asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Zrcadlo je hladinou Styxu

21.07.2008
Památník obětem komunismu, oceněný v kategorii Výtvarné dílo v architektuře Grand Prix 2007, poukazuje paradoxně na to, že dnes jsou jakékoli připomínky minulosti pouze iluzí současnosti o tom, že přítomnost, která bude v budoucnosti minulostí, lze vzpomínkou znovu oživit.
Zatímco 19. a ještě první polovina 20. století (u nás i druhá polovina) se domnívaly, že si pomníky a památníky zpřítomňují minulost, naše současné monumenty ukazují na zcela odlišné vnímání času, k jehož proměně přispěla zejména dvě zásadní myšlenková díla Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí Edmunda Husserla a Bytí a čas Martina Heideggera. Není na místě ani sebekratší exkurs do tématu proměny vnímání času z hlediska recepce těchto dvou podstatných děl, takže nemá cenu hovořit o památníku v Liberci ve světle Husserlovy retence času nebo temporální struktury lidské existence Martina Heideggera, byť jako autor se jen nelehko zříkám tohoto pokušení. Se stejně nelehkým srdcem se zříkám zapojovat do souvislostí výklad „ontologie zrcadel“ z jedné povídky Jorgeho Luise Borgese.

Musím zde zcela primitivně vystačit s konstatováním, že pomníky 19. a 20. století vypovídají o historismu jako markantním rysu zejména 19. století a že jsou plodem nejvlivnější historiografické koncepce 19. století, tedy monumentálního díla Johanna Gustava Droysena Historik, a že naše pojetí času je natolik odlišné jak od „dlouhého“ 19. století a „krátkého“ 20. století braudelovsky a hobsbawmovsky řečeno, že vztyčovat cokoli jiného než abstraktní formu, je absurdní, což je bohužel příklad krajně nepovedeného pražského památníku od Olbrama Zoubka. Čas je nezobrazitelný, podle známého Augustinova výroku o něm víme, když o něm nepřemýšlíme, ale jakmile o něm začneme dumat, úplně se vymyká našemu tázání. Dvojlomnost prožitkovosti a neuchopitelnosti souvisí s časem a se zrcadly jako se zvláštním způsobem zobrazení.

Zrcadlení totiž zároveň je a není zobrazení. A tato otázka je podstatná pro koncepci památníku v Liberci. Není v tom smyslu, že v zrcadle se nám ukazuje kvazirealita sama bez prostředkující síly zobrazení. Na druhé straně je zrcadlo do jisté míry obrazem, pracujícím například s perspektivou. Napovídá tomu i notoricky známý Pavlův výrok z Nového zákona, že nyní vidíme jako v zrcadle, ale pak uzříme tváří v tvář (1 Kor 13,12). Dvojlomnost zprostředkování „přímé“ reality dodává zrcadlu delirantní ráz. Je to, co se odráží v zrcadle, odražená skutečnost nebo je to optický klam, protože zrcadlo samo je výplodem jednoho z nejúspěšnějších odvětví fyziky v novověku? Není obraz v zrcadle jen přesmyčkou latinského speculum – zrcadlo a speculatio – zkoumání? Nevkládáme do zrcadla něco, co „jenom“ zkoumáme, ale co tam ve skutečnosti není? I to by se zdála dosvědčovat jazyková příbuznost zrcadla a zkoumání, uvážíme-li racionalismus starého Říma.

Dvojlomnost či spíše mnoholomnost zrcadla tím nekončí, protože stačí připomenout pokus z oblasti etnologie, při němž příslušníci nativních kultur nebyli vůbec s to cokoli uzřít v zrcadle, respektive nebyli schopni v zrcadle interpretovat to, co tam viděli. Na základě antropologických výzkumů například Luciena Lévyho-Bruhla a řady dalších tedy můžeme seznat, že „nativci“ v zrcadle prostě nic nevidí. Co by tam ostatně měli vidět, když neprošli ani v hodně zjednodušené školní zkratce lekcemi z fyziky? A to je další rovinou zpochybnění zrcadla, které není samozřejmým optickým prostředkem k „zrcadlení“ reality, ale je bytostně artefaktem, ač se na první pohled zdá téměř naturfaktem. Vždyť přece nezrcadlí jen zrcadlo, ale i ve vodní hladině vidíme stromy, které se v opačném optickém gardu sklánějí nikoli nad námi, ale ze dna vodních hlubin.

Je téměř nemožné byť i jen v té nejjednodušší zkratce, jež je v tomto rozsahu spíše zkratem, nastínit problematiku zrcadla. Až mám téměř podezření, zda autoři Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík a Josef Kocián vůbec tušili, na jak tenký led vstupují, když si vzali zrcadlo za téma památníku. Tomu by napovídal nápis, ale o tom až v kritickém dovětku, který ukáže, že autoři zcela nedocenili téma, do něhož se pustili. Navíc je-li tématem nikoli dnes již naštěstí vzdálená ideologie, ale zrcadlo samo.

A to je bohužel další vlastnost zrcadla, kterou nelze nezmínit, pokud má člověk být trochu práv kritice památníku. Zrcadlo je totiž bytostně sebezrcadlící, autoreflexivní, protože to, co se v něm odráží, není jeho okolí, ale ono samo. Jinými slovy ve skutečnosti nevidíme v zrcadle okolní stromy v parku, jež tvoří stafáž majestátu zrcadla, ale vidíme zrcadlo na druhou, zrcadlo umocněné samo sebou. Vztahuje-li se mýtus o Narcisovi na něco z našeho života, pak je to zrcadlo. Zrcadlo je totiž optickým Narcisem, respektive něčím daleko víc. Narcis totiž hledal svůj obraz na větrem zvrásněné vodní hladině, kdežto zrcadlo hledá podobu sama sebe v sobě samém. Narcis nahlížející sebe samého v sobě samém. Neznám nic hermetičtěji v sobě uzavřeného než zrcadlo. Je-li co naprosto nikoli jen dokonalou, ale přímo absolutní tautologií, pak je to zrcadlo.

Z toho téměř logicky průzračně vyplývá, že zrcadlo kromě sebe nemůže zrcadlit nic jiného. A z toho bohužel vyplývá, že nemůže ani k ničemu poukazovat, tím méně pak k události, jejíž má být připomínkou. Nepochopení základních vlastností zrcadla se promítlo nejen do jeho výběru za zástupný „předmět“ upomínky historicky zašlé ideologie, ale dokonce i do způsobu jeho začlenění do širšího okolí. Nerezový nápis „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“ totiž není čitelný v odrazu, protože ve skutečnosti odraz zrcadla není nic jiného než odraz sebe samého. Nevidíme totiž nápis (tím méně pak stromy v parku), ale zrcadlo, jak zrcadlí samo sebe ve chvíli, kdy zrcadlí nápis „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“. Se zrcadly je to totiž těžké. A není nic v sebe zavinutějšího než zrcadlo, a tudíž nic méně vhodnějšího k připomínání čehokoli mimo sebe sama.

Jisté ospravedlnění pro volbu zrcadla za prostředek reflexe komunismu tu však přece jen je: Zrcadlo je absolutním povrchem a neméně absolutní hloubkou, a tudíž je jednou z nejzáhadnějších věcí ve vesmíru. Vždyť Hubbelův teleskop je stejně záhadný jako vesmír, který má zobrazovat. A podobně je záhadný i komunismus. Jak si mohla hrstka spiklenců osvojit nadvládu nad téměř polovinou světa, ptá se Martin Malia ve své známé knize Sovětská tragédie a jeho řešení sovětské otázky je neméně překvapivé než samotný komunismus. Jestliže Malia tvrdí v opozici k Richardu Pipesovi, že sovětský režim byl pravým opakem carského samoděržaví a Pipes říká, že byl naopak jeho pokračováním, pak zde stojíme před záhadou, jež nemůže být prostředky historiografa vyřešena. Platí totiž obojí: Nikoli buďto Malia, nebo Pipes, ale Malia i Pipes. Zákon sporu zde nemá místo. K této reflexi, která nám na zásadní otázku neposkytne zásadní odpověď, se přece jen hodí zrcadlo, které nám také nic nesděluje, respektive sdělí nám to jazykem Sfingy, totiž kladením záludných otázek prostřednictvím mlčení, načež nás čeká rozsápání.

Je-li totiž zrcadlo schopno zrcadlit pouze samo sebe, pak se nehodí k tomu, aby reflektovalo historickou událost, když není schopno zobrazit ani své nejbližší okolí. Je to paradox. Zatímco pomníky a památníky 19. a 20. století byly vyjádřením optimistické víry v historismus – jako vědu i jako předmět této vědy – a v jeho poznávací hodnotu, po všech postmoderních a jiných obratech, zejména pak po lingvistickém obratu Haydena Whitea či skeptickém „historische Vernuft“ Jörna Rüsena, můžeme v oprávněné skepsi k poznávacím možnostem historiografie samé těžko věřit v to, že by památníky mohly cokoli reflektovat, tím méně pak „rakovinný charakter komunismu“, když to nedokáže ani historiografie. Z hlediska dějinné optiky je jistě takový počin ušlechtilý, ale po záslužném CO mělo následovat neméně záslužné JAK.

Sám nevím, jak bych tak podvojnou dějinnou skutečnost reflektoval, kdybych stál před podobným úkolem jako autoři, ale mou rolí je něco zcela jiného, a není tudíž ani mou povinností se zaobírat monumenty jinak, než že se zaobírám jejich kritikou. Nejde jen o památník, ale o cokoli, co má nějakou symbolickou hodnotu, vždy je třeba se zamyslet nad širším kontextem. A tedy i nad tím, v jakém stavu je současná historiografie. Mimochodem Erich Breisach v jedné z nejdiskutovanějších knih současnosti, v On the Future of History: The Postmodernist Challenge and its Aftermath, pouze shrnuje to, jak proměnila postmoderna charakter historiografie, ale nenastiňuje východiska. Dost dobře možná ani žádná neexistují, podobně jako neexistuje způsob, jak jakoukoli historickou událost „lapit“ v její bytostné historicitě. Tím méně je toho schopno zrcadlo, jež nám nejen nepřipomíná historický jev komunismu, ale dává nám na něj zapomenout, což je jediný způsob, jak na něj opravdu myslet. Zrcadlo je totiž jako hladina Styxu, dává nám zapomenout na věci, které zapomínají na nás.

Autorská zpráva – Památník obětem komunismu
Památník svým řešením reflektuje rakovinný charakter komunismu, jenž během 40 let svého trvání prorostl celou naší společností. Hlavním motivem je zrcadlení. Rozhodování, kdo je obětí a kdo tyranem, je přeneseno na každého, kdo k němu přijde. Každý je nucen pohlédnout sám sobě do očí. V apelaci na osobní zodpovědnost je přesah idey památníku do současnosti a budoucnosti. Snaží se překročit hranici převládající v pomníkové tvorbě, kde se autoři většinou věnují výhradně upomínání na již uzavřené události a konzervují je skrze popisné, symbolické či metaforické ztvárnění do nějaké umělecké formy. V našem pojetí nejde o to vytvořit intimní místo pro kontemplaci nad uzavřenou minulostí, ale o konfrontaci kolemjdoucích s tématem vzniku totalitárních praktik ve společnosti. Památník je pokusem o redefinici svého typologického druhu. Není patetickým politickým gestem, má ambice být živým průsečíkem umění ve veřejném prostoru s architekturou parku.

Objekt o rozměrech 3,2 x 4,5 x 0,7 m je tvořen dvěma zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tl. 18 mm (každá o hmotnosti cca 800 kg) vsazenými do ocelového rámu. V jeho patě je do dlažby zapuštěn zrcadlově převrácený nerezový nápis čitelný v odrazu: „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“. Památník je umístěn v těžišti parku na křižovatce chodníků a kompozičně doplněn třemi 10 m dlouhými parkovými lavicemi z lepeného dřeva. Je koncipován tak, aby člověk při procházení parkem postupně vstoupil do odrazu–obrazu  parku, sám o sobě je památník „prázdný“, pro svůj účel a pro každého osobně se aktivuje až jeho přítomností. Nepřímé osvětlení parku nasvícením korun stromů udržuje i za tmy éterický charakter památníku, jeho nehmotný vzhled záměrně kontrastuje s masivními monumenty minulosti.

Výtvarné řešení památníku navazuje na soutěžní návrh Památníku obětem totality na pražském Újezdě (Petr Janda, Aleš Kubalík), který získal 3. místo v soutěži v r. 2000. Pro soutěžní návrh do Liberce v r. 2003, byla původní idea přepracována a přizpůsobena sevřené situaci části zámeckého parku při Guttenbergově ulici. V následujících letech, v reakci na změnu rozložení sil politické reprezentace na liberecké radnici, ukázalo se umístění v parku určeném soutěží jako nerealizovatelné. Iniciativou autorů a části liberecké radnice bylo v letech 2003 - 2006 nalezeno místo pro umístění památníku v parku při Jablonecké ulici, jehož se stal dominantou. Zde, ve svém definitivním umístění, vyniká jeho nehmotný charakter – prolínání reflexe a průhlednosti, které kontaktuje návštěvníky parku s jeho ideou i vzájemně v pohledu skrz něj.

Název: Památník obětem komunismu
Autor: Sporadical, s.r.o.
Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík, Josef Kocián
Místo: Liberec, park při Jablonecké ulici
Investor: Statutární město Liberec
Generální dodavatel: Sipral, a.s.
Kolaudace, dokončení stavby: 06 – 2006 / 27. 6. 2006


Michal Janata
Foto: Ester Havlová

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media