asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Oslí hlava našich iluzí

07.04.2008
Gröbeho vila postavená podle projektu Antonína Barvitia v letech 1871 až 1888 se dočkala rekonstrukce podle projektu manželů Hedviky a Michala Hronových. Interiéry Josefa Schulze byly uvedeny do původního stavu, pokud se zachovaly. Na některých místech byly vytvořeny repliky dekoru podle dochovaných výkresů. Objekt Gröbovky dnes slouží obecně prospěšné společnosti Ceeli Institut, jež zde pořádá vzdělávací programy v oblasti práva pro postkomunistické země.
Rekonstrukce je jednou z možností, jak zachovat stavební (slohovou) integritu při změně funkce. K tomu je ovšem zapotřebí najít novou náplň budovy, pokud byla přerušena kontinuita s původním účelem. Stavební typ předměstské vily neměl ve střední Evropě zdaleka tak dlouhou tradici jako ve Velké Británii, proto italizující vila pro stavebního podnikatele Moritze Gröbeho od architekta Antonína Barvitia působila na vrcholu vinohradské vinice jako zjevení. Tím spíše, že šlo o zcela ojedinělý architektonický a krajinářský celek, který původně zahrnoval i dnešní Havlíčkovy sady. Ty se oddělily od původní zahrady usedlosti Gröbovka, když Gröbeho dědicové prodali pozemek státu. 

Tato antikizující vila byla postavena v době, kdy na Vinohrady, původně rozsáhlé území osázené vinicemi (Viničné hory byly územím s vlastní jurisdikci) teprve čekal stavební ruch. Ten symbolicky předznamenala právě Gröbovka usazená nad vinicí a dotvořená uměle navršenou navážkou z vyhloubeného tunelu na trati Praha – České Budějovice. Výstavba této železnice byla hlavním zdrojem zisku Moritze Gröbeho. Nikoli náhodou si právě železniční podnikatel postavil vilu. 

Gröbovka nevynikala jen prostorovou velkorysostí anglického parku s řadou staveb – jako viniční altán či Neptunova kašna od Bohuslava Schnircha, grotta od Josefa Vorlíčka a další stavební prvky krajinářsky ztvárněné vinice. Protože pražské předměstské prostředí neznalo vily typu anglické cottage, respektive neznalo vilu jako stavební typ vůbec, bylo dlouho závislé na starších stavebních vzorech šlechtických paláců. Gröbova vila kromě svého dávného antického vzoru čerpala ze stavebního odkazu renesance víc než ostatní pražské doklady podobného stavebního typu – Lannova vila v Bubenči či Lippmannova vila tamtéž. Oproti klasicismu s jeho důrazem na symetrii jsou pražské novorenesanční vily asymetrické – zejména umístěním vyhlídkové věže, která byla typická pro toskánský venkovský dům. Šlo o podobně půvabný omyl jako v případě antických soch. Pod Winckelmannovým vlivem se klasicistní sochy vytvářely jako monochromní, protože raná klasická archeologie, jejíž byl Winckelmann zakladatel, vydobývala ze země skulptury zcela zbavené původní polychromie. Podobná neznalost způsobila, že se stavěly (nejen pražské) klasicizující či italizující vily s asymetricky umístěnou věží proto, že dochované nástěnné malby z Herculanea byly zobrazované odděleně na jednotlivých panelech, takže jedno křídlo vily bylo odděleno od druhého. Ale nejinak tomu bylo s tehdejší novogotikou, která v dobrém úmyslu rekonstruovat původní gotické formy jen promítala dobově omezené představy o tomto slohu do svých nových realizací.  

Podnikatelská elita

První vily v Čechách, jako ta Gröbova v Praze, se objevují od 70. let 19. století jako výraz společenské výlučnosti investorů, jimiž byla téměř výhradně německojazyčná podnikatelská elita. Chronologie předměstských pražských vil je následující: 1868–1872 vila Vojtěcha Lanny v Bubenči od Antonína Barvitia (1823–1901) a Vojtěcha Ignáce Ullmanna (1822–1897); 1871 vila Alexandra Lippmanna v Bubenči od Antonína Barvitia; 1875 vila Eduarda Schuberta v Liboci od Zdenka Schuberta ze Soldern (1844–1922). Předtím, než se italizující vila stala běžnějším stavebním typem, a k tomu přispěla i Gröbeho vila, se antikizující styl uplatnil v interiéru v podobě pompejské ornamentiky. Ta zdobila i stěny Gröbovky v přízemí. Pompejské malby však vzaly za své během náletu na konci druhé světové války. Rekonstrukce vycházela právě ze stavu, který se zachoval po bombardování, nevracela se před rok 1945, není tedy rekonstrukcí v plném slova smyslu. Proto v rekonstruované Gröbovce nenajdeme pompejské malby. 

Nikoli náhodou jsou nejlepší pražské vily z tohoto období postavené právě v klasicizujícím stylu a hlavně jejich stavebníky byla tehdejší podnikatelská elita. Rovněž nikoli náhodou šlo o podnikatele v oboru železničních investic – Vojtěch Lanna i Moritz Gröbe (původně prokurista u Lannů) byli hlavními investory základů dnešní železniční sítě u nás a částečně i v sousedním Rakousku. Tato síť „zákonitostí“ rovněž vedla k volbě architekta – Antonín Barvitius byl autorem novorenesančního předchůdce (1871) dnešního secesního nádraží od Josefa Fanty (dnes Hlavní nádraží v Praze). Gröbova vila sama však navazuje na  první novorenesanční vilu v Praze od Ignáce Ullmanna v Praze-Letné, na rozdíl od ní však nemá asymetricky umístěnou věž. Tato silně italizující vila na Letné z roku 1863 však ve skutečnosti nebyla vila, ale kavárna.  Zatímco ve vyspělejší Evropě došlo k rozšíření a rozvoji tohoto stavebního typu již na začátku 19. století, v Čechách bylo bydlení ve vile téměř neznámým typem osídlení. K jeho rozšíření všude přispěly dva faktory: železnice, která předměstskou vilu učinila dostupnou, a ústřední topení, které umožnilo vilu obývat po všechna roční období.  

Klasicismus jako příznak kultivovanosti

Nejvýznamnější pražské vily, ještě typologicky poplatné letohrádku jako pandánu městského aristokratického paláce, se shodou okolností objevují v české metropoli právě od 70. let 19. století a právě v antikizujícím či klasicizujícím stylu. Ten ovšem nebyl odvozen přímo z italských vzorů, ale zprostředkovaně přes německou oblast. Klasický styl nebyl volen náhodou, protože stavebníci bez dostatečného kulturního zázemí, ale zároveň s dostatečným kulturním povědomím a elánem, silně toužili získat punc vzdělanosti. Proto se tak okázale hlásili k jednomu z pilířů evropské civilizace, k antice. Zároveň si ale tito stavebníci a mezi nimi i jinak realistický (v železničním podnikání) Gröbe potřebovali vytvořit iluzi, postavit zástěnu mezi sebe a stále více se demokratizující společnost. Císařovna Alžběta se stylizovala do role Titánie ze Shakespearova Snu noci svatojánské, když prohlásila: „Toto je oslí hlava našich iluzí, s nimiž se neustále laskáme. Mám takový obraz v každém zámku. Nemůžu se na něj dosyta vynadívat.“ Tato oslí hlava byla pro podivínskou a oslnivě inteligentní a krásnou Sissi metaforou jejího života, vědomím, že všechna „pravda“ je klam a iluze, jak to vyjádřil už ve svém raném spisku O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním Friedrich Nietzsche roku 1873. Situace Gröbeho, Lanny, Schebka a ostatních železničních podnikatelů byla jiná než byla situace dvorskou etiketou nesvázané vzdorovité císařovny. Ti oslí hlavu potřebovali jako paraván, který chtěli postavit mezi své soukromí a stále složitější společenskou skutečnost.  

Třetí a čtvrtý stav

Tito pánové nevěděli jak stavět. Uměli získávat od rakouského a později rakousko-uherského eráru peníze na výstavbu železnic, ale v otázce vlastního životního stylu byli bezradní. Proto byli ideálními adepty historizujících slohů: „Nepřehledností situace v architektonické tvorbě se poslední třetina 20. století plně vyrovná druhé polovině století 19., kdy se poprvé problém stylu stal pro stavebníka neřešitelným problémem. 

V minulém století byla tato situace především důsledkem dalekosáhlých společenských změn způsobených hlavně nástupem třetího stavu. Noví stavebníci, kteří neměli čas ani možnosti, aby si utvořili vlastní vkus, byli zcela logicky největším potenciálním publikem pro historizující architekturu. Nauce o historii stylu se lze naučit, schopnost sledovat rychlý vývoj umění a orientovat se v nových směrech je však výsledkem dlouhodobé přípravy, předpokládá určitý životní styl, v němž dotyčný musí vyrůstat od dětství.“ (Jan Bažant, Pražské vily pod křídly mílka. Eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století, Praha 1994, s. 29). Tuto základní situaci Gröbeho vily je třeba vzít na vědomí, zamýšlíme-li se nad proměnou funkce z té původní v tu dnešní. Stranou musí zůstat využití poté, co Gröbeho potomci prodali vilu státu. V období Protektorátu Čechy a Morava zde sídlilo Kuratorium pro výchovu mládeže pod vedením Emanuela Moravce, v roce 1945 se Gröbovka stala terčem náletu, který zlikvidoval např. vzácnou Neptunovu sochu a poničil i samotnou budovu.

V roce 1953 se z budovy stal Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Adaptace Pavla Smetany z této doby nebyla úplným pochybením a respektovala charakter stavby. Původní Gröbovka byla výrazem jistého pocitu kulturní méněcennosti majitele, ale ve skutečnosti se stala prostředkem kultivace české architektury. Dnešní Gröbovka slouží kultivaci právního vědomí v postkomunistických zemích. Proměna funkce zcela změnila i pojetí interiérů. Oproti zdobnému pojetí interiérů s putti a pompejskou malbou je současné interiérové pojetí manželů Hronových velice střídmé až asketické. Střídmá a klopotná je i jurisprudenční mise veřejnoprávní americké společnosti Ceeli – učit země s dříve politicky instrumentalizovaným právem zásadě, že vláda zákona, řečeno s Friedrichem von Hayekem, je jediným známým rámcem, v němž mohou fungovat i ostatní sféry společnosti – především ekonomie, ale i kultura. Moritz Gröbe, mecenáš a filantrop, by jistě takovému využití přitakal.    


Název stavby: Vila Gröbovka
Místo: Praha 2
Ulice, číslo: Havlíčkovy sady 58
Charakteristika: rekonstrukce vily z 80. let 19. století
Investor: Ceeli Institut, o. p. s.
Architekt: Antonín Barvitius (původní ­stavba); rekonstrukce: Design Arcom, s. r. o. – ing. arch. Hedvika Hronová, ing. arch. Michal Hron, autorská spolupráce ing. arch. Branka Čokorilo, ing. arch. Stanislava Váchová 
Design, návrh interiérů: Josef Schulz (původní stavba)
Zhotovitel: Skanska CZ
Začátek realizace: 1. etapa 2004, 2. etapa 2007, 3. etapa konec června 2007
Konec realizace: červenec 2007
Náklady na realizaci: Investor neuvádí
Funkce: Původně letní sídlo průmyslníka Moritze Gröbeho, dnes je majitelem MČ Praha 2, pronajímatelem je Ceeli Institut, který zde založil vzdělávací centrum pro právníky, soudce a právní reformátory z celého světa.
Popis: Vila postavena v duchu italské architektury jako rodinné sídlo Moritze Gröbeho
Řešení konkrétních problémů: stavba zařazena jako kulturní památka s celou řadou uměleckých prvků, přísný dohled NPÚ.
Zajímavosti stavby: fasáda, fresky, zlacená zábradlí, kamenické prvky, bohatě zdobené interiéry, fládrové dřevěné prvky
Detaily: terazzové dlažby, dobové kolorované dlažby, fresky v lodžiích a na fasádě. 

Technické údaje
Konstrukční řešení: zděný konstrukční systém na základech z armovaného betonu
Materiály: zpracovány na umělecké úrovni  
Zdivo: klasické plné cihly, vestavba suterénu, monolit+porotherm
Střešní krytina: vrácena původní břidličná krytina
Omítky vnější, vnitřní: klasické omítky štukové a sádrové stěrky
Fasáda: vápenné omítky kombinované se sanačními
Okna: původní repasovaná a fládrovaná; nová jako repliky původních
Dveře: původní repasované, nové jako repliky původních
Podlahy: parketové, vlysové, terazzové, v ubytovací části kobercové, v kuchyni keramické
Materiály: V případě restaurování původních štukatérských prvků, fresek, umělých mramorů byly použity materiály na základě laboratorních zkoušek – tudíž co nejvíce se blížící dobovým. Ostatní materiály současně v nejvyšší kvalitě u domovní techniky na úrovni současných technologií. 

Dodavatel a subdodavatelé prací, technologií, materiálů a vnitřního vybavení:
Restaurátorské práce: firma Doležel, Vankol, KI Hradec Králové, Thorin, Pavapa
Technologie: STIS-PRO, Joma, Brema, Elis, Dřevona Lovčice, firma Malina Vzduchotechnika, vytápění, elektroinstalace


Michal Janata
Foto: archiv Skanska CZ

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media