asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Interiér jako silný autorský koncept

18.12.2007
Sklářský výtvarník Rony Plesl zasáhl výrazně nejen do oblasti designu, ale ovlivnil i tvorbu interiérového prostoru. Rozhovor gravitoval okolo rozporu mezi užitností předmětů a jejich estetickou funkcí. 
Jaké místo ve vašem designu zaujímá interiérová tvorba?
Nejsem architekt, ani interiérový designér. Mé studio dnes vede kolegyně a manažerka Barbara Hamplová, která mne v minulosti oslovila na první větší interiér polyfunkčního prostoru Zoom. Moji práci v interiéru určily spíš požadavky klientů. Zájem o mou interiérovou práci vznikl tím, že lidé hledají něco originálního, co se nenakoupí z Itálie nebo co se nevyrábí sériově. Chtějí do interiéru objekty, detaily, tvarosloví, které je budou naprosto originálně prezentovat.

Před pár lety začal obrovský boom, na našem trhu se hodně staví a rekonstruuje. Zlepšil se vkus, staví se originálnější domy.Myslím, že existuje hodně projektů, které jsou kvalitní.

Jak mnoho se liší míra kultivovanosti českých klientů od zahraničních?
Dříve byl rozdíl veliký, ale v poslední době se hodně stírá. V Praze existuje spousta investorů, kteří jsou ze zahraničí. Pracoval jsem nebo doplňoval jsem interiéry z velké části pro cizince žijící v Praze. Tam je vkus vyšší, ale od nich se čeští investoři a čeští podnikatelé učí.

Jak jste zúročil svou italskou zkušenost?

Pracoval jsem čtyři roky v Benátkách, kde jsem tvořil pro firmu Barovier skleněné doplňky na stůl, mísy a vázy. V posledních letech jsem tvořil i svítidla a přes ně jsem dostal k interiérům.  Na stáži v Miláně ve studiu Daniela Puppa a Franca Raggi, což jsou částečně také interiéroví designéři, jsem poznal koncepční práci. U nás hlavně za komunismu architekti dělali všechno. To znamená, že vytvořili vitráž, vstupní prostor a často i plastiku. A podle toho to i vypadalo. V Itálii jsem se naučil, že tato práce je velice týmová, a takto pracuji ve svém studiu.

V Čechách by měla panovat užší spolupráce mezi architektem a designérem. Naše studio nezasahuje do kompetence architektů. Když od nás požaduje klient nějaký větší projekt, tak si přizveme architekta, který vytvoří dispozici a vyprojektuje prozaičtější věci. M vymyslíme koncept a dotvoříme prostor sklem, svítidly a dotáhneme jeho ucelený výraz.

Kde končí kompetence designéra a začíná způsobilost architekta?
Samozřejmě existují různí autoři, kteří mají velká studia, kde jedna vůdčí osobnost má pod sebou spoustu lidí. Ta určuje styl architektury. Pro designéry mého ražení existuje výraz produktový designér. Pod slovem produkt si můžeme představit věc, která se ještě dá uchopit jako předmět, to znamená nábytek, skleničky, vázy, automobily. To tvoří hranici práce designéra. Architekt myslí ve větších hmotách a prostorech, které dokáže uchopit. Ale může mu chybět smysl pro detail nebo pro trojrozměrnou hmotu. Existují osobnosti, které dokáží oboje. V renesanci si architekti jako Brunelleschi dokázali osvojit velký prostor, do něhož  sochaři uměli jedinečně zasadit plastiky. To platí i dnes, kdy se na takové stavby díváme trochu jinak. Není to náboženská architektura. Když vidím, jak je v Benátkách umístěná socha Colleoniho od Verrocchia, tak je to jedno z nejkrásnějších zasazení sochy do architektury.

Do jaké míry jste při tvorbě a umísťování skla přihlížel k už vytvořenému prostoru?
Obracejí se na mne developeři a majitelé restaurací, kteří chtějí show, představení. Tohle hrálo velkou roli v baroku. Můj interiér je více divadelní scénou než dotvářením základních dispozic. Ať to byl Zoom, ať to byl Sushi Point nebo Bellevue, jsou velice specifické. Zoom je cateringová restaurace, která funguje jenom v nočním provoze a má noční show nad Prahou. Nebo Bellevue, která je také noční restaurace. Jde o to vytvořit světelný dojem a atmosféru.

Byl pro tvarosloví skla, svítidel a podobně určující prostor? Nebo bylo vůči němu tvarosloví autonomní?
Ve své práci lavíruji mezi dvěma póly. ­Design je služba. To je jeden pól. Částečně musím respektovat, že v Bellevue je noční provoz, lidé musí vidět na jídelní lístek, světlo nesmí překážet pohledu na Prahu, nesmí tam být jenom high-tech trendy. Jedna stránka věci je, že sloužím zadavateli, aby interiér splňoval jeho požadavky. Druhou stránkou je, že se snažím o svou designérskou hrdost, aby tam byl můj objekt, moje ruka. V Bellevue vznikl originální lustr, zrcadla, vázy, misky na stůl. Nedělám si ambice dělat těch interiérů mnoho, ale naopak velice málo, jenom autorské. Nechci, aby Praha nebo jakékoli jiné místo byla zahlcena mými věcmi. Jde mi o osobní vztah. V poslední době restauratéři nebo hoteliéři chtějí spíš doplnit interiér, kde jsou nádherné italské židle nebo úžasné kamenné stěny, ale na stole jsou obyčejné skleničky jako v každé pizzerii. Uvědomí si, že když tam pokoj stojí 30 000 korun na noc, že by tam neměly být vázy za 150 korun. Tvarosloví má doplnit základní interiér.

Nemáte aspiraci proniknout do sériové výroby, aby se zvedla její úroveň?

Na rozdíl od mnoha designérů a architektů na trhu nechci mít velké studio. Baví mě zůstat personou, která udělá originální skleničku, lustr nebo interiér. Nechci toho produkovat tolik, ale na různých rovinách. Nechci ani zůstat jenom u skleniček, ani se přeorientovat jenom na interiérového designéra. Nemám ambici tvořit velké celky, ale spíše jednotlivosti. Pro restauraci Bellevue jsem vytvořil lustr a Preciosa chce ode mě vytvořit kolekci pro Light and Building na příští rok. Na základě jednoho originálního objektu v interiéru potom ta firma, která mi pomáhala při realizaci, chce vytvořit kolekci.

Jak řešíte svár mezi účelem a estetickou funkcí?
Do restaurace Bellevue děláme novou recepci a zázemí pro číšníky. Ode mě se očekává, že vymyslím hodně zvláštní věc, solitér. Jsem designér, který chce do architektury vytvářet výrazné solitéry.

Jaké jsou vaše inspirační zdroje?
Přebírám inspirační zdroje úplně z jiných oborů. Mám rád film, literaturu, renesanční architekturu a Itálii jako zemi. Spíše si osvojuji fluidum literatury nebo prostředí, ve kterém se pohybuji. Inspirační zdroje nejsou prvoplánové, ale vycházejí z atmosféry. Snažím se, aby mé věci nevycházely z nějaké trendovosti, z toho, co se nosí, ale aby to opravdu bylo autorské, to znamená z mých zážitků.

Když srovnáte italskou a českou kulturu, jak z toho vychází ta česká?

Mně se na Itálii líbí jejich životní styl. Mnoho lidí u nás se domnívá, že Italové jsou líní a neumějí pracovat, ale nezažil jsem lepší pracovní nasazení než v Itálii, byť pracuji pro německou firmu. Nemůžu mluvit globálně o tamních firmách, ale mám pocit, že Italové když pracují, tak pracují, když odpočívají, tak odpočívají. Mně se ve Středozemí pracovalo dobře, protože tam má život určitý rytmus. Pracuje se dlouho a tvrdě, ale zároveň se osmkrát denně jde na kafe. A u kafe se nepracuje. A stejně se nepracuje u večeře. To se odráží i v estetice, pro interiér, pro design. Není to ani suše praktické, ale není to ani nabubřelá estetika. Když se pracuje v italské firmě, pracuje se dost do hloubky, hodně se všechno dlouhodobě promýšlí.

Dala by se z těchto italských pozitiv asi dovodit česká negativa…
U nás se lidé šíleně dřou, nekoukají ani napravo ani nalevo, ale uniká jim život. Nebo si na druhé straně chtějí lacině užít života. Nashromáždí nějaké peníze, ale neví, co s nimi. Pokouším se i ve svém studiu držet míru všech věcí.


Michal Janata
Foto: Jaroslav Kvíz

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media