asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Ivan Dlabač: Nenápadně, ale o to silněji

29.10.2009
Jak se daří začínajícím i těm zkušeným tvůrcům designu v Česku? Jaký by měl být profesionální designér a kde může hledat podporu? Jakým mocným nástrojem mohou výrobci bojovat s krizí? O tom všem je následující rozhovor s designérem, pedagogem a prezidentem Unie profesionálních designérů Ivanem Dlabačem ze studia Divan Design.
V oblasti designu se pohybujete už poměrně dlouho, změnila se během té doby nějak situace designérů v Česku?
Zabývám se designem sériově vyráběným, který ovlivňuje životní prostředí nenápadně, ale o to silněji, protože to jsou věci, které běžně používáme. Není to luxusní art design. Snažím se, aby všechny věci, na kterých pracujeme, měly nějakou přidanou hodnotu – estetickou nebo funkční. Právě takto by měli designéři pracovat. Posouvat řešení věcí někam dál.

V Česku je nyní velké množství vysokých a středních škol, které chrlí mladé designéry. Některé jsou kvalitní, jiné méně a často právě z těch méně kvalitních škol vycházejí mladí designéři, kteří jsou ochotni pracovat pod cenou a navíc práci neodvedou úplně dobře. Díky tomu tu však vzniká určitý přetlak – výrobci tlačí ceny hodně nízko a takovou práci lze jen těžko odvádět kvalitně. Nicméně my se o to snažíme všem komplikacím navzdory; nedokážu dělat práci nekvalitně.

Byla tato situace hlavním důvodem, proč jste se vloni rozhodli založit Unii profesionálních designérů?
Ano. Často se totiž stává, že výrobci mají špatnou zkušenost s designérem, který nedotáhne práci do konce. Výsledkem je potom nefunkční výrobek a finanční ztráty. Výrobce přestane důvěřovat designérům a je těžké jej přesvědčit, že si jen špatně vybral. Pro výrobce je důležité, aby měl produktového manažera, který dokáže najít dobrého designéra. Chceme tedy vytvořit skupinu lidí, kteří dodržují určitá pravidla profese na trhu.

Jaký by měl být profesionální ­designér?
Profesionální designér by se měl snažit porozumět zadání, segmentu trhu, měl by studovat technologie, vymýšlet co nejvhodnější konstrukční řešení, věnovat se i značce, možnostem propagace produktu a podobně. To vše je v kompetenci designéra. Takové lidi by měla spojovat Unie profesionálních designérů a v tom duchu bych chtěl učit mladé studenty designu.

Jaká je výuka designu v praxi? Například klauzurní práce na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze jsou často pouze jakýmisi koncepty, nápady. Mladí designéři sice po ukončení studia oplývají kreativitou, ale neumějí se pohybovat na trhu.
Design je různorodý – konstrukční i umělecký a rozložení ateliérů na VŠUP, kde učím, tomu odpovídá. Ve Zlíně je ateliér Františka Buriana spíše konceptuální, technický design reprezentuji já a na umělecký design je zaměřen ateliér v Praze, který vedou Michal Froněk s Janem Němečkem. Myslím si, že je to tak v pořádku.

VŠUP je elitní škola, vychází z ní mnoho schopných lidí. Snažím se hledat způsoby, jak by se daly návrhy studentů realizovat. Škola není schopná uzavírat smlouvy a dohodnout adekvátní podmínky. Mohlo by to však fungovat prostřednictvím smluv mezi školou s designérskými studii; škola by tedy mohla realizaci zprostředkovávat. Některé diplomové práce jsou dotaženy tak, že by se daly rovnou realizovat – například rekonstrukce tramvaje od Vojty Linharta, dnes už od nás ze studia Divan, nebo stan Ondry Václavíka.

Jakým způsobem mohou Unie profesionálních designérů nebo stát podporovat designéry?
Unie nepodporuje designéry přímo, ale snaží se poskytovat informace. Jako profesní sdružení můžeme účinněji obhajovat a prosazovat zájmy designérů, než jsou toho schopni jednotliví designéři nebo jejich studia. Spolupracujeme s institucemi jako je Design Cabinet, Profil Media, Czechdesign.cz, s výtvarnými školami, Czech Trade, ale i s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Jsme nezisková organizace, která se snaží suplovat aspoň část činnosti zrušeného Design Centra.

Smekám před Lenkou Žižkovou z Design Cabinetu, která se snaží podporovat mladé designéry v podstatě zadarmo. Pro stát je design velice strategický nástroj, Evropská unie dokonce vyhlásila rok 2009 rokem kreativity a inovací, ve všech zemích jsou dnes design centra. V České republice je podpora ze strany státu minimální. Mladí designéři se tu těžko prosazují; mohou jim pomoci soutěže, kde na sebe upozorní výrobce.

Jedinou platformou jsou celostátní a mezinárodní soutěže a projekty, jako například nyní soukromně připravovaná Národní cena za studentský design 2009. Předchozí ročník byl představen v mnoha zemích, a přesto se nám nepodařilo získat finance od státu. Kdyby existovala nějaká nadrezortní státní instituce, která by tyto mladé designéry podporovala, byl by to přínos pro výrobce i pro stát. Aktivity neziskových organizací jsou často přínosnější než aktivity agentury Czech Trade, která disponuje státními financemi.

Design je přitom účinný nástroj v rámci trhu.

Průmyslový design je skutečně mocný a strategický nástroj. Je to design pro opakovanou výrobu ve větších sériích, používaný pro výrobky běžného života. To je v současné době jedna z mála měrných veličin na výrobku, která mu přidává hodnotu a ta bude do budoucna stoupat. Design, který je na hranici s volným uměním, zvelebuje prostředí jako umělecký artefakt, solitér. Má svůj význam, i když jsou designové produkty astronomicky drahé, náročné na realizaci a někdy také ne příliš funkční. Chtěl bych, aby všechny tyto kategorie designu byly v Unii zastoupeny, všechny jsou potřeba.

Je náročné nalézt rovnováhu mezi kreativními nápady a finančně, technologicky či jinak omezenými možnostmi zadavatelů? Co považujete za nejdůležitější v komunikaci s klienty?
To je nepřetržitý dialog. Na základě oslovení ze strany klienta se rozeběhne diskuse a z té by mělo být jasné, co on chce a jakou má vybudovanou strategii – a pokud ji nemá, tak ji vytvoříme společně. Klient ji podle svých zkušeností na trhu průběžně koriguje. Teprve pak se začíná tvořit design, tvar, myšlenky, technologické nebo technické postupy. Po této fázi musí být design ještě dále propracovaný ve spolupráci s konstruktéry, aby se dal vyrobit.

Jako designér mohu ještě poradit s propagací, protože rozumím výrobku a vím, proč vypadá právě tak, vím, co je tou přidanou hodnotou. To je velice důležité. Někdy je dokonce možné malým zásahem ušetřit výrobci náklady – třeba několik desítek milionů. To se mi podařilo nepatrnou změnou technického řešení u nástěnných spínačů. Cenu výrobku ovlivní nejen materiál, ale i tvar. Typickým příkladem je PET lahev; pokud je navržená konstrukčně chytře, aby na její výrobu bylo možné použít třeba o gram materiálu méně, výrobci to ušetří i několik milionů. Designér z toho ovšem nemá nic.

Vaše studio se zabývá širokou škálou návrhů – od interiérů a jejich vybavení přes obalový design, design zdravotnických zařízení, dopravních prostředků až po design kartáčků na zuby. Přistupujete k různě velkým projektům podobně?
Proces návrhu designu je stejný. Nelze však srovnávat design výrobku a interiéru. Ve studiu pracujeme momentálně na devíti projektech – řadě zdravotnických zařízení a novém resuscitačním lůžku intenzivní péče, stínicí technice, novém konceptu aplikovatelném na nábytek i celé interiéry.

Vážím si spolupráce s firmou Linet. Před deseti lety jsme navrhli lůžko, které je stále na špici těch nejlepších na světě a je dáván za příklad lůžka intenzivní péče. Nyní má být nahrazeno novým modelem. Pokud se nám opět podaří tuto úroveň udržet, tak to potvrdí kvalitu našeho studia.

A jak funguje spolupráce designérů u vás ve studiu?
Jsem rád, že mohu spolupracovat s Filipem Streitem a Vojtou Linhartem, jsou pozitivně naladění, kreativní a zároveň precizní ve své práci. Setkání s Filipem Streitem pro mě hodně znamená. Má mladé a esteticky zajímavé nápady a ve spojení s mou zkušeností to perfektně funguje.

Designéři navrhují předměty tak, aby naplňovaly lidské touhy a očekávání. Dodávají předmětům vyšší status. Typickým příkladem mohou být předměty běžné potřeby z rukou designéra Philippe Starcka – ne příliš funkční, ale prestižní. Vaše návrhy jsou naopak jednoduché funkční předměty pro každodenní použití. Proč jste se rozhodl jít touto cestou?
Děkuji za srovnání s Philippem Starckem (smích). On je veliká osobnost popu. Nalézá vtipná řešení v rámci tvarové jednoduchosti. Jeho design je populární, výtvarně pojatý, ale dokáže jej spojit i se sériovou výrobou. Existují esteticky lepší věci, ale nevyrábějí se tak obratně a sériově jako ty Starckovy.

Proč jsem si já vybral cestu „neviditelného designu“, jak tomu říkám? Vyplynulo to z možností, které se přede mnou otevřely. Také toužím pustit se více do výtvarného designu, ale v českých podmínkách je obtížnější se prosadit. Vytvořit populární, vizuálně zajímavý design je jedna věc, ale rozběhnout jeho sériovou výrobu druhá.

Na škole jsem dělal spíše umělecký design, pak jsem potkal Zdeňka Pavlíčka při jedné zakázce a zjistili jsme, že by mohla dobře fungovat naše spolupráce a začali jsme pracovat na designu jako službě, čili na věcech na zakázku. Občas vytvoříme ve studiu Divan něco „výtvarnějšího“, například svítidla Engine a Flower, která navrhl Filip Streit. V budoucnu bych si přál, jak se říká, podepisovat se na návrzích více výtvarně než technicky.

Designér a teoretik Victor Papanek vyslovil myšlenku, že se design stává mocným nástrojem, s nímž člověk tvaruje své prostředí (potažmo také společnost a sebe sama). Cítíte zodpovědnost vyplývající z designérské profese vůči společnosti, kultuře, přírodnímu prostředí?
Občas mám špatný pocit z toho, že se účastním procesu neustálé produkce nových a nových výrobků, které z předchozích činí odpad. Někdy se design inovuje jen nepatrně, aby výrobek zaujal na trhu novým tvarem obalu a podobně. Přijde mi to skoro zbytečné, ale lidé díky tomu mají práci. Jako designér se mohu snažit navrhovat výrobky tak, aby byly kvalitní, trvalejší, měly nadčasový design a byly technicky dobře vymyšlené. V tom spočívá odpovědnost designéra – snažit se navrhovat kvalitní design, prosazovat kvalitní materiály, technologie a procesy, aby výrobky měly delší životnost.

Ivan Dlabač se narodil v roce 1961, vystudoval design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Bořka Šípka. Studium ukončil diplomovou prací, kterou byl návrh trůnu – „trůnu svého života“. Nyní je šéf designér studia Divan Design. Je autorem řady návrhů, například resuscitačního lůžka intenzivní péče Multicare, za které získal v roce 2000 Národní cenu za design, motocykl JAWA 650 Style oceněný v roce 2005 Design Centrem jako Dobrý design. Každodenně se setkáváme se zubními kartáčky, stětcemi, PET lahvemi a dalšími předměty z jeho studia. Vloni stál u zrodu Unie profesionálních designérů, která podporuje různými projekty a aktivitami designéry v České republice.


Kateřina Kotalová
Foto: archiv Divan, Markéta Navrátilová, archiv 2N, Filip Šlapal

Článok bol uverejnený v časopise ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media