Pět zastavení v Národním technickém muzeu
Galerie(11)

Pět zastavení v Národním technickém muzeu

Posedět pod kubistickým sloupem s lucernou od Emila Králíčka, nahlédnout do tajů vesmíru, spatřit válečné letouny, lokomotivy i elegantní automobily, vstoupit do tiskařské dílny nebo fotografického ateliéru – to vše lze pod jednou střechou. Po dlouhých letech rekonstrukce se Národní technické muzeum opět plní návštěvníky všech věkových kategorií. Zpřístupnilo své prostory v budově architekta Milana Babušky na Letné a představilo zde pět nových a reinstalovaných expozic v prostorách řešených pěticí architektů či architektonických ateliérů.

Budova Národního technického muzea sloužila muzejním expozicím jen velmi krátkou dobu. Shlédnout cenné exponáty ve všech prostorách muzea mohou návštěvníci de facto až nyní, po náročné rekonstrukci. Čekání však přineslo své plody a nyní se muzeum může směle hlásit k moderním světovým muzejním institucím. Nemalou měrou se na kvalitě expozic podíleli architekti, jejichž návrhy uspěly ve vyzvané soutěži.

Dlouhá historie zrodu
Brány Technického muzea Království českého se otevřely před více než sto lety, tehdy však muzeum sídlilo ve Schwarzenberském paláci. Poté, co tyto prostory přestaly stačit, začali se členové Spolku technického muzea zasazovat o postavení nové budovy, na jejíž realizaci však dlouho hledali prostředky. Konečně v roce 1935 bylo možné vypsat veřejnou architektonickou soutěž, z níž vyšel vítězně návrh letenského architekta Milana Babušky. Projekt počítal s propojením muzejní budovy s Československým zemědělským muzeem, ale z tohoto řešení nakonec sešlo. Architekt Milan Babuška byl však vyzván, aby návrh přepracoval.

Nastal opět dlouhý proces hledání nové podoby muzea, který vyvrcholil až v roce 1938, kdy začala stavba. Osudovým rokem byl pak 1941, kdy německá okupační správa objekt zabavila, a muzeum našlo útočiště v nevyhovujících prostorách ­Invalidovny, kde bylo až do povodní v roce 2002. Po válce byla muzeu navrácena pouze jedna třetina objektu na Letné a teprve v roce 1990 jej muzeum opět získalo celé. Avšak ještě několik let trvalo vystěhování institucí, které zde před revolucí sídlily. Teprve před osmi lety mohla začít náročná rekonstrukce a tvorba nových expozic.

Některé nerealizované detaily, zamýšlené v interiérech architektem Babuškou, byly doplněny až v rámci rekonstrukce prováděné architektem Zdeňkem Žilkou. Zatímco interiéry byly šetrně rekonstruovány do původní historické podoby, jednotlivé expozice jsou ryze současné a odpovídají modernímu pojetí muzeologie.

Rekonstrukce muzea se navíc stala příležitostí k rozšíření výstavních kapacit, a tedy prezentaci oborů, které dosud neměly svůj prostor. Nově se v muzeu představují sbírky architektury a stavitelství a odborníky vysoce ceněná sbírka polygrafie.

Dopravní hala
Největší expozice v otevřeném prostoru atria se nachází hned naproti hlavnímu monumentálnímu vchodu. „Historický příběh automobilu, motocyklu, letectví, lodní či železniční dopravy v českých zemích dokumentují unikátní sbírkové předměty objasňující historické souvislosti vývoje dopravy a společnosti,” píše se v propagačních materiálech. Podpořit tuto myšlenku se pokusili architekti Marcela Steinbachová a Martin Rusina z ateliéru SKUpina svým architektonickým konceptem výstavy.

„Příprava nové expozice historie dopravy v Národním technickém muzeu v Praze vznikala od roku 2006, kdy jsme vyhráli vyzvanou soutěž,” říká Martina Steinbachová a vysvětluje, proč expozice spíše posiluje vizuální dojmy než možnost interaktivity: „Spolupráce s kurátory vedla k postupnému opuštění původní koncepce výstavy s interaktivními prvky. Na místo toho jsme navrhli jednoduchý univerzální systém výstavního fundusu z pozinkované oceli. Funkcionalistický prostor Dopravní haly byl očištěn a barevně sjednocen tak, aby vytvářel odpovídající pozadí krásným technickým exponátům.”

Průmyslovému charakteru prostoru odpovídá i nejen technických materiálů, ale také grafické řešení jednoduché barevnosti a písem. V přízemí haly je umístěna expozice představující historii automobilové a železniční dopravy a vývoj hasičské techniky. Podle požadavků kurátorů je zde umístěna také ocelová plošina využívaná pro krátkodobé výstavy. Prostor první galerie je využit pro expozici motocyklů stojících na podestě z pororoštů podél stěn. Volně v prostoru jsou zavěšena letadla a v nejvyšší galerii se nachází expozice cyklistiky a lodní dopravy.

Komorní ateliér

S expozicí dopravy sousedí prostor, který s ní kontrastuje. Takzvaný fotografický ateliér je intimním tmavým prostorem, který představuje vývoj fotografie ve speciálních ochranných vitrínách s řízenou atmosférou i v historické pracovně fotografa, který jako by před chvilkou odešel. Autorem expozice je Petr Bouřil.

Podle požadavků kurátorů byl prostor řešen v různých výškových úrovních – vyšší části s chronologicky řazenými exponáty ve vitrínách a sníženého prostoru atelié­ru z přelomu 19. a 20. století.

„Samo prostředí expozice je vlastně exponátem. Prostor ateliéru bude velmi specifický, proto je využit hlavně princip kontrastu. Návštěvník má vstoupit do určité scény, do laterny magiky. Použité předměty jsou doprovodným prvkem, jako kulisy na divadle. Pobyt zde by měl lidi bavit, neměli by být zahlceni. Měl by v nich zůstat pozitivní pocit, prožitek, důvod se vrátit,“ vysvětluje architekt svůj koncept.

Autentická tiskárna
V prvním patře se lze proplést regály plnými knih a vejít do zcela nové expozice Tiskařství, koncipované jako autentická tiskárna. Její součástí je prostor, kde si zájemci sami mohou vyzkoušet tisk.

Autorem architektonické podoby interiéru je Kryštof Štulc, který popisuje jeho koncept: „Hlavní ideou návrhu bylo vytvořit místo sterilní expozice živoucí prostor, který evokuje prostředí tiskařské dílny. Chtěli jsme docílit toho, aby se návštěvníci mohli exponátů dotýkat, vyzkoušet jejich funkci a případně odnést vlastnoručně vyrobenou tiskovinu.“

Proto jsou na stolech, jako by se mělo pokračovat v započaté práci, rozmístěné drobnější exponáty jako litery, matrice, nástroje, tisky, ale i doprovodné texty a popisky exponátů ve formě pozitivních kovových štočků. „Expozici se nám i přes kompromisy podařilo vizuálně dotáhnout téměř tak, jak jsme chtěli, horší je to s interaktivitou,“ posteskl si autor koncepce a dodává: „Je sice navržená, popsaná, ale zřejmě chybí síly a finance na její oživení. Chtěli jsme prostor proměnit v živou dílnu, kde by se pořádaly workshopy, prohlídky pro školy, krátké ukázky tiskařských technik. Zatím mám z expozice trochu pocit, jako když člověk přijde na krásné nové hřiště, které jen láká a svádí k hraní, zkoušení a objevování, ale z nějakého důvodu je většina klouzaček, prolézaček a kolotočů zavřena.“ Pokud tyto aktivity budou skutečně probíhat, z expozice, která vypadá jako tiskařská dílna, se skutečně autentická tiskárna stane.

Ve vesmíru

Jak jinak zkoumat astronomii než v potemnělém prostoru připomínající nekonečný vesmír? S tématem expozice si pohrál Roman Brychta se svými kolegy z ateliéru Projektil. Vytvořil skleněné bludiště, kde se jednotlivé exponáty jakoby vznášejí v prostoru, podobně jako vesmírná tělesa. Do expozice se vstupuje přes místnost se zářícími nápisy a informačními videy.

Kurátoři původně chtěli vystavit co nejvíce exponátů – různých astronomických navigačních a měřicích přístrojů, slunečních hodin, dalekohledů a demonstračních pomůcek. Architekti se však rozhodli obohatit expozici a proměnit výstavní prostor v labyrint s atmosférou vesmíru. „Expozice je na české poměry nevšední, protože je založena na promítnutí vědecké představy o struktuře vesmíru do uspořádání exponátů, které tak vytvářejí model vesmíru v malém. Úžasné je, že tento konceptuální přístup v reálu skutečně vytváří zážitek vesmírného prostoru, kdy roli hvězd a galaxií hrají samotné exponáty – historické astronomické přístroje,“ říká Petr Lešek za tvůrčí tým ateliéru Projektil.

Expozice Astronomie promítá vědeckou představu o struktuře vesmíru …

Průvodce dějinami architektury
Nejvyšší patro je pak věnováno procházce dějinami architektury a stavitelství, při které je návštěvníkům průvodcem architekt David Vávra, který je autorem koncepce expozice. Tým kurátorů v ní představují nejvýznamnější architektonické počiny z let 1860 až 1989.

V rámci expozice nazvané Od Rudolfina po Ještěd jsou vystaveny jak původní, tak zcela nové architektonické modely staveb, skici, plány i fotografie. Mezi nejstarší exponáty expozice patří sádrové předlohové modely pro stavbu Národního divadla. K nejcennějším se řadí unikátní autorské modely neuskutečněných staveb – Gočárova dostavba Staroměstské radnice, Kotěrova přestavba kostelíka v Doubravce, Obrtelův model vily na antický motiv nebo autorský model výstavního pavilonu pro pařížskou Světovou výstavu 1937 od Jaromíra Krejcara.

Kromě těchto exponátů mohou návštěvníci autenticky poznávat jednotlivé architektonické prvky – okna, dveře nebo zábradlí, navštívit pracovnu architekta z přelomu století či usednout na dobový nábytek.

„Dokončení expozice architektury bylo vlastně naplnění prvotní skici: půdorys byl rozdělen na tři části – tedy na pracovny architektů, piazzety a vlastní klasický výstavní prostor. Během několika let a zvláště v minulém roce jsme si všichni, jak pracovníci muzea, tak zhotovitelé expozice, ba i my architekti, užívali úskalí slepých cest, ale i radostné chvíle nalezeného řešení“, říká o práci na přípravě nové instalace architekt David Vávra.

Nezvyklý a přitom atraktivní exponát představuje i sám pohled na málo známé panorama středu Prahy z vybudované galerie – lávky.

Kateřina Kotalová
Foto: Dano Veselský

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.