asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Hroši mají rádi design

04.06.2009
„Dokážeme si udělat srandu sami ze sebe, což se v Česku a zvláště v našem oboru moc nenosí,“ říká Radim Babák, který společně s Ondřejem Tobolou spolupracují na širokém spektru projektů ve svém vinohradském ateliéru Hippos.
Váš ateliér Hippos funguje už sedmým rokem. Čím vším se zabýváte a jak obtížné je mít v Česku vlastní designérské studio?
Ondřej: Uživit se pouze designem je v Česku stále téměř nemožné. Pořád tady bohužel chybí firmy, které jsou schopné produkt vyvíjet a dotáhnout ho v krátkém časovém horizontu do sériové produkce. O nutnosti následného kvalitního marketingu nemluvě. Občas se nám ve studiu designová zakázka objeví, ale jde vždy spíše o kusovou záležitost. Naše práce je až na pár výjimek v současnosti zaměřená především na design interiérů a navrhování výstav.

Radim: Je velmi důležité být na správném místě ve správný čas. Ještě se nám nestalo, až na jednu výjimku, že bychom dostali zakázku díky prezentaci v stylingovém nebo odborném časopise. Máme to štěstí a velice si toho ceníme, že jsme obklopeni lidmi z různých oborů a díky nim se dostáváme k různorodým zajímavým projektům.

Ondřej:
Pracovat na rozmanitých zakázkách je velmi osvěžující. V poslední době je u nás takový prazvláštní trend designéry škatulkovat. Někdo navrhne například láhev na minerálku a rázem je ve škatulce designéra PET lahví. Naše studio je momentálně ve škatulce „studio, co navrhuje výstavy“. Naštěstí naše všechny realizované výstavy měly krásná témata, takže jsme všechny projektovali s radostí. Podobné to bylo, když jsme navrhli kolekci PUR lamp nebo čalouněný nábytek.

 
Grafické bienále 2008 v Brně

Jak jste přišli k nápadu pojmenovat své studio Hippos, tedy hroši?
Ondřej: Název jsme nevymysleli my. Radimův bratr Petr nám při zakládání našeho studia vytvářel corporate design architektura Babák Tobola, což se nám ani jemu moc nezdálo. Věděli jsme, že nechceme používat nic neříkající zkratku typu AD647ARS9 atd.

Radim: Při našich společných schůzkách, na kterých jsme měli v kapse vždy aspoň jednu tabulku čokolády, nám Petr řekl, že jsme jako hroši. Což se nám zalíbilo, někdy si opravdu jako hroši připadáme.

A jací jsou hroši?
Radim: Jednou nám jeden klient říkal, že hroši jsou vlastně hodně nebezpeční a pomalí. Odpověděli jsme mu, že my jsme hroši hodní a velice rychlí. 

Ondřej: Myslím si, že to, co nás odlišuje od jiných architektů a designérů, je hravost a možná někdy až dětinský přístup k tvorbě.

Radim:
Dokážeme si udělat srandu sami ze sebe, což se v Česku a zvláště v našem oboru moc nenosí. Občas se nám stane, že přijdeme na obchodní schůzku v tričku, prezentujeme základní koncept, myšlenku a pro nás důležitý příběh. Když očekáváme prvotní reakci, zjišťujeme, že klient podezřele zkoumá více naše tričko než projekt na stole. Na zakázkách pracujeme většinou ve dvojici, záleží na velikosti projektu.

Dokážeme se rozrůst i na takové malé stádečko nadšených hrochů. Občas se nám stane, že se na projektu potkáme s architekty z jiných studií. Někdy se projekt s radostí dotáhne do zdárného konce, ale stává se, že někdy z projektu raději odstoupíme. Takovou zkušeností bylo setkání s atelierem A69 na jednom velkém developerském projektu v Praze. Jejich práci máme moc rádi, a tak jsme se na spolupráci moc těšili. Bohužel developerova představa spolupráce byla pro naše hroší studio nepřijatelná.

Dělali jste také design vazby žaltáře pro trapisty, kteří u nás žijí v klášteře v Novém Dvoře. Jeho architekturu navrhl jeden z nejvýznamnějších světových architektů John Pawson. Jak vznikla tato výjimečná spolupráce?
Radim: Přišel za námi náš kamarád grafický designér Robert V. Novák s tím, že vytváří grafický design žaltáře pro mnichy ve Francii, a zeptal se nás, jestli bychom nechtěli něco udělat s přebalem. Mniši z řádu trapistů se několikrát denně modlí z knihy žalmů a přibližně po sto letech se jejich knihy opotřebují natolik, že si musejí vyrobit nové. Našim cílem bylo vytvořit odolnou funkční vazbu s designem 21. století. Přebal jsme navrhli v kombinaci barevné kůže a hliníkových plátů obráběných na CNC fréze. Když jsme na úplném začátku poslali mnichům do Francie naše úvodní studie, byli jsme překvapeni jejich rychlou reakcí společně s jejich krásnými motivačními skicami a poznámkami. Zjistili jsme, že jsou to lidi úžasně progresivní, kteří se nebojí experimentovat s materiály a současným designem.

Ondřej:
Zajímali se o každý detail, nechtěli nic uspěchat. Za zmínku stojí historka, jak vůbec došlo k tomu, že klášter v Novém Dvoře projektoval John Pawson. Představení mateřského kláštera Sept-Fons viděli v jednom módním časopise butique Calvina Kleina v New Yorku a prohlásili, že by ten prostor byl daleko hezčí, kdyby v něm byl kostel. Následně zaletěli do Pawsonova londýnského ateliéru a oslovili ho, aby jim v Čechách postavil klášter. Při prezentaci makety žaltáře otci Samuelovi v klášteře v Nových Dvorech se nám naskytla možnost podívat se do jeho interiéru.

Radim:
Strohost, čistota a funkčnost celého komplexu nás ohromila. Na žaltář se přišli podívat postupně všichni mniši a začali diskutovat. Jejich zájem byl přirozený, upřímný a konstruktivní. Strávili jsme tam téměř celý den a odjížděli jsme naprosto vyrovnaní s radostí, že se jim naše práce líbila.

Pracovali jste i na několika návrzích interiérů – kromě vlastního studia jste například navrhli kliniku estetické medicíny Asklepion, která působí spíše jako lázně – relaxačně a zábavně. Museli jste klienty přesvědčovat o svém nápadu vytvořit odvážně barevný prostor?
Ondřej: Klinika Asklepion v Londýnské ulici v Praze vznikla v zrekonstruovaných prostorách bývalé porodnice, kterou nájemce dlouhodobě pronajímá od developera. Bylo tedy třeba projekt řešit nejen s naším klientem, ale zároveň jsme museli společně přesvědčit developera.

Radim: Na tento projekt rádi vzpomínáme, protože probíhal učebnicově. Podpora a absolutní důvěra ze strany klienta vedla projekt k oboustranné spokojenosti. Samozřejmě se zde objevily klasické problémy například se zpracováním různých řemeslných detailů. Perličkou bylo položení nákladné antracitové bezespárové dlažby se čtyřmilimetrovou spárou opatřenou bílou (sic!) spárovací hmotou. Koncept projektu interiéru byl postaven na snaze vymítit z objektu nemocniční a jodový odér, který se linul všemi podlažími od suterénu po střechu. Prostor se měl proměnit v léčebné lázně. Projekt je založen na barvách, přehlednosti a funkčnosti. Pečlivě jsme studovali psychologii barev. Dozvěděli jsme se o barvách opravdu mnoho.

Například na oddělení gynekologie jsme jako základní použili sytou oranžovou, která zbavuje člověka stresu a dodává odvahu, stomatologie je blankytně modrá pro zklidnění a uvolnění atd. Barvy měly kromě psychologických účinků i funkci praktickou. Například červené corianové pulty spolehlivě ukryjí červenou kontrastní tinkturu, která se ve stomatologii používá a občas se vylije na pracovní desky pultu. Na tomto projektu s námi spolupracovalo grafické studio Najbrt, které vypracovalo pro kliniku i kompletní corporate identity.

Zdá se, že s barvou pracujete rádi.
Radim: Náš první pokus práce s barvou byl v rámci našeho prvního projektu interiéru grafického studia Marvil v Praze, kde jsme použili výraznou oranžovou barvu na podlahu. Barevná litá podlaha prostor zkompaktnila, prozářila a ohřála. To jsme ale tehdy netušili, že oranžová barva podporuje chuť k jídlu. Takže se ve studiu více jí a prý to vadí především grafickým designérkám. Byli jsme se ve studiu nedávno podívat a potěšilo nás, že se o interiér krásně starají a stále v něm rádi pracují.

Spolupracovali jste také s architekty z ateliéru Projektil na designu interiéru technické knihovny. Jaká byla tato zkušenost?
Ondřej: Team tvořili kamarádi, kteří jsou nám hodně blízcí. Na projektu se podíleli Projektil architekti – autoři budovy, my jako architekti a designéři určitých částí interiéru, grafiku a corporate identity navrhl Radimův bratr Petr Babák se studiem Laboratoř. Vít Havránek, Tomáš Vaněk a Tomáš Dvořák spolupracovali na výběru a instalaci výtvarných děl.

Radim: Byl to silný tým a podařilo se nám v projektu prosadit většinu našich záměrů. Při úvodních úvahách nad filozofií a výrazem interiéru jsme společně s architektem Brychtou z Projektilu hledali koncept a příběh, barevné řešení atd. Když se na stole během schůzky objevily výpočty od statika s vyznačenými barevnými valéry definující tlaky stropních desek, řekli jsme si, že tohle je ta správná cesta! Příběh byl na světě. Rozhodli jsme kresbu tlaků použít přímo na podlahu.

Měli jsme obavu, že takový radikální nápad nebude snadné prosadit. Na první prezentaci tedy Roman barvy raději ztlumil a postupně je na dalších přibarvoval do finálních sytých barev. Petr s Laboratoří doplnil příběh o další technické prvky. Začal měřit obvod a výšku budovy, označení stran se objevuje na akustickém obkladu, u čísel dveří individuálních studoven se objevuje zkratka IQ atd. Okótované je i logo knihovny. Měření a kótování se stalo i součástí celého corporate identity.
 
Jak tento příběh v technické knihovně pokračuje?
Radim: Navrhli jsme čalouněné sedací segmenty inspirované chemickými vzorci a dětskou stavebnicí. Segmenty lze flexibilně spojovat do různých struktur.

Velice nás potěšila podpora firmy mminterier Luhačovice, která naše navržené sezení ve velmi krátkém časovém intervalu vyprototypovala a zařadila je do své sériové produkce. Tímto nábytek dostal zelenou pro jeho použití v knihovně.

S prototypy byť sebekrásnějšími bychom vzhledem k absenci záruky a důležitých potřebných zkoušek neměli žádnou šanci tyto sedací nábytky do knihovny prosadit. Petr s Laboratoří příběh knihovny rozvíjel ještě dále – plánuje se oblečení pro personál, taška pro knihy s popiskem informujícím o procentuálním složení látky, z níž bude vše vyrobené.

Ondřej: Příběhy jsou obsažené v každé naší práci celého týmu. Nalézat je tam budou ale pouze ti, kteří je tam nalézt chtějí.

Radim:
Dalším z příběhů je řešení rozvodů kabelů. Když se zjistilo, že je málo kabelů vedoucích ke světelným zdrojům a v rozpočtu už na ně není místo, rozhodli jsme se vést je nejkratší možnou cestou. Vznikla tak zajímavá geometrická síť, která vytváří krásný grafický protipól k podlaze. V určitých etapách projektu se může stát, že je architekt postaven před spontánní a urgentní rozhodnutí.

Nenavrhujete jen interiéry a nábytek. Ondřeji, nedávno jsi navrhl trialové kolo z kompozitního materiálu pro francouzského výrobce Koxx. Jak ses k té práci dostal?
Ondřej: Byla to moje diplomová práce na VŠUP v ateliéru designu výrobků. Říkal jsem si, že by bylo dobré navrhnout něco, co neskončí někde na poličce, jak to obvykle bývá.
Protože s Radimem oba rádi skáčeme na trialových kolech, rozhodl jsem se pro návrh designu trialového kola. Oslovil jsem francouzského výrobce Koxx a po nějakém čase jsem s prvotními návrhy vyrazil do Francie. Z počátku bylo nadšení na obou stranách, když se ale začaly řešit finanční náklady, stal se náhle projekt těžko průchozím.

Radim: Ondřej posunul parametry kola směrem k nižší hmotnosti a odolnosti. Kola pro tento sport se běžně vyrábí z hliníku, ale kompozit umožňuje hmotnost ještě snížit. Nízká váha a torzní tuhost jsou v tomto sportu velmi důležité.

Ondřej: Zjistilo se, že by se dalo na kole ušetřit až kilo váhy. Ve vývoji mi pomáhala česká firma, která vyrábí různé kompozitové letecké díly. Paradoxně momentálně právě pro Francouze. Bohužel v současnosti majitel firmy Koxx hledá možného výrobce v Asii. Zatím mu dal vyrobit na zkoušku kompozitová řídítka.

S tímto projektem jsi diplomoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde Radim působí v ateliéru designu jako asistent u prof. Jiřího Pelcla.
Radim: Práce ve škole je pro mě velmi inspirativní. Někdy je těžké studentům vytknout nedostatky a zároveň je motivovat k větším pracovním výkonům. Někteří nesou kritiku těžko. Vždy mě zajímá, proč to a tohle udělal zrovna tak a ne jinak. Každý kousek projektu má totiž svůj smysl, funkci a význam, nic není jen tak. Při projektování se někdy diskuse dostane až do intimností. Když někdo ze studentů navrhuje např. obrovskou koupelnu, ptám se ho, co v takové velké koupelně bude dělat? Někdy to bývá docela legrace.

Ondřej: Umprum je specifická škola. Vztahy mezi studenty a pedagogy jsou velmi úzké.

Radime, tvoje diplomová práce sofa Sss! se objevuje často, stala se už jakousi ikonou.
Radim: Ten zájem mě samozřejmě těší. Bohužel se stává, že se v médiích objevují stále tytéž projekty, od stejných lidí.

Ondřej: Novináři mají často velmi omezený rozhled, nové tváře moc nehledají. Dělat něco dobře a být známý jsou někdy dvě zcela odlišné věci.

Radim: Na škole je spousta zajímavých osobností, o kterých ještě určitě uslyšíme!


Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: archiv Hippos

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media