Musejí být splněny následující podmínky: jde o stavbu, o stavbu pro veřejnou infrastrukturu, o stavbu určenou k ochraně nebo rozvoji území, je vymezena v územně plánovací dokumentaci a je ve veřejném zájmu. Vymezení se tedy týká především staveb dopravních, vodohospodářských, energetických a telekomunikačních, technických atd., ale také staveb občanské vybavenosti, tedy zařízení a pozemků sloužících například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu a ochranu obyvatelstva.

Již při pohledu na dopravní stavby, které jistě mezi veřejně prospěšné spadají, je zřejmé, že veřejnost, nebo významná část veřejnosti, o tyto stavby nestojí. Například dálnice se u nás staví nejdéle a nejdráže v Evropě. Je to údajně důsledek aktivity odpůrců podobných staveb. Selhává i státní správa, o jejíž procesní lapsy se nejčastěji odpůrci opírají ve snaze zastavit přípravy a realizace dopravních projektů, velmi často úspěšně. V poslední době se ukazuje, že řada připravených projektů se bude muset začít připravovat znovu, protože jim chybí posouzení vlivu stavby na životní prostředí podle nových pravidel EU, což je ovšem další selhání veřejné správy. Jiným případem je, když veřejnost o veřejně prospěšné stavby stojí, ale nedaří se je realizovat. Dálniční obchvat kolem Prahy nelze dokončit, protože vázne výkup (soukromých) pozemků ve (veřejném) zájmu. Kvalita života v pražských čtvrtích Spořilov, Chodov a Horní Roztyly se přitom v důsledku intenzivní silniční dopravy výrazně zhoršila a zřejmě jediným schůdným řešením je právě dokončení vnějšího dálničního okruhu kolem hlavního města.

Důvody velmi dýchavičné výstavby dálniční sítě byly již mnohokrát a mnohde vyjmenovány, stejně jako návrhy řešení. Nebudeme je zde opakovat. Jejich esencí je loňské uvedení do provozu 4 km rychlostní silnice R6 mezi Lubencem a Bochovem. Stavěl se 6 let. Mezi dosavadním ukončením dálnice v Novém Strašecí a Karlovými Vary na obchvaty čekají obce Řevničov, Krušovice, Krupá, Hořesedly, Hořovičky, Petrohrad a také Lubenec. Termín počátku výstavby obchvatů ještě není ani určen. Takže nový úsek, vedený loukami a poli za městem Lubenec, veřejnosti nijak nepomohl. A zvolna nabírá kontury např. také otázka, zda zlepšení plavebních podmínek na Labi mezi Ústím nad Labem a německým Bad Schandau vybudováním plavebního stupně v Děčíně je ve veřejném zájmu, nebo zda veřejným zájmem je zkapacitnění nákladní železniční dopravy labským kaňonem, respektive nedávno ohlášené vybudování nové železnice z Ústí nad Labem do Drážďan s osmadvacetikilometrovým tunelem pod Krušnými horami.

Nikoliv nedůležitou otázkou pak je, zda by vůbec budování dálniční sítě a modernizace železniční sítě pokračovaly, kdyby na ně stát nezískával dotace z fondů Evropské unie. Jinými slovy, zda by tyto veřejně prospěšné stavby veřejnost, respektive jí volená státní reprezentace, akceptovala a podporovala, kdyby byly fi­nancovány z jejích vlastních (veřejných) peněz.

Palác Quadrio

Palác Quadrio

Kam se chodívá pěšky

Veřejné budovy představují odlišnou množinu staveb. Není právně vymezena, i když se částečně s výše citovanou definicí kryje. Zvykově sem patří také administrativní budovy, kanceláře, obchodní a nákupní střediska aj. Není pochyb, že pokud by byl hospodářský vzestup země charakterizován komerčními budovami pro veřejnost, tedy hlavně kancelářskými budovami a obchodními domy, byl by názor na uplynulá léta celkem jednoznačný. Například v prodejních plochách v přepočtu na tisíc obyvatel jsme se zařadili na evropskou špičku. Méně jednoznačné už je to s budovami pro kulturní potřeby, jako jsou divadla, koncertní síně, knihovny, galerie a muzea. Zde je významných počinů relativně poskrovnu. Hovoří se např. v Praze o novém reprezentativním koncertním sálu, nových výstavních prostorech pro Národní galerii, novém muzeálním objektu, ale „skutek utek“. Vznikla sice řada nových divadel, některé scény byly obnoveny, ale nový divadelní objekt nebyl v hlavním městě postaven od otevření Nové scény (v listopadu 1983).

„Proč tomu tak je, nevím. Nejsme asi kulturní země, jako třeba Holandsko, Dánsko, Rakou­sko, Německo… Samozřejmě Praha potřebuje menší koncertní sál a má i vhodné prostory po zrušených nádražích, ale to musí politické strany tlačit ve svých programech,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš. „Co se týče Národní galerie, to je ale jiný případ, ta má tolik nádherných paláců na skvělých místech, že by mohla využít to, co už má k dispozici. Např. Veletržní palác, který byl pro účely Moderní galerie kdysi špatně rekonstruován, by se mohl dočkat dalších úprav, vyhazovat peníze za další palác mi připadá nadbytečné.“

Architekt Miroslav Masák za tím vidí především nekulturnost. „Náš zájem o zrod nových kulturních staveb v uplynulých pětadvaceti letech se nedá úspěšně srovnávat ani s naší minulostí (se záplavou kulturních staveb na konci 19. století, s časem mezi válkami a dokonce ani s érou poválečnou), ani se situací za hranicemi,“ vysvětluje v interview pro ASB. „Ve stejné době byly jinde postaveny desítky i stovky staveb. Namátkou: koncertní síně v Lucemburku, Gateshead, Amsterdamu, Budapešti, Reykjaviku, v Portu, v Paříži, Lucernu, Římě nebo v Kodani. Reprezentační galerie v Bilbau, ve Stuttgartu, Basileji, Berlíně, Bonnu, Oslu, v Bregenzu, nebo Centre Pompidou v Paříži se svými pobočkami v Métách a Malaze. A z množství nových knihoven stavby v Norwichi, Londýně, Alexandrii, Drážďanech, Rotterdamu, ve Vídni, v Delftu, Cambridgi, v Paříži nebo v Chotěbuzi. Náš malý zájem vzešel z polistopadové konzumní orientace společnosti. V té je kultura až na konci, i za sportem. Malý zájem o nové architektonické ikony i o nové kulturní stavby je důsledkem nejasné perspektivy, nezřetelného směru naší další cesty. Důsledkem neschopnosti společenské a politické reprezentace takovou srozumitelnou a obecně sdílenou vizi definovat a krok po kroku naplňovat.“

Obecní dům

Obecní dům

Stále je kde hrát

Nové scény a výstavní prostory však vznikají v „alternativních“ prostorech (např. staré depo plzeňského Dopravního podniku, bývalé průmyslové objekty v Praze – Karlíně, např. Fórum Karlín, prostor La Fabrika, Meet Factory, klub Sasazu aj.). Vznikají multifunkční objekty: kancelářské budovy, které zpravidla v parteru nabízejí obchody, pasáže, restaurace. Biografy se instalují do nákupních center (což už jsou dnes také „multifunkční“ objekty – nakupování je zábava). Může to být změna trendu, mohou za tím stát ekonomické podmínky výstavby a provozu veřejných budov, ale svůj vliv také možná uplatňuje poptávka ze strany umění a umělců, herců, muzikantů i výtvarníků, kteří pro svá veřejná vystoupení netradiční prostory vyhledávají. „Tyto industriální objekty mají svůj půvab, ve světě jsem viděl řadu skvělých konverzí. U nás by takový multifunkční prostor mohl vzniknout na Nákladovém nádraží na Žižkově,“ poznamenává Z. Lukeš.

Častým námětem diskusí o kulturních stavbách v Praze je například také potřeba nové reprezentativní koncertní síně. A to přesto, že nové komorní prostory zde vznikly i docela nedávno, např. Atrium na Žižkově nebo Chodovská tvrz na Jižním Městě. A také již zmíněné „alternativní“ prostory, jako např. multifunkční sportovní aréna v Libni, kde se kromě hokeje a tenisu konají koncerty populární i symfonické hudby. Sál pro 3000 návštěvníků vznikl v renovované průmyslové hale Forum Karlín. Přesto M. Masák potřebu nového stánku pro hudební provoz považuje za potřebný. „Praha má pěkné a současným požadavkům zčásti vyhovující Rudolfinum. Ale prostor jeho koncertní síně podmínce dobré akustiky u některých současných skladeb nevyhoví, plocha podia je stísněná. Zázemí účinkujících, především zahraničních hostů, je nedůstojné. Ostatní užívané sály (Obecní dům, Kongresové centrum a další) nejsou koncertními síněmi a současným nárokům neodpovídají. Hudba, vysoká úroveň našich skladatelů, dirigentů i interpretů, je jednou z mála příležitostí k zajímavé reprezentaci národa. A navíc, koncertní síně, stejně tak jako galerie nebo knihovny, jsou vítanou příležitostí ke společenským setkáním, k posilování pospolitosti.“

Národní technická knihovna v Praze

Národní technická knihovna v Praze

Koncertní domy a divadelní budovy sice kulturní úroveň národa či města skvěle reprezentují, mají však, na rozdíl od multifunkčních prostor, tu nevýhodu, že už od výstavby se zpravidla stanou doživotním příjemcem dotací z veřejných rozpočtů. Podnět k posílení kulturního zázemí tak zřídka přichází od městských konšelů. Plzeň ovšem využila svého jmenování Kulturním městem Evropy pro rok 2015 nejen pro přestavbu depa dopravních podniků na kulturní (multifunkční) prostor, ale také ke stavbě nové budovy divadla J.K. Tyla. Praze podobný podnět chybí. Respektive nezafungoval. „Když byla Praha v roce 2000 Kulturním městem Evropy, nepostavila vůbec nic, což je velká škoda. Pravda ale je, že se dá stavět i mimo takové akce. Plzeň aspoň postavila to divadlo, i když se zdá, že se moc nepovedlo,“ hodnotí Zdeněk Lukeš. „Škoda, že už nedošlo na galerii, která byla taky v plánu. Naštěstí mohou vznikat i kulturní centra bez dotací, pokud najdou svého mecenáše, to je třeba případ DOXu. Zatím je jich ale u nás málo, nebo investují raději do sportu.“

Dovolím si ještě jednu spekulaci; do veřejných budov se místní samospráva nechce pouštět třeba i proto, že jde právě o stavby zpravidla reprezentativní a zkušenosti s přijímáním podobných projektů veřejností nejsou vždy nejlepší. Připomeňme, že i Obecní dům v Praze, dnes reprezentativní secesní stavba, byl v době svého vzniku dost tvrdě kritizován. Nová scéna Národního divadla se nepodařila, nejen proto, že došlo ke změně projektu uprostřed stavby, ale i svým umístěním a vnější fasádou si srdce Pražanů nezískala. Kongresové centrum, dnes po rozsáhlé rekonstrukci a disponující koncertním sálem pro 3000 návštěvníků s akustickým řešením, které se podle odborníků řadí k nejlepším ve světě, stálo před finančním krachem, nezbavilo se nutnosti veřejných dotací ani hanlivé přezdívky Pakul z doby svého dokončení (v roce 1981). Projekt Kaplického knihovny na Letenské pláni málem způsobil politickou krizi ve státě. Kultura a vzdělanost jsou potřebné věci, ale nejdůležitější jsou vždy volby…

Soukromí investoři se sice také musejí s názory veřejnosti mnohdy nákladně vypořádávat, ale nakonec svůj záměr stejně prosadí. Příkladem může být palác (multifunkční) Quadrio v proluce v pražské Spálené ulici. Tato mohutná stavba nakonec nedopadla nejhůře. Kritiku si svého času užil i Tančící dům na Rašínově nábřeží, dnes je jednou z turistických atrakcí Prahy. Sdružení Arnika uspořádalo lidové hlasování o nejošklivější pražskou novostavbu. Právem zvítězil hotel Don Giovanni postavený na rozhraní Vinohrad a Strašnic. Ani administrativní palác na Karlově náměstí nebyl hodnocen nijak lichotivě. Za „nejhnusnější“ byla dvěma tisícovkami hlasujících zvolena budova Crystal zvaná Skleněné peklo na konci Vinohradské třídy.
Ačkoliv to nejsou budovy pro veřejnost, nebo ne celé, spadají do kategorie veřejných budov a pozornost Pražanů si vysloužily i tím, že zásadně ovlivňují veřejný prostor (další kategorie, ale tu už v tomto článku analyzovat nebudeme). Náročnou bitvu o veřejné mínění nyní svádí Květinový dům, jenž má vzniknout na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Na vizualizacích vypadá návrh domu ještě bizarněji než argumenty investora, proč stávající sice památkově nechráněný, ale jistě ne architektonicky bezcenný dům strhnout a postavit nový (mj. snížení kriminality na Václavském náměstí).

Centrum současného umění DOX

Centrum současného umění DOX

Naopak za klenot hlavního města byla hlasujícími označená Národní technická knihovna v Dejvicích. Nelze než souhlasit. Abychom nebyli nespravedliví a pragocentričtí, připomeňme namátkou některé veřejné a kulturní stavby, které významně pozitivně zasáhly do kulturního dění města a regionu, například Dolní oblast Vítkovic v Ostravě, Chrám chmele a piva v historické chmelařské kolonii v Žatci, studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové, nebo nedávno otevřenou stálou expozici architektury a stavebních technik v klášteře v Plasích.
„U nás se povedla třeba Vaňkovka v Brně, Pleskotovy intervence v Ostravě a Litomyšli, Meet Factory v areálu smíchovského nádraží nebo holešovický DOX, něco se děje v areálu bývalých jatek tamtéž, snad se povede i to žižkovské Nákladové nádraží. Příklady tedy jsou, ale je jich zatím málo,“ vypočítává Z. Lukeš. Snad se tedy na kulturní stavbu časem vzmůže i Praha. Zatím poslední divadelní budovu, kterou můžeme s přimhouřenýma očima považovat za novou, neboť povstala téměř z ruiny, je Hudební divadlo v Nuslích, jež se krčí ve stínu dosud nejnovější veřejné kulturní stavby hlavního města – Paláce kultury.

text: JAN TESAŘ
FOTO: SHUTTERSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.