asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Život architektů v Čechách

31.07.2008
„Architekt je jako rosnička, která sedí v láhvi a předvídá, kdy přijde krize. Ví to už několik měsíců předem, protože se začínají utahovat kohoutky a ubývají kvalitní zakázky,“ říká senior partner architektonické kanceláře Stopro Architects, ing. arch. Pavel Hrček. Jak připomíná výkonná ředitelka společnosti ing. Vladimíra Štíchová, architekti si, přestože jsou žádaní, musí umět zachovat pokoru: „Vytvářet architektonické pomníky má určitý půvab pro zviditelnění osoby, ale myslím si, že pro lidi je důležitější, aby v architektuře byla patrná pokora tvůrce k okolnímu světu.“
Ke kulatému stolu na téma, jak se u nás žije architektům, jsme pozvali ing. arch. Nikolu Stojanova, ing. Vladimíru Štíchovou, ing. arch. Pavla Hrčka a ing. Lukáše Srcha ze společnosti Stopro Architects.

 

Jak se pracuje soudobým architektům v českém prostředí?

Stojanov: Podmínky pro naši práci se od roku 1989 neustále vyvíjejí. V prvních letech jsme měli pocit, že je moře po kolena, vše je jednoduché a vše nám jde. Bylo také více prostoru pro naši výraznou iniciativu. Architektura je velmi úzce spjata s ekonomikou a přirozeně reaguje na její výkyvy. Pokud se daří ekonomice, daří se také architektům a stavebnictví obecně. Od roku 2000 roste česká ekonomika, takže se lépe vede i architektům. Druhá věc je legislativa a kultura vztahů mezi všemi složkami výstavby. Legislativní rámec se neustále mění, a to přináší určité problémy.

Co konkrétně vám znepříjemňuje práci?

Štíchová: Všechny projektové týmy se musí poprat s tím, že jim legislativa neumožňuje určit termín, kdy bude projekt hotový. Měli jsme u nás v kanceláři amerického klienta, který se ptal, jak dlouho projednání projektu potrvá. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není možné na sto procent určit, protože to závisí na dohodě s úředníky. Nakonec jsme o tuto zakázku přišli. Zahraniční klient prostě nepochopí, že neexistují správní lhůty, že neexistuje jednotný postup při vyřizování nezbytných dokladů. Toto nám ztěžuje komunikaci s klientem. Stavební zákony, správní řády a další předpisy nejsou jednotné. Tím pádem není možné na sebe vzít žádné garance, což je v mnoha případech v soutěžích velká překážka.

Stojanov: Mnohem jednodušší to v tomto ohledu mají větší firmy, které mají vlastní legislativní oddělení. Ale pokud problém vztáhneme na architekta, jenž pracuje samostatně, má určitě velký problém se v zákonech vyznat. Bylo deklarováno, že poslední úprava stavebního zákona, která se týká například způsobu získávání územních rozhodnutí, stavebních povolení nebo změny územního plánu, přinese zjednodušení. Ovšem výsledné znění zákona zatím tato očekávání nenaplnilo. Na tom se shoduji se všemi svými kolegy, kteří v oboru pracují. Nejsou to jenom architekti, ale také úředníci, dodavatelé a investoři.

Existují nějaké bariéry, které znemožňují účast ve výběrovém řízení nebo ve veřejných soutěžích?

Štíchová: Jsou různé formy výběrových řízení. Veřejné zakázky mají pevná pravidla daná zákonem. U nich obvykle zadavatel vznáší podmínky, které například omezí přístup architektům, kteří za sebou nemají dostatečně zkušenosti. Zejména pro mladé architekty, kteří začínají, mají ambice a jsou šikovní, to může být problém. Pokud se nesloučí s někým, kdo reference má, mají bohužel zavřené dveře. Soukromí investoři zpravidla vyhlašují soutěže, do kterých se může přihlásit prakticky kdokoli. Existují také soutěže vyzvané, do kterých jsou zařazeny už konkrétní ateliéry nebo architekti na základě investorova předvýběru. Jak už jsem říkala, soutěže omezují začínající individuality, což je kvůli jejich dravosti a inovativnímu přístupu často škoda.

Hrček: Pokud ale chci investovat desítky miliónů korun, raději si vyberu firmu než jedno jméno. Protože „jméno“ mi třeba onemocní, a zakázka se tím pádem může zhroutit. Je proto lepší mít vztah se zavedenou firmou, která má všechno systémově jištěno, včetně množství lidí, pojištění, referencí a komplexních služeb. Od roku 2000 došlo k jednomu zásadnímu posunu. Investoři totiž pochopili, a já doufám, že to pochopí i osvícení architekti, že když bude kvalitní architektonický kolektiv, od legislativy, přes mozky až po servis ve všech fázích projektu, tak má firma možnost konkurovat celoevropsky. Kdo bude silný, přežije. Zatímco teď je tolik práce, že se uživí relativně všichni, ale může nastat situace, kdy se uživí jen ti, kteří na to mají. I my se snažíme nabízet spolupráci mladým architektům nebo menším kolektivům. Investoři se stále častěji dívají na to, jak komplexní nabídku jim je schopen ten který architekt či ateliér nabídnout.

Štíchová: Je opravdu potřeba zdůraznit, že architekt je statut a nabízí protistraně komplexní servis. Na Západě je nabídka a využití komplexních služeb architekta zcela běžná. U nás je zatím architekt brán jen jako osoba, která má patřičný titul a vymyslí návrh.

Stojanov: Většina soutěží trpí tím, že zadavatel má o projektu vágní představu. To je největší problém. Protože jak už bylo řečeno, architektonické dílo není jen otázka designu, návrhů, ale zahrnuje spoustu dalších věcí, jako jsou třeba stavební materiály, statika nebo fyzika. Pokud není určité zacílení, architekt potom vůbec netuší, jaký má být výsledek, co je prioritou. Investoři nejsou schopní říct, že pro ně je nejdůležitější například cena nebo určité funkce. To někdy není úplně definováno. Většina architektů se proto soustředí na to, aby projekt dobře vypadal. Proto jsou výsledky často rozpačité. Chyba je jednoznačně ve vzájemné komunikaci.

Když se tedy hlásíte do výběrového řízení, může být zadání určeno pouze druhem projektu a jeho lokací?

Štíchová: Klasický příklad: klient udá, že chce vybudovat padesát tisíc metrů čtverečných obytné plochy a stavba má být tam a tam. A to je celé zadání. Je to skutečně problém, protože můžete navrhnout něco bombastického, co nevidíte jinde ve světě, až po bambusové chýše. Škála možných řešení je tak obrovská, že ani posuzování jednotlivých návrhů nemůže být objektivní. Samozřejmě jsou i klienti, kteří mají zcela jasnou představu a vědí, co chtějí. To se potom pracuje úplně jinak, protože se nezabýváme zbytečnostmi a jdeme za společným cílem.

Srch: Na začátku se architekt snaží developera maximálně zaujmout, aby se mu projekt líbil. Ale kvůli tomu, že není předem specifikováno zadání, se zadavatel později diví, že ne všechno jde naroubovat na původní návrh, což vede k problémům a konfrontacím. Architekt nebo celá firma se pak dostává do situa­ce, kdy se musí rozhodnout, co ještě je pro architekta udržitelné a pro investora ještě použitelné. Diskuze pak spočívá v tom, jak projekt uzpůsobit, aby vyhověl požadavkům developera, ale co nejméně se odklonil od původního návrhu.

Hrček: Jinými slovy, čím dřív se vytvoří kuchařka, tím lépe projekt dopadne. Pokud jsou vstupy hlídané neprofesionálně, a později se sejdou profesionálové, stejně nic neuvaří, protože suroviny se k sobě nehodí. Předpoklad, že architekt ovládá své řemeslo a že umí dobře vymýšlet, ještě neznamená, že bude ceněný. Protože investor předpokládá, že mu architekt pohlídá i rozpočet. Zkrátka za vším jsou peníze. Ať se staví cokoli, je všude potřeba nastavit všechny parametry tak, aby byly ekonomicky i esteticky v pořádku. Architekt by měl být schopen řešit projekt systémově. To znamená, že vypracuje kvalitní návrh, bude myslet na ekonomickou stránku věci a projekt bude splňovat všechna pravidla, která je potřeba dodržet. Neméně důležité je napojení na infrastrukturu a okolí stavby. Pokud se zkrátka nepovede začátek spolupráce, pak se může lehce zhatit celá zakázka.

Jak tedy vypadá ideální vztah mezi zadavatelem a architektem?

Srch: Architekt musí vést investora a projít s ním celým projektem od začátku až do konce. Je třeba, aby jeden druhého vnímal jako partnera. Čím dřív se partnerství nalezne, tím lépe pro obě strany. Funguje-li tento předpoklad, kvalita projektu je takř­ka jistá.

Jak vnímáte konkurenci zahraničních architektů, kteří pracují v ČR?

Hrček: Lepší je se s nimi sdružovat, než s nimi bojovat. Začít pracovat na vlastní pěst v zemi, ve které to architekt nezná, je samozřejmě těžší, než když si tam vytvoří nějaký kontakt a domluví spolupráci. Může se pak snáz věnovat přímo své práci. Pokud by naše kancelář expandovala mimo hranice České republiky, předpokládám, že bychom měli stejné podmínky, jako by měl zahraniční architekt u nás. Partnerství v rámci architektonických skupin funguje. Jakákoli zajímavá větší stavba, která se podařila, vznikla spojením několika tuzemských a zahraničních architektů nebo architektonických kanceláří. Architekti, kteří chtějí pracovat na větších zakázkách, se spíše sdružují nejen v rámci republiky, ale i v rámci Evropy. Osvícená architektonická kancelář se snaží kontakty se zahraničím rozšiřovat.

Štíchová: Ještě před několika lety byl trochu problém, aby český architekt nebo architektonická kancelář získali větší zakázku. Většina investorů je buď ze zahraničí, nebo mají zahraniční kapitál, a zpočátku byli vůči práci českých architektů nedůvěřiví. Proto si často zvali zahraniční architekty alespoň jako konzultanty. Tento postup u spousty firem stále platí, ale už se to láme a klienti se zahraniční účastí se čím dál častěji obracejí výhradně na české architektonické týmy.

Stojanov: Zahraniční architekti mají každopádně velkou výhodu v umění prezentace, dokážou zaujmout a přesvědčit. Zde se dostáváme k jedné ze slabin českých architektonických škol, kde studenty učí, jak být draví, přicházet s novými nápady. Ale jak přesvědčit klienta, aby jejich návrhy přijal, to je už neučí. Dá se to dohnat tím, že mladí architekti budou jezdit do světa a tam to okoukají.

Jak tedy hodnotíte připravenost absolventů architektonických škol?

Hrček: Absolventi jsou na tom velice dobře, co se týká technického řešení staveb. Myslím si ale, že jsou na ně někdy kladeny obrovské nároky. Fakulta architektury je každopádně velice silná škola, která dělá maximum pro to, aby lidé, kteří jí projdou, byli nabití vědomostmi. Co na té škole chybí, je průprava v managementu a třeba i v psychologii komunikace. Absolvent má skvělé nápady, ale neumí je často prodat.

Mají čeští architekti v porovnání se zahraničními kolegy zásadně odlišné podmínky pro svou práci?

Stojanov: Je mezi námi základní diference, která nás do určité míry činí neporovnatelnými. Většina architektonických týmů v zahraničí pracuje jinak než my. Pojem architekt je v zahraničí vnímán jinak než u nás. Tady architekt pracuje v určitém segmentu a z něj se ani nemá šanci dostat. V západních zemích architekt ručí klientovi za architektonické dílo například i po ekonomické stránce. Kdežto u nás drží opratě někdo jiný. Dá se říci, že v cizině má v tomto smyslu architekt mnohem větší důvěru. Česká praxe je taková, že investor si najímá projektového manažera a ten vlastně za stavbu jako celek ručí.

Pokud se na vás obrátí zahraniční investor, můžete očekávat, že vám dá větší pravomoc a vy ponesete větší zodpovědnost?

Stojanov: Zahraniční investoři přijali náš model. Pokud je to někdo, kdo tu nemá zázemí, je pro něj jednodušší najmout si renomovaného projekt manažera, který vybere architekta a za vše investorovi ručí. Všechno je to o zárukách. V zahraničí se pojistné částky pohybují, oproti našemu prostředí, v řádech desítek miliónů dolarů. To klienty samozřejmě zajímá.

Je v České republice žádaná inovativní architektura, nebo se klade důraz především na účelnost stavby?

Štíchová: Po letech nedostatku čehokoli nového a zajímavého přišlo období masové výstavby, u které by se dalo s úspěchem pochybovat o jejích architektonických hodnotách. Až v poslední době se objevuje více kvalitních staveb. Také pohled klientů se začíná měnit. Už je nezajímá jenom funkce, ale chtějí i nějakou přidanou hodnotu. Architekti měli vždycky snahu prosazovat nové trendy, ale ne vždy k tomu měli podmínky. Inovativní přístupy se začínají prosazovat a trh je stále hodně otevřený. Hlavně v přemýšlení o ekologii a úspoře energií máme ještě co dohánět. Když se podívám třeba jen na Berlín, tam rostou zcela jiné stavby, protože jejich autoři pracují v jiném prostředí. Je každopádně dobře, že kromě funkčnosti chtějí zadavatelé také inovativnost. Tento trend přichází do oblasti bytové výstavby, administrativních center i do komerčních projektů. Na tento okamžik přesně čekáme, protože to je výzva.
 
Společnost Stopro Architects je architektonickou kanceláří s dlouholetými zkušenostmi. Její projektanti zrealizovali od založení firmy v roce 1992 mnoho projektů, mezi kterými byly jak administrativní, tak nákupní centra (nejnověji Avion Shopping park v Ostravě), stejně jako lázeňské a horské areály, rezidenční stavby, bytové komplexy a soukromé vily. Z jejich realizací je možno v poslední době jmenovat například objekt Národního integrovaného střediska řízení letového provozu, který byl oceněn mimo jiné i titulem „Stavba roku 2005“ a mezinárodním oceněním „ATC Global Award 2008“. Tým se pravidelně účastní významných tendrů, se svým projektem se hlásil také do soutěže na novou Národní knihovnu v Praze.


(red)
Foto: archiv společnosti Stopro Architects

Ing. arch. Nikola Stojanov
Jednatel a zakladatel společnosti STOPRO Architects.

Ing. Vladimíra Štíchová
Zakládající členka ateliéru STOPRO Architects, od roku 1997 jednatelka a od roku 2007 ředitelka společnosti.

Ing. arch. Pavel Hrček
V roce 2004 podílově vstupuje do společnosti STOPRO Architects, od roku 2007 zde působí jako Senior Partner.

Ing. Lukáš Srch
Nastupuje do STOPRO Architects v roce 2006 a od roku 2007 působí na pozici Senior architekt.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media