asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Benátský dualismus

14.11.2008
Kurátorské bezvládí, které vládlo v týmu Benátského bienále ještě na začátku roku, ovlivnilo i podobu národních expozic. Každá ze zemí přistoupila k neexistujícímu tématu či specifikaci po svém a výsledek, který můžeme vidět v tamějších Zahradách, proto jen těžko může reprezentovat určitý „národní“ postoj k tématu specifikované mottem „Out there: Architecture beyond building (Tam venku: architektura mimo budovy)“.
Benátské bienále slovo uniforma nezná. Mnoho národních pavilonů tak téma úplně ignorovalo, protože se spolehlo na maximální šířku téměř nepřeložitelného motta výstavy. Samozřejmě jeho cílem nemá být unifikace přístupů k tvorbě, jednotící téma však umožňuje konfrontaci – když se hráči pohybují na tomtéž hřišti, snadněji identifikujeme specifika jednotlivých přístupů. Mozaika návrhů a instalací, kterou pojí jen jednota místa a času, tak vypovídá především o invenci a hravosti konkrétních architektů, respektive národních kurátorů. 

Pokud bychom přece jen chtěli hledat paralely, které by odpovídaly na otázku, jaké bylo Bienále 2008, musíme se soustředit na dva aspekty. Prvním je skutečnost, že nejprestižnější přehlídka světové architektury tak možná o něco víc rozvířila diskusi na téma, jak prezentovat architekturu. Druhým společným jmenovatelem byla tematická orientace na ekologii a udržitelný rozvoj – případně pohled na architekturu z hlediska globální odpovědnosti za životní prostředí, snaha predikovat osud architektury v čase (jak se o to s úspěchem pokusili polští architekti).

Jeden za všechny...
Další z tradičních otázek, které výstava otevírá, je kurátorský koncept reprezentace. Přitom „národnost“ hraje v tomto případě stále menší roli. První přístup (dokumentovaný například pavilony Dánska, Německa, Izraele, Velké Británie, Francie, Austrálie, Hongkongu, Taiwanu a Číny) vede k prezentaci mnoha domácích tvůrců sjednocených společným tématem (mnohokrát vůbec nesouvisející s tématem bienále). Národní pavilon potom sice dokumentuje variabilitu a originalitu myšlenek architektů z jednotlivých zemí, snaha „ulovit příliš mnoho zajíců“ však přináší ve výsledku rozdrobenost, neucelenost. Přehršel nápadů, které nedostanou větší prostor, tak mnohokrát zůstává v rovině studentských soutěží – nápad, ale bez šance dotáhnout ho do konce. Národní expozice tak připomíná spíše butik různých značek než výkladní skříň „národní“ architektury.

Ve vyznění proto mnohem silněji působí pavilony, které absolvovaly kritickou diskusi a užší výběr už v rovině národní soutěže. Návštěvník si odnáší „čisté“ dojmy, snadněji definované pocity (ať už přijetí, rezervovanosti nebo odmítnutí) a identifikace konkrétní expozice s architektonickou reprezentací dané země je zjednodušená.

Touto cestou se, kromě Česko-Slovenského pavilonu, vydaly i nejvýraznější expozice letošního Bienále – estonské „Potrubí“, polský „Nový život budov“, belgický „Po flámu“ či japonská „Extrémní příroda“. Česko-slovenská expozice má stejný přístup. Navzdory mnoha otázkám, které vyvolává, ucelená reprezentace ve stylu jeden za všechny má v sobě jednoznačně vyšší potenciál než barevná mozaika architektonické skládačky. Navíc mnohem více vypovídá o dozrálosti architektury – ucelený, do důsledků dotažený výstavní projekt má za sebou podobný vývoj jako realizace stavby.

Architektura nejsou jen stavby
Bienále pod vedením teoretika Aarona Betského už primárně nemůže vycházet jen z  architektonické matérie. Navzdory tomu mnohé národní expozice jako kdyby tuto tematiku nedokázaly zpracovat. Letošní Benátky opět stojí na dvou nohách. Jednu tvoří prezentace staveb – ať už v podobě modelů, počítačových vizualizací, fotografií a plánů. Má toto být prezentace architektury na takovém fóru? Má být konkrétní realizace ve zmenšené míře příspěvkem k diskusi? I když stavební umění realizace posvěcuje a legitimizuje, způsob prezentace na takovéto výstavě je přinejmenším diskutabilní. Bienále je především platformou myšlenek, konceptů – krajinky jako z modelové železnice přenášejí těžiště pozornosti od myšlenky, konceptu k samotnému zpodobnění. Architektonická tvorba je redukována na své grafické ztvárnění.

Druhý přístup, druhý pilíř architektonické události roku, vyrůstá z přesvědčení o výstavě jako „trhu idejí“. Jde o příspěvek do diskuse, názor, který reprezentuje expozice v národním pavilonu. Otevření problému, hypotéza, antiteze... syntéza buď naznačená, nebo přímo realizovaná architektonicky, ba až scénograficky. Instalace v národních (státních) pavilonech se stávají inscenací, opouštějí tradiční pojetí architektury jako stavby a překračují hranice dalších vizuálních umění.

Tento přístup opět nemusí být po chuti každému, při celkovém hodnocení letošního bienále se však opět taková stopa jeví výraznější, dominantnější a v konečném důsledku i smysluplnější – silněji rezonující myšlenka může vyvolat adekvátní odezvu a naznačené myšlenky přivést k realizaci – i když v úplně jiném kontextu (témata jako recyklace, architektura jako sociální odpovědnost, vztah k prostoru v globální i lokální rovině apod. mohou být podnětem pro další konkrétní řešení na lokální úrovni).

K vlastní prezentaci se váže ještě jeden postřeh – nadvláda kinetického zobrazení architektury jako takové. Kurátoři a autoři jako by nedokázali odolat vizuálním médiím a snaží se dokumentovat svoje projekty prostřednictvím kinetického zobrazení formou audiozáznamu. Tento přístup přináší dvě nástrahy – jednak autoři vědomě rezignují na statickou podstatu architektury (skutečně vnímáme architekturu v pohybu?) a jednak zmíněné videosekvence (jejichž účelem je zjednodušit vysvětlení projektu) návštěvníka paradoxně zdržují; navíc jen minimum pavilonů zvolilo videoprezentaci jako hlavní formu svých projektů, vždy šlo o doplňkovou informaci.


Matej Šišolák
Foto: doubleNegatives, Fondazione La Biennale di Venezia

Autor je redaktor časopisu Home.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media