Do Benátek přiletělo české dřevo
Bienále architektury se koná každé dva roky, a protože náš pavilon je česko-slovenský, každé dva roky se Česko a Slovensko střídá v přípravě expozice. Letos bylo na řadě Česko – zástupci pražské Národní galerie vybrali z přihlášených projektů návrh expozice architektonického ateliéru e-mrak, kterému šéfuje Martin Rajniš. Expozice reprezentovala přirozenou architekturu, koncept, kterému se architekt věnuje již více než desetiletí.
Čím návrh přesvědčil komisi pražské Národní galerie? „To se musíte zeptat jich. Já vím jen to, jak nás to napadlo a co bylo potom,“ konstatuje Martin Rajniš v rozhovoru pro ASB. „Začalo to tak, že jsme už před dlouhou dobou společně s Irenou Fialovou a Janou Tichou (spoluautorkou expozice v Benátkách, pozn. red.) přemýšleli, že bychom naše návrhy přihlásili do výběrového řízení na bienále. Ta myšlenka mě nadchla, ale v tom roce jsme to zmeškali. Když se mi později dostala do ruky nová výzva, obrátil jsem se zase já na ně s tím, že je to tady znovu a zda se do toho tedy nepustíme. Souhlasily,“ vzpomíná si architekt na okolnosti přihlášení do soutěže.
Následovala porada o tom, co přesně by měla expozice obsahovat. Tři autoři se shodli na čtyřech dřevěných věžích, z nichž dvě stojí a dvě jsou ve výstavbě, dva domy a dvě dřevěné „hráně“. Martin Rajniš přišel s nápadem vstupu do expozice přes zenový tunel. Na podnět Ireny Fialové do expozice přibyl prostor pro děti. „Dlouho jsme nevěděli, jak bychom návštěvníkům zprostředkovali to, že jde o reálné stavby. Nejprve jsme chtěli udělat prezentaci, ale nakonec mě Jirka Černý a Jaromír Hník přesvědčili, abychom udělali film,“ dodává Martin Rajniš.
Vír dřeva
Při procházce po parku Giardini se návštěvníci zastavovali v pavilonech buď náhodou, nebo proto, že je něco oslovilo. Během prvních dvou dnů se konal takzvaný opening, tedy otevření. Otevírání pavilonu, ke kterému většinou patřila malá recepce, představovalo zaručený způsob, jak v prvních dnech přilákat pozornost novinářů a odborné veřejnosti. Do česko-slovenského pavilonu však již před otevřením lákala instalace představující dřevo v letu, které jakoby přistávalo uvnitř stavby.
„Měl jsem myšlenku, že vstup do expozice by měl hlásat: přiletělo dřevo z Česka. Tak vznikl nápad udělat před vchodem do pavilonu onen vír. Chtěl jsem, aby vír pokračoval i na druhé straně pavilonu, ale od toho mě kolegové odrazovali. Proto jsem se rozhodl udělat ten přechod alespoň pomyslně, jak v barokních stavbách – pomocí zrcadel. Pomohlo nám to i v tom, že jsme opticky zvětšili prostor pavilonu, který je relativně malý – 10 × 17 metrů,“ říká architekt.
Otevření trochu jinak
Je mnoho způsobů, jak pavilon otevřít. Standardně to země většinou řeší krátkou prezentací, proslovem spojeným s recepcí, na níž se kromě nápojů podávají i speciality domácí kuchyně. Architekt Martin Rajniš se to společně se svými spolupracovníky rozhodl pojmout trochu jinak. Ve stanoveném čase otevírání se začaly kolem česko-slovenského pavilonu scházet hloučky lidí. V prostoru před pavilonem se nejdříve nedělo nic.
Po chvíli si kolemjdoucí všimli zvláštního mladíka v reflexní vestě, který ležel na spodní desce dřevěného víru a ostentativně kouřil cigaretu. Přistoupil k němu muž v obleku s rukama plnými důležitě vypadajících papírů a důrazně mladíka vyzýval, aby odtud zmizel. Ten však odmítal a vysvětloval, že on má jen svou přestávku a že když dokouří, odejde. Spor nabíral na obrátkách, a čím byl hlasitější, tím více lidí sledovalo hádku. Na tvářích kolemjdoucích se mísilo překvapení se zděšením. A do akce se najednou zapojily nové postavy. Děj se otočil – mladá sympatická dáma s dvěma dalšími muži (všichni elegantně oblečeni a s atributy organizátorů) začala dvojjazyčně (italsky i anglicky) upozorňovat na to, že konstrukce dřevěného víru, kterou v podstatě představovaly dřevěné latě připevněné průsvitnými lanky na stromě, je nebezpečná a že může spadnout.
Odněkud přiběhl bělovlasý pán v bílé košili (architekt Martin Rajniš) a začal se s přistěhovalci vášnivě dohadovat. Spor pokračoval a gradoval, přistavovalo se stále více lidí a ohrazený prostor před pavilonem se vyprazdňoval, protože neustále vyháněli odvážlivce, kteří se rozhodli vstoupit i přes varování. Někteří diváci byli upřímně zděšeni, jiní se usmívali – pochopili, že je to divadlo. Scénka však maximálně splnila svoji úlohu – u pavilonu se zastavovali i náhodní kolemjdoucí, kteří čekali na vyvrcholení sporu. A protože prostor před pavilonem byl ohrazený, autoři a kurátorka výstavy Radomíra Sedláková měli pro sebe nejen dost místa, ale i veškerou pozornost zvědavých a překvapených lidí.
Pozadí divadla
„Vzniklo to prostě – slíbil jsem, že domů donesu Zlatého lva, takže jsem začal dělat vše proto, aby byla naše expozice a otevření pavilonu skutečně šťavnatá. A protože vím, že lidé se velmi rádi dívají na pouliční divadlo, poprosil jsem principála a herce z Divadla Continuo, zda by nám cestou do Říma něco nezinscenovali.
Souhlasili a pojali to jako velký veřejný útok,“ se smíchem popisuje okolnosti vzniku divadelní ideje architekt Martin Rajniš. Dodává také, že původní plán byl jiný – na modelech měli pracovat lidé, a tak získávat kontakt s publikem. Administrativa však toto vystoupení nepovolila. Scénka, kterou divadelníci předváděli, tedy byla v podstatě obrazem skutečného konfliktu, který se odehrál mezi architektem Martina Rajniše a úředníky z bienále.
V hlavní roli přirozená architektura
Divadlo upoutalo pozornost, přilákalo diváky v době otevření, bylo však jen návnadou. Podstatná byla samotná expozice, která reprezentovala myšlenku přirozené architektury. Martin Rajniš o ní říká: „Jakákoliv dobrá stavba je svým způsobem přirozená. Proč? Protože vychází z pravidel hry, které se opírají o přírodní zákony, o zkušenosti z přírody.“ Dále konstatuje, že krize architektury je podle něj skutečná a existuje, protože ještě nikdy v historii nebylo období, kdy by „byla většina obytných domů ošklivá. Domy byly například chudé, možná ne příliš hezké, ale nebyli přímo ošklivé.“ Podle Martina Rajniše moderní architektura lidem nenabízí něco, co by se jim líbilo jako mase. Jsou ochotni architekturu akceptovat a při některých mrakodrapech a věžích se dají ohromit jejich mohutností.
„Jen co se však takové manýry přetaví do obytných domů, speciálně v postsocialistických zemích se z toho stane takový maloměšťácký hnusný čurapajz, že by z toho jeden zaplakal,“ konstatuje. „Množství věcí, které nám vyhovují, máme v sobě velmi hluboko zapsaných. Vezměte si například les. Je to směs chaosu a řádu. Ten řád se ale neprojevuje mechanicky, ale jako systém – jako věc, která v chaosu najde své vyznění. Každý list je jiný, ale většina z nich plní funkci, kterou plnit mají. Pro mě je toto pravý opak mechanického plánování, toho, co nám občas dělá zlobu v architektuře a v městském plánování. Je to řád, který tam vlastně nemá být a je nám cizí. Je to vetřelec. Jsme sice zvyklí se přizpůsobit, ale pořád nám tam něco bude chybět,“ ukončuje architekt vysvětlení principu konceptu přirozené architektury.
Dřevo a dojem
Expozice v česko-slovenském pavilonu v Benátkách byla působivá a konkurovala ostatním pavilonům se ctí. Měla myšlenku a symboliku, ale stále šlo o architekturu, což nelze říci o některých jiných expozicích. Sympatické dřevostavby nechtějí ohromit (i když se jim to občas podaří) a nechtějí ani poučovat (i když v podstatě poučné jsou). Jsou jednoduše pěkné a přirozené.
„Tyto naše pokusy nejsou hotovými domy, Bůh chraň. A nejsou to ani umělecké artefakty. Jsou něco jako ukazatel cesty. Nejsou ani cestou ani cílem, jsou jen vyznačením směru. Časem se rozpadnou nebo se materiál z nich použije na jiný ukazatel. Naše díla zde nejsou navěky. Navěky jsou i tak jen ideje. Architektura je ale o věčnosti, všichni mají pocit, že stavba musí být ze železa, oceli, mramoru. Mně vůbec nevadí, když jsou to na sebe naskládané kusy dřeva. Obdivuji i sochy z ledu, které jsou krásné a pak roztají. Pokud jsou krásné, jejich stín, odraz a dozvuk jsou věčné. Pokud architekt pracuje s materiálem, který je dočasný, o to větší klade důraz na myšlenku a nápad,“ dodává na závěr Marin Rajniš.
Tamara Leontievová
Foto: Kateřina Kotalová
Autorka je redaktorkou časopisu ASB – architektúra, stavebníctvo, biznis.
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
