Made in Mexiko
Galerie(20)

Made in Mexiko

Dva domy, které nezapřou jeden rukopis, jsou ze stejného města v širším okolí Mexica City, dokonce z téže městské části Yautepecu. Město s 80 tisíci obyvateli není na naše poměry malé; něco jiného je však naše měřítko, něco jiného jsou kritéria Spojených států mexických, jedenácté nejlidnatější země na světě.

Oaxtepec, kde stojí tyto domy od Jorge Hernandeza de la Garzy, byl kdysi samostatným městem. Existoval, když ještě na území nynějšího federálního státu Morelos, kde se rozprostírá, bylo aztécké království Tlahuica. Už tehdy využívali oaxtepecké prameny; dnes je Oaxtepec díky nim vyhledávanou destinací. Ještě větší zásluhu na tom má příjemné, i když tropické klima v hlubokých údolích, o němž se tu říká skromně, aby to nevyznělo rouhačsky, že je „téměř rajské“. Třebaže průměrné teploty přes den oscilují mezi lahodnými 20 až 26 °C, slunce má svou sílu.

Obě rezidence jsou v těsném sousedství na okraji města u rušné rychlostní silnice číslo 115 vedoucí do Mexico City, od níž je však chrání terénní vlna. To, že nejsou určeny k celoročnímu bydlení, ale v podstatě jen k rekreaci o víkendech a dovolených, nic z vybavení neprozrazuje – možná cosi naznačuje outdoorový nábytek od španělské prémiové značky Gandiablasco v obývacím prostoru ve vile Suntro, kterou postavili vloni. Mnohem nápadnější je, že ani v jedné není garáž či alespoň místo k parkování. Auto rekreující se rodiny je v péči country klubu, odkud je na obě adresy příjemná krátká procházka.

Tvary a barvy pod diktátem klimatu
Je známo, že modernistická architektura, jejíž počátky se pojí především s tvůrci z Německa a Švýcarska, čili z chladných končin, zapustila v Latinské Americe velmi hluboké kořeny. Bílé vily Suntro a o dva roky starší Los Amates, uložené v zelených obdélnících dokonalého trávníku od architekta nejmladší generace, jsou dobrým příkladem.

Mnohé prvky, které vnímáme jako estetické finesy, dělají v této oblasti přibližně 500 kilometrů pod obratníkem Raka dobrou, praktickou službu. Jsou to především velké plochy zdiva, které chrání před slunečním žárem. V Los Amates je toto řešení nápadné hlavně v horních partiích východní stěny obývacího prostoru. Podobný vysoký vzdušný prostor po celé výšce stavby ve vile Suntro chrání před horkem v dopoledních hodinách hluboká krytá terasa, na níž vznikají pěkné, především však žádoucí stíny. Řešení východního průčelí s pěti svislými prvky zde možná vzdáleně připomene průhledy přes piloty ve slavné Le Corbusierově vile v Poissy; estetika je opět jen jednou stránkou mince. Výřez (nad nímž je i tu velká souvislá plocha zdi) sleduje sklon terénu a vedle rafinovanosti a atraktivnosti má prostý a praktický cíl: výřez je navržen tak, aby dovnitř nepražilo slunce.

Los Amates    
     
 V tomto pohledu vynikají kompoziční finesy a je velmi dobře vidět, jak architekt využil zrcadlení velkých skleněných ploch na lodžii. Monumentální skleněná stěna obývacího prostoru je zřejmým rozvinutím schématu klasického sloupového portika. Tento záběr zachytává prakticky celou parcelu. Za domem je vrcholek pahorku porostlý hustým křovím, vpravo za zdí u bazénu sousední parcela s elegantními roystony – palmami královskými.  
   Nutno dodat, že komunikace, k níž je zahrada a obývací část domu plně otevřená, je krátkou odbočkou z ulice; je to v podstatě soukromá cesta. Z druhé strany je country club, takže obyvatelé mají zaručen klid. Navíc je oddychová zóna výrazně oddělena od společenské.
     
Pohled na jihovýchodní nároží vily Los Amates je vhodnou ukázkou stylové orientace vil. Jednoduchými až elementárními tvary, místy se zaoblenými rohy, navazují na klasiky moderny. Aby nic nerušilo působení čistých tvarů, schodiště se obešlo bez zábradlí, které přitom na lodžii působí velmi elegantně. „Plovoucí“ deska, jež zdánlivě nese dům, je charakteristickým prvkem Miese van der Rohe. I Le Corbusierovým ideálem byl dům, „pod který zachází zahrada“.
   
Přízemí/Poschodí
1 – vstup, 2 – vedlejší vchod, 3 – chodba, 4 – obývací pokoj, 5 – jídelna, 6 – kuchyň, 7 – prádelna, 8 – ložnice rodičů, 9 – dětské pokoje, 10 – bazén  

Chodník mizející v chladivé chodbě
Pojmy vzdušnost a lehkost stavby vnímají jižané jistě odlišně než my. Už typické modernistické „zvedání“ či „plavání“ stavby (jehož mistrem byl Ludwig Mies van der Rohe) – v Los Amates ho vidíme v klasické podobě desky, v Suntru zase jako osobité zaoblení dolního okraje budovy – slouží k optickému ochlazení, k vyvolání chladivého pocitu. Chladivý vjem v domech bez potřeby přitápět podporuje i barevnost, kterou by u nás v interiérech mnozí vnímali jako příliš redukovanou.

Skrz naskrz tropický šarm (i když podobnost s naší verandou podél jižní zdi se přímo nabízí) má krytá venkovní chodba v Suntru. Je to tunel dlouhý 10,5 metru, oáza chládku, do něhož ústí cesta ke schodišti. Jeho horní část zároveň vymezuje lodžii. Pět prosklených otvorů ve stropu chodby – tunelu, které umocňují jeho fluidum, ozvláštňuje i lodžii, a to hlavně v noci, kdy v nich svítí světla. Variantou v Los Amates je příčka z latí s různými rozestupy, která vytváří atraktivní stínohru a v zadní části před schodištěm chrání oddechovou zónu před sluncem.

 Suntro    
     
Velehory leží na sever od Suntra. Výhled na ně se ukáže na konci komunikace před plotem, za kterým jsou níže položené parcely. Úplně vlevo pod vrcholem jsou zříceniny raně aztécké pyramidy Tepozteco z 12. až 14. století, uprostřed je jeden z nejvyšších zdejších vrchů, téměř 3 000 metrů vysoký Cerro Otlayucan.   Při pohledu do kryté chodby přibližně ze střední části parcely je možné pozorovat, jak se dvě zóny domu kompozičně odlišují – z tohoto hlediska do privátní části v přízemí patří i jídelna a kuchyň. Zajímavým detailem je, že hranice zón na chodníku před vstupem do chodby je podobně zaoblena jako některé rohy a kouty.  
     
Průčelí je jednou z mnoha variací tradičního motivu skleněného boxu (pojícím se s takzvaným Barcelonským pavilonem od Miese van der Rohe) a pláště. V efektním čelním pohledu, při němž zapomínáme, že jde o budovu s plochým stropem, se počítá s večerním osvětlením a odrazem na vodní ploše. Šikmá přední rovina je vypočtena tak, aby clonila dráhu odpoledního slunce.   Pohled z kryté chodby ke schodům na plošinu s bazénem a k brance. Od jihovýchodu chodba příjemně zastiňuje jídelnu. Na záběru není vidět část chodby se vstupem na toaletu a do dvou skladových prostorů.
     
Jídelní část v obytném prostoru (za ní je kuchyň) je intimním prostorem se sníženou světlostí proti obývacímu pokoji. Obývací prostor je zařízen outdoorovým nábytkem od španělské firmy Gandia Blasco z Valencie, jídelní komplet ze série Tram navrhl Francesco Rifé. Díla jsou od mladého místního výtvarníka. 
  Lodžie s podlahou z hlazeného betonu, která je s určitými specifickými interiérovými úpravami jednotná v celém domě. Pointou je osvětlení v prosklených otvorech, které jsou praktické, protože díky nim je vidět dole, v chodbě uzavřené zboku.
    Po několika krocích se návštěvník v obou domech dostane přímo do srdce objektu. Tyto domy se neskrývají před okolím – charakteristickým detailem je, že skokanská deska se nachází hned vedle vchodu. V Suntru je efektní řešení přístupu k domu, trochu připomíná čestné schody grand escalier d’ honneur; podstatný rozdíl oproti klasickým palácovým prvkům však je, že zde se po schodech schází, nikoli vystupuje.
 Přízemí    
   
 Poschodí    
 1 – vstup, 2 – vedlejší vchod, 3 – chodba, 4 – obývací pokoj, 5 – jídelna, 6 – kuchyň, 7 – sklad, 8 – prádelna, 9 – ložnice rodičů, 10 –  pokoje, 11 – bazén

Extrovertní – nikoli však na úkor soukromí
Oba domy jsou orientovány jedním směrem, nemají tedy standardní uliční a soukromou zónu. Hned u branky je bazén s terasou, který je zároveň reflexní plochou, s níž projekt počítá – už při prvním kontaktu s architekturou se odkrývají a rozvíjejí její pointy. Jen několik kroků a z terasy se přejde přes posuvnou skleněnou stěnu rovnou do srdce domu.

Extrémně otevřená koncepce v Los Amates je ve velké míře důsledkem polohy domu bezprostředně u cesty; oběma křídly se vlastně od komunikace odvrací. V Suntru architekt využil parcelu svažující se dovnitř a společenskou část domu částečně zaclonil plošinou s bazénem, z níž se noblesně schází po schůdcích.
Je nutno dodat, že navzdory extrovertnosti obou mexických domů je jejich oddychová zóna izolovanější než v uspořádání, které je nám bližší – kde se běžně chodí kolem schodiště vedoucího do ložnic a pracoven. Zde je schodiště na samém konci komunikace, což je jistě výhoda.

Karol Klanic
Foto: Paul Czitrom