asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Před nádražím čistý vzduch

15.02.2008
Rekonstrukce a přístavba nádraží v Ostravě-Svinově od Václava Filandra byla oceněna Grand Prix 2007 ve své kategorii. Je nejen příkladem šťastného urbanistického řešení přednádražního prostoru, ale také zdařilým designem veřejných prostor.
Známý bonmot o tom, že nejlepší architektura je ta nepostavená, má v jistém smyslu pravdu, pokud toto rčení nebereme doslova. Je výstižný v tom smyslu, že nejlepší architektura je neintervenční, podobně jako jsou v medicíně nejblahodárnější neinvazivní metody. Neintervenční je minimálně taková stavba, která se umí organicky včlenit do svého okolí,  a maximálně taková, jejíž existenci téměř nevnímáme. Takovou je vstupní hala do historické budovy nádraží z druhé poloviny předminulého století. Sklo je tu natolik dominantním materiálem, že tuto přístavbu téměř neregistrujeme. Naopak, transparentní hala vytváří až opticky neutrální prostředí, jímž vnímáme pseudohistorickou původní nádražní budovu. A to i přesto, že prostora je členěna ocelobetonovými sloupy s kloubovým uložením, které vynášejí ocelobetonovou střechu s ukotvenými táhly, jež jsou u podlahy ukončena pružinami. Ty tvoří uvnitř haly jistý „brutalistní“ kontrapunkt k převaze zasklení. Máme-li hodnotit výraz, pak je to budova jako vzduch. 

Nádraží bývá obvykle městotvorný prostor, komunikační uzel, zejména soustřeďuje-li smíšenou dopravu (železniční, autobusovou, individuální), ale velkou roli také hraje design, celkové utváření nádražní haly. Projektant postavený před úkol, v němž musí vzít v úvahu nejen nejbližší urbanistické vazby, dopravní souvislosti, ale i nutnost estetické formy, stojí před základní otázkou: Má tento design dominovat veřejnému prostoru, nebo mu má sloužit? Má „přebít“ své často nevýrazné okolí, nebo se má sklonit před stávajícím stavem? Václav Filandr zvolil cestu pokory, služebnosti lidem a místu, protože nechal svou přístavbou plně zaznít původní budově. 

Design veřejných prostor je specifickým protipólem interiérového designu, protože na rozdíl od individuálního adresáta je zde adresátem veřejnost. Design veřejných prostor je součástí společenské každodennosti, takže tíhne – na rozdíl od interiérového designu, jemuž je naopak vlastní výlučnost – k nevýlučnosti, „skromnosti“, „pokoře“. V tomto směru splnil Václav Filandr zadání žánru znamenitě. Je daleko obtížnější vytvořit návrh pro „kolektivního“ adresáta než pro individuálního, jehož vkusové preference si můžeme ověřit. Estetická funkce designu veřejných prostor musí být naopak širokospektrální, podobně jako jsou  širokospektrální antibiotika, jestliže mají zasáhnout co největší počet bakteriálních kmenů. Tento druh designu musí mít také služebnější povahu, ale zároveň musí naplňovat určité symbolické funkce. Ty plní u svinovského nádraží troje hodiny umístěné nad jednotlivými vchody. Nemají dekorativní účel, ale vytvářejí „piktogram“ místa, jeho účelu, jasný rozpoznávací znak typu budovy, do níž uživatel vstupuje. Symbolizují specifický „nádražní“ čas, naplněný kombinatorikou a chronologií spojů, čekáním, prodlevou, spěchem, tedy časovými mody spjatými s cestováním, byť dnes už do jisté míry a hlavně u nás již anachronickým. Design nástupní haly je přehledný, snadno „čitelný“ ve smyslu klasifikace Kevina Lynche z jeho knihy The Image of the City. Vyjdeme-li z jeho typologie paths, edges, districts, nodes, landmarks, pak jsou zde silně potlačeny právě edges, což bychom mohli v tomto případě přeložit jako rozhraní, neboť výraznou vlastností designu přístavby svinovského nádraží je prostupnost, transparence v protikladu k původní budově, která je opakní, neprostupná, plná rozhraní, členěná. 

Design nejnovější (Filandrovy) části svým způsobem není, je přítomen svou absencí. Je architekturou, která je vlastně vzduchem, závanem artikulace, která se nijak nedere být viděna. Tato neokázalost v éře diktátu okázalosti, epoše modu „zdá se“ a „jeví se“, neosobního heideggerovského „man“ (ono se) je téměř hrdinským činem. Tento design slouží svému účelu a téměř abdikoval na výraz, na výrazovost jako projev stádní individuálnosti za každou cenu (za cenu ztráty či ještě spíše nenabytí skutečné osobitosti). Jediným výrazným prvkem je konzolovitě předsunutý okraj střechy, který nejen dotváří siluetu téměř bezpříznakové stavby, ale rovněž brání přehřátí objektu. Naopak výrazné jsou většinou technicistní detaily, jako táhla, kloubová uložení nosníků atd. Chybí zde jakákoli zdobnost, každá jinobarevná – než čirá či šedá – plocha by působila nadbytečně. A detaily jsou vlastně jediným luxusem, jediným designovým projevem jinak civilního inženýrství. Přesto nebo spíš právě proto je rozšíření nádraží v Ostravě-Svinově zdařilým příkladem designu veřejných prostor.


Michal Janata
Foto: Václav Filandr

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media