Ve službě mladému designu
Galerie(12)

Ve službě mladému designu

Svítidlo jako věrný společník, vodní elektrárna podobná rybě, kavárna plující na moři či multifunkční křeslo pro seniory – to jsou jen namátkou vybrané projekty, které mohou lidem zpříjemnit život. Patří mezi osmnáct oceněných v prestižní soutěži s dvacetiletou tradicí nazvané Národní cena za studentský design. S jednou z jejích organizátorek Ditou Hálovou jsme si o aktuálním ročníku soutěže povídali v kavárně Uměleckoprůmyslového muzea, které některými soutěžními projekty obohatilo své sbírky.

Soutěž Národní cena za studentský design vznikla brzy po revoluci a dnes je etablovanou přehlídkou, která v rámci zahraničních výstav prezentuje tvorbu českých designérů ve světě. Co je hlavním cílem soutěže? Proč vznikla?
Na konci loňského roku byly předány ceny vítězům devatenáctého ročníku Národní ceny za studentský design, počítáme-li i ročníky pořádané Design centrem ČR, po jehož rozpadu se rozhodla jeho tehdejší pracovnice Lenka Žižková tuto soutěž zachovat v rámci nově vzniklé instituce Design Cabinet CZ.

Od počátku je hlavním cílem soutěže mapovat český studentský design i design obecně a prezentovat ho v zahraničí. Druhým, neméně důležitým cílem je zprostředkovat začínajícím designérům kontakty s výrobci.

Dita Hálová (1975) je oděvní návrhářka, teoretička designu a kurátorka, pracuje v Uměleckoprůmyslovém muzeu ve sbírce skla, keramiky a porcelánu a jako dobrovolník v neziskové organizaci Design Cabinet CZ, která svým působením navazuje na Design centrum ČR.


Jak se daří navázat touto cestou vzájemnou spolupráci studentů a výrobců?

Některé firmy spolupracují se školami, takže se do soutěže hlásí studenti s projekty, které už rovnou vznikají ve spolupráci s podniky. Stává se však také to, že některé z produktů, které prezentujeme na výstavě, osloví zástupce firem a my jim pak zprostředkujeme kontakt se studenty. Každý rok deset až patnáct soutěžních návrhů vzniká pro firmy. Troufám si tedy říci, že význam této soutěže pro studenty je velký.

Lákavá je také možnost prezentovat svoji tvorbu v zahraničí. Kam se letos chystáte?
Výstava oceněných prací je nazvaná Nové (z)boží a v zahraničí ji prezentujeme pomocí českých center. V minulých letech jsme byli ve Stockholmu, v Moskvě, v Mnichově a ve Vídni, letos se chystáme tradičně do Bratislavy. Další zahraniční výstavy jsou zatím v jednání.

Je soutěž v něčem jiná než například před deseti lety?

Dnes je mnohem více technologických možností. Před pěti lety, kdy jsem ještě já sama studovala design, než jsem se začala věnovat teoretické práci, nebylo například snadné připravit graficky kvalitní vizualizace tištěné na posterech. Mnohem více se pracuje s plasty, novými materiály, ke kterým bylo dříve obtížné se dostat.
Teď se pořádají soutěže, kdy firmy poskytují materiály studentům pro jejich projekty. Některé firmy pomáhají s realizací diplomové práce. A často to jsou naši pravidelní partneři, protože vědí, že mladý design má význam podporovat.

Národní cena za studentský design byla poprvé vyhlášena Design Cabinetem CZ v roce 2008. Navazuje na soutěže, které organizovalo od roku 1991 do roku 2007 Design centrum České republiky. Do soutěží profesionálních designérů, které Design centrum ČR organizovalo, se od počátku hlásili se svými především školními pracemi také studenti, kteří byli hodnoceni ve vlastní kategorii. S přibývajícím počtem středních, vyšších a vysokých škol a univerzit, v nichž se studenti designu vychovávají, se zvyšovalo také množství přihlášených prací. Od roku 2004 se proto celostátní studentská soutěž osamostatnila pod názvem Studentský design. Mladí designéři všech typů škol soutěžili o Národní cenu za studentský design a o ocenění Vynikající studentský design a Dobrý studentský design.

Napadá mě, že také někteří úspěšní výrobci takto začínali.
Ano, pokud někteří designéři soutěží prošli a dnes už mají svá studia, snaží se studenty podpořit, například Ladislav Škoda, šéfdesignér firmy Tescoma, nebo zakladatelé firmy mmcité David Karásek a Radek Hegemon. Někdo by mohl namítat, že studenti jsou konkurence, ale takto na to nelze pohlížet. Každý projekt spojený s výrobou přináší nové myšlenky, inovace, a pokud se má design posouvat někam dál, tak je třeba dát prostor mladým talentům.

V minulosti vyhrál národní cenu Roman Vrtiška, který dělal pro mmcité návrh městského mobiliáře Sinus, loni Jakub Korouš a Jan Klos za Botas Classic 66, nyní vyhrála naopak vize, interaktivní svítidlo Tvor. Letošní vítězství Jindřicha Vodičky dokládá, že ideový projekt také může získat národní cenu.

Současný design v muzeu
Pracuješ v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze – je soutěž nějak provázána s touto institucí?
Uměleckoprůmyslové muzeum je partnerem soutěže a do komise vysílá kurátory pro hodnocení. Jeho ředitelka navíc vybírá projekty, které následně muzeum ocení a ty se stávají součástí sbírkového fondu. Jsou to předměty, které zapadají do koncepce jednotlivých sbírek muzea. Letos byla například odkoupena didaktická hra Tomáše Hovorky nazvaná Xio, která bude obohacujícím vkladem do sbírky hraček.

Jak se tvoří sbírky současného designu? Slovo muzeum evokuje sbírání historických předmětů, ty však hovoříš o prototypech současných mladých tvůrců.
Uměleckoprůmyslové muzeum sbírá především předměty z oblasti uměleckého řemesla. Ovšem vzhledem k tomu, že v Česku není instituce, která by sbírala design, rozdělil se tento úkol především mezi dvě instituce – Uměleckoprůmyslové muzeum a Národní technické muzeum. Design se tedy sbírá spíše s ohledem na zaměření jednotlivých institucí a jejich kolekcí. Já pracuji ve sbírce skla, keramiky a porcelánu, kde soustřeďujeme věci, které se týkají designu a sériové výroby, ale z prostorových důvodů omezeně.

Dá se v soutěžních návrzích vysledovat nějaký trend? Věnují se mladí designéři více například ekologickým nebo sociálním tématům?
Každoročně se sejdou návrhy ovlivněné tím, jaké téma klauzurní práce vypisují v jednotlivých ateliérech. Takže někdy se přihlásí více projektů z jednoho ateliéru, například letos se do soutěže přihlásilo několik návrhů elektráren. Konkrétní trend vysledovaný nemám, každý rok se sejdou projekty z mnoha rozdílných oblastí.

Je asi těžké hodnotit a porovnávat takové rozdílné projekty, jako jsou grafický design, móda, lékařské přístroje či nápojové sklo. Snaží se komise vybrat oceněné vyváženě, aby byly pokryté různé oblasti designu?
Komise se nemá ohlížet na kategorie, ale skutečně se pokusit vybrat ty nejlepší práce bez ohledu na obor. Lidé se nás často ptají, proč nehodnotíme po oborech. Ale záleží na zadání klauzurních prací, takže by se nám každý rok kategorie měnily. Podle toho, jaké projekty se sejdou, se snažíme oslovit komisaře mezi nezávislými odborníky. Například grafický design se nám hlásí v menší míře, ale jsou to většinou velmi kvalitní věci, které dostávají ocenění.

V rámci soutěže se objevilo i několik ideových návrhů, které na papíře vypadají skvěle, ale neumím si je představit v reálu.
Například Café na vodě od Tomáše Béma mělo poměrně rozsáhlou dokumentaci včetně výkresů. Kdyby to byla pouze vizualizace, bylo by hodnocení sporné, ale při dobré dokumentaci a portfoliu se dají posoudit i technicky náročné projekty.

Hraničí některé projekty s uměním, respektive jsou pojaté spíše konceptuálně?
Konceptuální je například projekt Julie Šiškové, která loni představila servis s popartovým dekorem. Byla na stáži v Peru a chtěla si vyzkoušet jiné možnosti práce, a tak pomocí děr vykopaných do země odlila formy na keramické šálky, podšálky a konvice.

Který projekt tohoto ročníku tě nejvíce zaujal?
Každý rok mě zaujme několik projektů, některé třeba i tím, že znám proces vzniku, a to bývá někdy i zajímavější než finální výrobek.

Z finálových projektů se mi líbila již zmíněná hra od Tomáše Hovorky. Zajímavé je, že jsme letos měli hry dvě, vizuálně se velmi podobaly, ale ideově byly naprosto rozdílné. Tomáš Hovorka měl didaktickou hru a Lukáš Urbanec měl hru s podobnými tvarovými prvky, ale v mnohem větším měřítku, určenou menším dětem, které si z jednotlivých elementů mohou stavět domečky.

Projekt Jaroslava Kyselého zpracovává téma vybavení dětského pokoje. Vymyslel koncept dětského mobiliáře, který se přizpůsobuje věku dítěte. Nabízí více možností, jak nábytek sestavit a vytvořit skluzavku či bunkr pro malé děti, zatímco pro školáky psací stůl a knihovnu.

Zaujalo mě také množství projektů spojených se sociální sférou – nemocniční lůžka, přístroje, křeslo Lebeda určené seniorům.
Líbil se mi i Dalmatin – interiérové svítidlo od Petra Jiruše, který vymyslel způsob, jak nově využít segmenty ověsových lustrů.

Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto a vizualizace: archiv soutěže

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.