Dům proměnlivé tváře

9. srpna 2011

V malé vesnici na Vysočině vyrostl útulný rodinný dům, který má hned několik podob – z různých úhlů pohledu má odlišnou dynamiku a materiálové řešení. Jeho proměnlivost navíc podporuje koloběh ročních období. V létě a na podzim prorůstá psím vínem a v brance ze silničářského gabionu se rozvlní skalník s červenými bobulemi. Má sice navenek nestálý vzhled, uvnitř je však stále svůj, navržený na míru architektem Vladimírem Nikiforovem – otcem pro svého syna.

„Myšlenka na to postavit si vlastní dům přišla s úvahami o budoucnosti. Ačkoliv jsem v té době ještě neměl rodinu a svoji manželku vlastně ani neznal, věděl jsem, že by bylo dobré využít naší šikovné rodinné dispozice. Oba rodiče jsou architekti – to se přeci muselo nějak využít. Tatínek se blížil důchodovému věku a já jsem si uvědomil, že jestli budu chtít jednou postavit dům, tak že nyní právě nadešel ten správný okamžik,“ říká majitel domu při naší společné prohlídce domu, který velmi přirozeně splývá s okolní krajinou. Vhodný pozemek začal, tehdy ještě bez své životní partnerky, hledat před pěti lety. Parcela na Vysočině se mu ihned zalíbila. Celá vesnička i okolní krajina totiž zatím úspěšně odolává satelitní výstavbě a člověk si zde opravdu připadá jako na malé vsi, kde se ještě žije postaru – v sounáležitosti s okolní přírodou a tradičními domy.

„Když mi táta poprvé ukázal svůj návrh, hned se mi na první pohled zalíbil. Nadšeně jsem souhlasil a těšil se, až se do toho pustíme.“ Se stavařinou do té doby neměl příliš zkušeností, a tak ho zaskočilo, že vlastně téměř všechno bylo ve výsledku dražší, než původně předpokládal. Pozemek chtěl vymezit obyčejným plotem, místo standardního zeleného odstínu však zvolil pozinkovaný, který vyšel o 30 procent dráž. Náročné byly také terénní úpravy, které také výrazně zasáhly plánovaný rozpočet. „Na architektuře jsou krásné detaily, které bohužel něco stojí. Líbí se mi, že tyto prvky na první pohled nekřičí o pozornost, ale o to více vás pak zasáhnou při detailním prozkoumání.“

Ze spolupráce s otcem architektem vznikl dům, který nenásilně zapadl do dané krajiny a obdivuje se jí velkými prosklenými plochami: „Věděl jsem, že chci černé okenní rámy. Řada firem, které okna prodávají, na to reagovaly s překvapením, že to prý nebude hezké. Volba nakonec padla na hliníková okna Schüco, která jsme objevili v jihlavské firmě DAFE-PLAST.“ Že jsou okna velmi důležitou součástí interiéru, potvrzuje i to, že když se ptám jeho obyvatelů, co mají na domě nejraději, paní domácí nezaváhá a tvrdí, že jsou to právě velkoformátová okna: „Užíváme si hlavně sounáležitosti s přírodou, otevřeme okno na terasu a jsme hned venku. Pouštějí sem i mnoho světla, svítíme opravdu jen tehdy, kdy už je opravdu tma.“

Přirozená patina materiálů
Stavba je rozdělena na klidovou a společenskou část. Tato dvojí podoba se promítá nejen v interiéru, ale také v exteriéru. Jednopodlažní společenská otevřená část domu je obložená finskou borovicí se speciální úpravou thermowood, která ji při vysokých teplotách vybaví vysoce odolnými vlastnostmi. Na tento druh materiálu dává výrobce záruku až 50 let. Borovicovou fasádu nenatírali, raději přiznali její přirozeně šedou patinu. „Její vzhled se mi líbí čím dál tím víc. Mám rád i to, jak to postupně šedne. Když zaprší, tak zase trochu zčerná. Stejně tak mění svoji barvu i kůra stromů v zahradě. Máme prostě dům a zahradu hned několika tváří.“

Část vymezená odpočinku se nese v klidnějším rázu. Šedou fasádu ozvláštňuje subtilní síť z ocelových lanek, do které se v závislosti na ročním období vplétá psí víno. S jejím návrhem přišel student architektury Lukáš Holub, se kterým se majitel seznámil v průběhu stavby. „Původně jsme chtěli zděnou část pokrýt rezatým plechem cortenem. Šlo nám o kontrast s dřevěnou budovou. Plechy tohoto materiálu jsou ale velmi těžké a v původních plánech jsme s nimi nepočítali. Dům nemá ocelové jádro a museli bychom udělat podpůrnou konstrukci, aby zděné obvody unesly takovou váhu. Nakonec by to bylo neúměrně drahé, a tak jsme od toho upustili.“ Estetiky zrezlého kovu se však zcela nevzdali. Reprezentuje ji plastika familiárně zvaná „Poldinka“, dárek od kamaráda kováře, odpočívající na boční terase, a také netradiční opláštění krbu v obytné části.

Lukáš Holub je autorem i dalších prvků, v exteriéru i v interiéru. Kromě fasády lapené do sítě je autorem netradiční silničářské branky. Gabionová konstrukce zpevňuje dálnice a svahy, zde však posloužila jako podpěrný můstek pro budoucí obrůstající květenu. Místo kameny ji vyplnili skalníkem, který krásně kvete a plůtek rovněž ozvláštňuje červenými bobulemi. Prohlížím si odtud střechu z titanzinku a vyvedený detail zaatikového žlabu, díky kterému napojení střechy na fasádu není narušeno okapem.

Hrátky v interiéru
Při vstupu přes hlavní vchod se návštěvník setkává hned se dvěma vtipnými solitéry. Jsou jimi sedátko z kulanů a netradiční věšák-dvanácterák. Dům je vytápěn prostřednictvím teplovodního podlahového vytápění v kombinaci s rekuperační jednotkou, jejíž plechový box zasahoval do obýváku. Ve snaze jej zamaskovat navrhl Lukáš Holub u krbu hranici bíle lazurovaných smrkových kulatin, která zároveň slouží jako úložiště dřeva určeného do krbu. Sedne-li si prý někdo na stoličku v zádveří, uvidí v zrcadlu s rámem za pár korun z antiku svůj odraz s parožím.

Dalším levným, nicméně stylovým prvkem jsou svítidla vyrobená z plechovek od okurek a jejich drobnější horní části jsou z konzerv od kukuřice. Velká svítidla v obytné části sehnali ze staré tovární haly, kterou bourali. Vzhledem k tomu, že se jimi v průmyslových prostorech i topí, odstranili z nich generátory a opatřili je úspornou žárovkou. Drahá designová světla nahradili v koupelnách osvětlením pro frézovací stroje. Po přetření na bílo jejich cena nepřekročila 1000 korun.

Interiér je materiálově sjednocen – střídají se zde tři základní materiály: beton, kov a dřevo. Dřevěný nábytek doplňují hliníkové dveře, které se sem přestěhovaly z jedné firmy v Humpolci, která je dodává do výrobních a továrních prostor. Ladí s bílými rámy a zároveň kontrastují se dřevěnou částí interiéru. Celý prostor završuje strop ze smrkového dřeva natřený na bílo v denní zóně a betonové stropy v odpočinkové zóně.

Kuchyň je vyrobená na míru z překližky: „Všichni se divili, že stavíme z levné překližky. Nám se však líbila a hodila se i do konceptu. Máme z ní postavené i veškeré úložné systémy a dokonce i postele.“ Na klukovské období odkazuje televizní stolek z ohnutých děrovaných plechů, kterým designér Lukáš Holub vzdal hold dětské stavebnici Merkur. Další vydařenou dominantou je krb, který původně zamýšleli pokrýt černým plechem. Černý se prý v té tloušťce nedělá. Nechtěli se vzdát designových hrátek, a tak ho natírali kyselinou solnou, až přirozeně zreznul. Poté na něj nanesli pět vrstev laku.

V intimní části
Po schodech vystoupáme do pracovny, která funguje jako plynulý přechod mezi společenskou a odpočinkovou zónou. Už si pomalu zvykám na to, že i obyčejné věci se zde netváří ani trochu obyčejně. Subtilní napnutá lanka přirozeně rámují schodiště a nahrazují tak masivní zábradlí, které by s konceptem otevřeného prostranství, jež zde panuje, nešlo dohromady. „Líbí se mi, že i když pracuji a žena si hraje s naší roční dcerkou v obýváku, že jsme vlastně stále pohromadě,“ doplňuje pan domácí. V pracovně je o knihovnu jen tak ledabyle opřený obraz od kamaráda Richarda Augustina, kterému pokyneme a pokračujeme dál, do nitra intimní části.

Je zde ložnice pro hosty, ložnice domácích, dva dětské pokoje a koupelna průchozí přes šatnu manželské ložnice. „Jsme rádi, že máme samostatný prostor pro naše návštěvy, který jim poskytuje úplné soukromí. Obě ložnice spolu sousedí, ale je mezi nimi zvukový izolant v podobě vestavěných skříní. Skrze průchozí šatnu mají majitelé na dosah prostornou koupelnu se dvěma umyvadly a vanou.

Stropy pokojů v klidové části domku nesou neupravované betonové panely, které v kontrastu s masivní dubovou podlahou ošetřenou přírodním olejem krásně vyniknou. Na podlaze i stěnách koupelny zase narazíte na šedou epoxidovou stěrku, která je praktická na údržbu a navíc podtrhne krásu dřevěného obložení kolem vany, dvou velkých keramických umyvadel se zrcadly i smrkových, do bíla lazurovaných prken umístěných na stropě. Ta pokrývají stropy také celé obytné části domu, pro kterou byla jako materiál na podlaze zvolena stěrka imitující klasický beton Pandomo.

„Navrhnout rodinný dům tak, aby se v něm rodina cítila dobře, je pro každého zodpovědného architekta tím nejtěžším. Natožpak, má-li se jednat o návrh domova pro rodinu vlastního syna,“ říká Vladimír Nikiforov, autor projektu, a dodává: „Nakonec se nám, troufám si říci, podařilo postavit plně funkční a esteticky působivý architektonický celek.“ Navíc plný originálního designu.