asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Sporadical: Architektura, která není zbytečná

29.10.2010
„Ekologické a etické je stavět domy, které nejsou zbytečné, zbytečně velké, okázalé,“ říká architekt Jakub Našinec a jeho kolegyně Veronika Sávová dodává: „Uvažujeme věcně a účelně tak, aby výsledek byl střídmý a vyvážený.“ Tito dva ještě spolu s Josefem Kociánem a Alešem Kubalíkem navrhují domy jednoduché a zřejmé formy. Před osmi lety založili ateliér Sporadical, který jim dal tvůrčí svobodu, a od té doby navrhují rodinné domy i velké projekty na hranici mezi urbanismem a architekturou.
Váš ateliér vznikl v roce 2002. Co bylo před tím? Pracovali jste společně na projektech i dříve?
A. K.: Jsme spolužáci z Fakulty architektury ČVUT. Osobní vztahy jsme navázali dříve než pracovní. Všichni jsme prošli ateliérem Romana Kouckého. Před rokem 2002 jsme spolupracovali v rámci různých školních ateliérů. Prvním společným projektem v současné sestavě byl soutěžní návrh Velkého egyptského muzea v Káhiře v roce 2002.

Zmínil jste ateliér Romana Kouckého, školní projekty, stáže – co pro vás bylo z profesního hlediska nejpřínosnější?
J. N.: Po svém nástupu na fakultu architektury se nás Roman Koucký a Šárka Malá s elánem pokoušeli připravit na budoucí praxi. Mohli jsme konzultovat s nezávislými odborníky, učili jsme se návrhy prezentovat před publikem i oponenty. Často to bylo tvrdé, ale hodně rád na tu dobu vzpomínám. Další dobrá zkušenost byla pro mě asi půlroční praxe při studiu v pražském ateliéru Ericka van Egeraata. Byla to první práce v mezinárodním týmu, komunikace v angličtině, přísná firemní kultura. Erick van Egeraat je navíc velmi charismatická osobnost.

Jak jste dali dohromady složení, ve kterém fungujete dnes?

J. N.: Během studia a následně v prvních letech po skončení školy jsme zjistili, že kromě osobního přátelství můžeme dobře spolupracovat i profesionálně. Od založení do roku 2007 působil v ateliéru Petr Janda. Vystřídalo se u nás několik studentů a spolupracovníků. Zajímavá byla práce s americkým studentem Brandonem Cari. Překvapil nás zaprvé tím, že přijel z Ameriky pracovat do Česka. Zadruhé tím, že pracoval s velkým nasazením, které jsme u českých studentů nenašli. Umožnil nám jiný otevřený pohled nejen na naši architekturu i společnost. V ateliéru Romana Kouckého jsme poznali Alexandru Prymusovou. Dobře se nám spolupracovalo, protože byly cítit podobné základy navrhování a myšlení, které se začaly formovat právě ve škole.

Proč jste zvolili název Sporadical? Jak vznikl a co znamená?

V. S.: Název Sporadical je spojením slov sporadický a radikální. V roce 2002, kdy začínala naše spolupráce po škole, jsme ještě pracovali každý jinde, setkávali jsme se nad společnou prací ojediněle. Název našeho seskupení měl tedy aktuálně pojmenovávat tuto formu spolupráce – sporadického setkávání (sporadic). Druhá část názvu měla obsáhnout zřetelně náš postoj (radical). Spojením obou vznikl název sporadical, obě slova se v něm navzájem prolínala. Spolupráce – ač ojedinělá, přesto pro nás samotné zásadní. Přesný výklad názvu dnes už není podstatný, jeho nejednoznačnost umožňuje různé výklady v různých souvislostech.



Jak jste se dostali k výše zmíněnému prvnímu společnému projektu pod hlavičkou Sporadicalu – projektu Velkého egyptského muzea v Gíze?

J. N.: Krátce po dokončení studia jsme měli možnost pracovat na návrhu muzea, které se svým významem dalo srovnat s nedalekými pyramidami v Gíze. Pro nás jako začínající architekty to byla velká výzva, chtěli jsme vyhrát. Soutěže se zúčastnila většina významných světových architektů. Nakonec jsme nedopadli úplně špatně, náš návrh byl zařazen do reprezentativního katalogu výstavy. Myslím, že podobná soutěž se od té doby nekonala. Zdálo se nám škoda neprezentovat návrhy v České republice, navíc v soutěži uspěl tým Martina Roubíka. Petr Janda inicioval a zorganizoval velkou výstavu soutěžních návrhů českých a slovenských architektů v Národní galerii v Praze a ve Zlíně.

J. K.: Cílem našeho projektu bylo navrhnout muzeum, které adekvátním způsobem uchovává vzácnou sbírku artefaktů starověkého Egypta. Ideou projektu se stala transformace amorfní písečné duny v jasný geometrický tvar budovy – v těsné blízkosti historických monumentů jsme navrhli monument současný. Naše muzeum bylo navrženo jako kvádr obrovských rozměrů.



Práce na soutěžních projektech je jednou z nejzajímavějších náplní architektonických kanceláří, ale udržet ji nad vodou finančně umožňují jiné projekty. Jaké jsou v Česku začátky mladých architektů po škole? Pokud můžete srovnávat se zahraničím, mají to v něčem těžší?

J. N.: Zdá se mi, že v zahraničí větší část absolventů pokračuje ve vědecké práci nebo v dalším studiu na univerzitách. Do praxe přicházejí s urovnanými názory a větším teoretickým zázemím. Konkrétní zkušenost ale nemám. Domnívám se, že u nás byla v devadesátých letech a ještě i před pěti lety výjimečná situace, kdy převis poptávky po projekční práci byl obrovský. Kdo chtěl práci, sehnal ji. Dnes je kvůli krizi nutné o zakázky tvrdě bojovat. Myslím, že v tom jsme se přiblížili zahraničí. Už nebude možné otevřít kancelář ze dne na den.

Vy máte zkušenosti z práce v zaběhnuté kanceláři, ale rozhodli jste se postavit na vlastní nohy a uspěli jste.
J. N.: Postavit se na vlastní nohy nebylo snadné. Kromě odborných dovedností je nutné zvládnout zakázku obchodně, právně i organizačně. A hlavně se k zakázce musíte dostat. To všechno je bez praxe v zavedené kanceláři těžké se naučit, škola takovou přípravu v době našeho studia neposkytovala. Myslím, že je dobré nějakou dobu v zavedené kanceláři získávat zkušenosti. Vlastní praxe však přináší tvůrčí svobodu. Co vás praxe v zavedeném ateliéru nenaučí, je schopnost a možnost nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí učiněná ve službě investorovi.

Pracujete na všech projektech společně? Jak funguje studio, když nepracujete denně spolu?

J. K.: Společně pracujeme ve fázi návrhu a při dokončování projektu. V mezidobí vede projekt vždy jeden nebo dva z nás, záleží na velikosti zakázky. Snažíme se, abychom byli alespoň dvakrát týdně všichni pohromadě v ateliéru. Komunikujeme také hodně elektronicky.

Baví vás práce spíše na menších zakázkách, jako jsou rodinné domy, anebo preferujete větší projekty?
J. N.: Nevybíráme si projekty podle velikosti. Baví nás obě polohy kombinovat a z obou čerpat inspiraci. Velké projekty dávají možnost pohybovat se na hranici mezi urbanismem a architekturou. Pracovat ve velkém týmu, použít náročnější technologie a nové materiály, které jsou ve velkém množství dostupnější. Kontakty a zkušenosti z větších projektů přenášíme i do menších soukromých zakázek. Při drobnějších akcích je možné navázat blízký kontakt s klientem. Stáváme se po dobu práce na projektu členy rodiny.


Na jaký projekt jste zatím nejvíce hrdí?
V. S.: Hrdost vnímáme především ve vztahu ke skutečnosti, že jsme se dokázali udržet jako fungující architektonická kancelář a že jsme schopní společně produkovat práci, která si získala určitý zájem i respekt. Každý z projektů je jedinečný a ke všem přistupujeme stejně.

Máte zkušenosti s developery?
J. N.: Pracovali jsme na několika velkých projektech, kterým jsme věnovali energii, a nakonec byly zastaveny. To je vždy obrovské zklamání. Projekty byly zastaveny například z důvodu finanční krize nebo proto, že developer nechtěl odolávat tlaku občanských iniciativ, které proti záměru protestovaly. O to víc si vážíme developerů, kteří dokážou formulovat dostatečně přesné a reálné, a přitom inspirativní a ambiciózní zadání a směřovat k jeho realizaci. 

Jaký je rozdíl mezi soukromým ­klientem a státní, městskou zakázkou? Máte čerstvou zkušenost s projektem tělocvičny při jednom pražském gymnáziu

J. N.: Zkušenost z projektu tělocvičny je specifická. Ředitel gymnázia pan Jiří Růžička zastupoval investora (Magistrát hl. města Prahy) na všech jednáních od počátku projektu až do kolaudace. Svým způsobem fungoval jako velmi vstřícný soukromý investor. Stál za naším návrhem a pomáhal ho prosadit na památkovém úřadě i při realizaci, kdy generální dodavatel tlačil na pro něj snadnější řešení.

J. K.: Při veřejných zakázkách je investorem kolektiv úředníků, kteří reagují na často protichůdné podněty občanů. Je třeba sladit více názorů a zájmů. To vede k hledání kompromisů. Práce pro soukromého investora je přímočařejší.

Měli jste někdy problém sehnat výrobce vámi navrženého řešení, například prefabrikovaných betonových slunolamů?
J. N.: Atypická řešení vždy konzultujeme a předjednáme s konkrétním dodavatelem. Nikdy to není tak, že bychom navrhli něco, co se nedá sehnat nebo vyrobit. Problém je, že dodací podmínky, termíny nebo záruky dodavatelé často odtajní až při samotné realizaci, kdy získají jistotu, že se na stavbě budou podílet. Snažíme se ale nebýt dogmatičtí. Na dům u Pardubic jsme původně navrhli ocelovou fasádu. Během přípravy a realizace stoupla cena železa dvojnásobně. To se nedá ovlivnit a musíme se přizpůsobit. Mohli jsme například několikrát zablokovat stavbu tělocvičny. Generální dodavatel podcenil přípravu stavby a nepředjednal si vyprojektované řešení slunolamů. Nabídl ale takovou alternativu, která byla pro nás přijatelná, takže stavba mohla běžet dál. Když ale například namontoval místo nerezové sítě na podhled síť z plastu, stavbu jsme zastavili. Důležité je na konci vědět, že víc pro zakázku udělat nešlo.   

Mezi vaše projekty patří několik rodinných domů – dřevostaveb. Bylo to na základě požadavků klientů, nebo dřevo jako stavební materiál preferujete?
V. S.: U některých staveb preferoval dřevo jako konstrukční materiál klient, u jiných jsme ho prosazovali my. Jindy použití dřeva pro konstrukci vyplynulo z podmínek zadání (rychlost výstavby) i z charakteru staveniště (možnost vytěžit dřevo přímo na pozemku a dále ho využít jako stavební materiál). Navrhujeme i rodinné domy, které mají dřevěný plášť, ale ocelovou konstrukci. Platí, že častěji volíme při návrhu montované konstrukce.

J. K.: Volba materiálu má hlavně pragmatické důvody. Když totiž projektujeme malý dům, je výhodnější volit dřevěnou konstrukci, která je tenčí.

A. K.: Na fasády navrhujeme spíš než omítky takové materiály, které mají barvu a charakter například betonu či dřeva.

Bydlíte také v dřevostavbě?

A. K.: Ano, navrhl jsem ji a bydlím v ní rok. Zajímavé je, že k projektu jsem přistupoval jako k jakékoliv jiné zakázce od klienta.

J. K.: Myslím, že architekti si staví dům, jen pokud najdou parcelu, která je uchvátí. Kdybych takový pozemek našel, možná bych také o dřevostavbě uvažoval.

Když se řekne nízkoenergetická stavba, lidem se často vybaví právě dřevostavba. Lze postavit energeticky úsporný dům i z materiálů, jako jsou beton, sklo a kov?
J. N.: Ano, proč ne. Základní pravidla jsou stejná a jednoduchá – vhodná orientace ke světovým stranám a dostatečná tepelná izolace. Při odborném posouzení všech tepelných zisků je možné realizovat úsporný dům i s celoprosklenou fasádou.

J. K.: Pokoušel jsem se to v některých projektech řešit tak, aby jižní prosklené stěny přispívaly k vytápění domu, v létě je však třeba dostatečně stínit proti přehřívání. U nás je konkrétní výpočet tepelných zisků nepřesný vzhledem k neodhadnutelnému počtu slunečných dnů.

Co je ekologická stavba? Můžete říci, že stavíte ekologicky?

J. N.: Ekologická je stavba, která není zbytečná. V tomto smyslu tedy doufáme, že ano.

Jaký aspekt ekologického bydlení bývá opomíjený?

J. N.: Je dobré se zamyslet nad samotnou velikostí a stavebním programem objektu. Pokusit se promyslet užívání objektu v delším čase. Místnosti mohou v průběhu času měnit účel, není třeba budovat pro každou funkci samostatný prostor. Například děti zůstávají v domě jen po malou část jeho životnosti.

J. K.: Snažíme se redukovat vše nadbytečné, aniž by to klienta omezovalo. Stavějí se domy nízkoenergetické, ale jsou například zbytečně velké, a k ekologii patří i určitá skromnost.

Navrhujete domy jednoduchých kubických tvarů – líbí se vám minimalismus v architektuře? Jsou nějaké jeho hranice? Oslovuje vás i architektura, která vychází z organických křivek přírody?
V. S.: Minimalismus pro nás není východiskem při návrhu. Ve většině případů je konečná forma výsledkem naší snahy vyhnout se náročným a okázalým řešením. Nebo je jednoduše důsledkem limitujících prostředků pro samotnou investici. Uvažujeme věcně a účelně tak, aby výsledek byl střídmý a vyvážený.

J. N.: Za hranicí přijatelnosti je formalismus. Zajímá nás minimalismus v konceptu. Princip návrhu by měl být jednoduchý a zřejmý. Do jaké formy se koncept vyvine, není prvořadé.

Máte nějaké vzory – architekty, ­jejichž tvorba vás inspiruje?
V. S.: Máme spoustu oblíbených staveb od zahraničních architektů na různých místech ve světě. Měli jsme v nedávné době možnost zúčastnit se spolupráce na širším projektu s předními českými architekty. Formou diskuse jsme navzájem prezentovali své názory na řešení jednoho konkrétního zadání. Dostali jsme možnost nahlédnout pod pokličku jejich práce, slyšeli jsme, jak přemýšlejí. To je naše zatím nejnovější a překvapivě inspirující zkušenost – s architekty, jejich tvorbou a projevem.

Při prezentaci vaší tvorby hraje důležitou roli fotografie. Myslíte si, že může zachytit podstatu konkrétního projektu? Dáváte přednost fotografii živé architektury – obydlené a s lidmi, nebo spíše čisté architektury a prázdných prostorů?
V. S.: Stavbu většinou fotíme během ­realizace, někdy se podaří zachytit „živě“ stavbu i v této fázi. Dokončenou stavbu dokumentuje fotograf, ten ji zachycuje i svým pohledem. Snažíme se nechávat mu volnost i s tím rizikem, že naše konkrétní vizuální představa je jiná. Fotíme prázdné i obydlené prostory, pokud souhlasí majitel. Když je vybavení interiéru součástí návrhu, snažíme se ho zachytit.


Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Vizualizace: Sporadical

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.


Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media