Bienále v Benátkách chce najít společnou řeč architektury

„Chtěl bych, aby se autoři projektů na bienále vážně zamysleli nad významem prostoru, který vytvářejí budovy: v politické, sociální i veřejné sféře.“ Slova ředitele 13. bienále architektury v Benátkách Davida Chipperfielda jasně naznačila směřování této prestižní přehlídky – architektura je především službou.

Architektura je i soutěž
Respektovaný anglický architekt se po vizionářské Japonce Kazuyo Sejimové, která byla hlavní kurátorkou předešlého bienále, podíval směrem dolů – na zem, aby hledal společný základ architektury. „Název Common Ground se dá interpretovat jako společná řeč, společný základ, ale také společná půda a má silnou konotaci s územím mezi budovami, vztahuje se tedy i k prostoru města,“ říká Chipperfield a na otázku ASB jednoznačně odpovídá: „Samozřejmě, pod tímto názvem se skrývá i pojem veřejného prostoru. Architektura je věcí veřejnou a týmovou prací. Je to odpovědnost a zároveň komunikace odborníků napříč různými profesemi. Na tomto bienále chci představit živou a propojenou architektonickou kulturu a položit otázky týkající se architektonických i urbanistických kvalit území.“

Ambice Davida Chipperfielda (nar. 1953) je opravdu smělá. Svým založením je sice rozený praktik, ale nebojí se klást otázky. Diskutuje o architektuře, naslouchá jiným hlasům, ale zároveň má svou přesnou představu. Zajímají ho věci, které architekty spojují (od podmínek praxe až k vlivům, spolupráci, dějinám či spřízněnosti), které určují rámec práce architekta, a zasazuje je do souvislostí. Vytrvale hledá společnou řeč současné architektury, aby jí dal smysl a učinil ji srozumitelnou. „Ano, bienále se týká i soutěžení,“ říká Chipperfield. „Vždyť kdo by nechtěl být alespoň trochu lepší než ten druhý – a to nejen na výstavě, ale i v praktickém životě. Myslím, že je to tak správně. Architektura se tím posouvá dopředu. Tvůrci však musejí vždy myslet na to, že jejich práce je především službou veřejnosti.“

Společný základ
Bienále potřebovalo změnu a Chipperfield se o to pokusil. Ne šokem, ale všudypřítomnou provokací. Ve své koncepci mezinárodní výstavy v Arsenale se pokusil inovovat tolik diskutovanou výstavní prezentaci architektury a použil všechny možné způsoby. Od tradičních (prezentace modelů a fotografií) až po aktuální (tablety, multimediální expozice). Od filozofujících o roli architekta (film Wima Wenderse o švýcarském architektovi Peteru Zumthorovi) až po environmentální (italský pavilon, japonský ateliér SANAA). Pokusil se vtáhnout život ulice dovnitř stavby (oceněný výstavní projekt Urban-Think Tank), ale také ukazuje architekturu jako prostředek k vytvoření intimního prostoru (objekty Álvara Sizy a Pieta Oudolfa). Nabídl místo hvězdám mezi architekty (Norman Foster, Zaha Hadid, Hans Koll­hoff, Jean Nouvel, Peter Eisen­mann, Edouard Souto de Moura), ale i mladým autorům (pavilon USA), kteří nezatíženě vstupují do architektonického prostoru. Neustále se ptá a poskytuje prostor i zdánlivě banálním otázkám typu: jak dlouho přežije architektura, jak se dají vyjádřit emoce prostřednictvím staveb, může architektura ovlivnit vědomí lidí, jak vstoupit do historického prostředí?

David Chipperfield chtěl, aby podněty rezonovaly v návštěvníkovi dlouho. Aby se nejen bavil, ale i přemýšlel. Mění rytmus instalace, snaží se neunavovat, ačkoli podrobná prohlídka celého bienále vyžaduje fyzickou kondici i neustálou koncentraci. Především na mezinárodní části bienále, kde to měl pod kontrolou, se projekty trefují do ústředního tématu. Tvrdit, že toto je ideál takové široké a různorodé prohlídky, jakou je bienále, by bylo povrchní i troufalé, ale mluvit o tom, že toto je krok vpřed, je určitě namístě.

Národní pavilony
Chipperfieldova Common Ground v národních pavilonech má i rezervy, ale na jeho obhajobu je třeba říci, že v těchto pavilonech jsou expozice v koncepci jednotlivých kurátorů. A kvalitativní úroveň je zde tedy rozkolísanější. Někteří se tématu dotýkají jen zlehka (Nizozemsko), jiní jej neřeší (Španělsko, Rakousko) nebo si vymysleli vlastní (Švýcarsko).

A oceněné pavilony? Bylo jasné, že Japonci se v tom svém budou zabývat zemětřesením a následnými ničivými tsunami z minulého roku. Toyo Ito vystavěl „domov pro všechny“, nejen pro ty, kteří ho v Rikuzentake ztratili. Zkoumá architektonické možnosti prostřednictvím tradičních materiálů (dřevo) a staví nové městské panorama na stěnách. Rusové si řekli, že většina Common Ground je na našich obrazovkách a návštěvník chodí s tabletem v rukou, aby se stal svědkem budování invenčního města Skolkovo prostřednictvím předních světových architektů. Působivá je zejména černo-bílá struktura pavilonu připomínající virtuální matrix mobilních tzv. 2D kódů, ale i dekorativní vzor ruského lidového umění či městský půdorys. Spojené státy zase pojaly Common Ground jako kolektivní výpověď 125 projektů, kde se uskutečňují spontánní intervence týmové práce.

Slovensko se táže
Pavilon Československa byl postaven v roce 1925 a jeho autorem je architekt Otakar Novotný. Po rozdělení republiky se o pavilon starají ministerstva kultury ČR a SR. Podle dohody se země v přípravě výstavních projektů střídají, letos je připravilo Slovensko, přičemž expozici má na starosti Slovenská národní galerie.
„Chceme přijít s tématy, která vyvolávají otázky. Jsou to naše témata, slovenská a česká, a chceme je konfrontovat s tématy ze zahraničí. Možná se dozvíme věci, které nás nebudou zcela těšit. To zjišťuji už teď, ale je to správné, zapojujeme se do debaty,“ řekl ASB kurátor Ján Pernecký (nar. 1982), který je zodpovědný za výběr projektů.

Jak se vede dialog? Prostřednictvím současného média – tabletu. Návštěvník ho dostane do rukou a skrze něj vnímá projekty slovenských a českých autorů. Kurátor nazval projekt Asking Architecture a v duchu tohoto názvu tvůrci hledají, ptají se, problematizují, polemizují, rozkládají a zažívají. Jejich výstupy jsou různé – prostorové, textové, vizuální, zvukové, interaktivní, akční a často jsou kombinací těchto způsobů prezentace. V pavilonu je tak umístěno několik desítek paralelních virtuálních expozic, na které mohou návštěvníci reagovat komentáři. Díla a projekty českých a slovenských architektů, umělců a skupin pracujících polemicky s tématem architektury a urbanity jsou nástrojem dialogu s aktuálním architektonickým světem. Ján Pernecký říká, že reakce budou zveřejňovat a zůstává na samotných autorech, zda je budou dál reflektovat.

Samozřejmě, to ani zdaleka není všechno. Bienále architektury v Benátkách mělo zejména v prvním týdnu po svém otevření na programu desítky přednášek, sympozií a seminářů a množství doprovodných akcí. Běžný návštěvník se však nebude moci zeptat samotného Chipperfielda, jak to myslel, či nějakého jiného autora, proč představuje ty „nepochopitelnosti“. Před díly zůstane vlastní zkušenost, případně několik vysvětlujících textů. Ne všechny projekty jsou srozumitelné a ne vždy se podařilo najít společnou řeč. Ale 13. bie­nále architektury v Benátkách se o to ­alespoň snaží.

Ľudo Petránsky
Foto: Mária Nováková, autor

Autor je redaktor ASB – architektúra, stavebníctvo, biznis

Článok bol uverejnený v časopise ASB.