asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Santiago Calatrava – inženýr na cestě k umělecké abstrakci

20.05.2010
Santiago Calatrava. Možná že takto má vypadat obraz světoznámého architekta, který je zároveň inženýrem, sochařem i malířem. Mezinárodně respektovaný tvůrce, který má své ateliéry ve významných světových metropolích. Vzdělaný člověk s kultivovaným vystupováním a vlivem na okolí, ale také nadšený vizionář, pro kterého je zemská přitažlivost jen informativní veličinou. Někteří ho přirovnávají k novodobému da Vincimu, jiní mu za jeho nepraktické mosty nemohou přijít na jméno. Jeho díla však v drtivé většině případů fungují, jsou přijímána jako osobité umělecké výtvory, ale zároveň provokují a vyvolávají diskuse. Co víc si může architekt přát?
Dvě řeky
„Krása vzniká prostřednictvím inteligence nebo intuice,“ s oblibou prohlašuje rodák ze španělského městečka Benimametu nacházejícího se u Valencie, který chtěl kdysi studovat na umělecké akademii. Až náhodné setkání s knihou od Le Corbu­siera ho upozornilo na to, že architektura nemusí být daleko od výtvarného umění. Tato kniha totiž obsahovala názornou ukázku uměleckých aspektů díla francouzského architekta, a Calatrava se proto rozhodl pro fakultu architektury. Avšak Calatravův zájem o umění a jeho estetické cítění i nadále tvořily konstanty jeho díla a učinily z něj nedostižitelný fenomén současné architektury. Anebo, jak se píše v publikaci o španělském architektu Philipu Jodidiovi, „není podstatné, jakou roli hraje v Calatravových dílech matematika a inženýrské vědy. Právě umění a emoce mu umožňují vytvářet díla vysoce převyšující střízlivé výpočty o působení sil“.

Umění a emoce – obtížně postižitelné pojmy, protože míra subjektivizace je u nich téměř stoprocentní. Ne každý se však dokáže dostat pod povrch uměleckých postupů a emotivních nálad, což občas ztěžuje čitelnost Calatravových fantastických erupcí. Lidé zůstávají zmatení a většinou reagují pouze dvěma způsoby: buď vyjadřují úžas, nebo jeho dílo odmítají.

Calatrava tvrdí, že kurátor z newyorského Metropolitního muzea Gary Tinterow porozuměl jeho tvorbě, když jeho výstavu v roce 2005 nazval Sculpture into Architecture (Sochařství v architektuře), a ne naopak. Určitě je to správná interpretace, neboť mnohé architektovy stavby vznikly jako přímá inspirace jeho sochařskou tvorbou. Vzpomeňme alespoň na slavné Turning Torso ve švédském Malmö dokončené v roce 2004, jehož předlohou byla plastika mužského torza.

Sochařství je v Calatravově tvorbě stálicí, jak se sám vyznává: „Architektura a socha jsou dvě řeky, ve kterých proudí stejná voda. Sochu si můžeme představit jako neomezenou plasticitu, zatímco architektura je plasticitou, která se musí přizpůsobit funkci a obecným lidským rozměrům. Tam, kde socha ponechává funkčnost na okraji zájmu a nezatěžuje ji profánními otázkami užitečnosti, převyšuje architekturu čistým výrazem. Bezprostředním vztahem k lidskému rozměru a okolí, stejně jako ke skutečnosti, že lze do ní vniknout a vstoupit. Architektura v těchto specifických oblastech převyšuje sochu.“ (Jodidio, P.: Calatrava. Bratislava: Slovart, 2008)

Lidské tělo a příroda

V inspiracích bychom samozřejmě mohli pokračovat a připomenout španělské malíře Francisca Goyu, Joana Miróa či architekty Felixe Candelu a Franka Gehryho – abychom uvedli jen ty nejvýraznější, kteří formovali architektův názor. Sám Calatrava se však považuje především za pokračovatele Gaudího odkazu, jehož „práce uměleckého řemeslníka směřovala k abstraktnímu umění.“

I když hovoříme o přímých vlivech, Calatrava nebyl nikdy plagiátorem svých vzorů. Skloubení technického vzdělání a uměleckého nadání mu umožnilo hledat svůj specifický přínos a vytoužené směřování k abstraktnímu umění. Architektonická díla Santiaga Calatravy s výrazným autorským rukopisem jsou rozeznatelné mezi jinými. I tento rukopis má však mnoho podob a samotný architekt velmi pečlivě dbá na to, aby se jeho díla navzájem lišila. Při komponování je pro něj důležitý komplexní vztah k tvorbě. Kromě aplikací struktur ze sochařství si zakládá také na využívání vlastních představ, ale neméně důležitým východiskem formování jeho konceptu je pochopení ducha místa, tvary lidského těla (oko, ruka, trup) a příroda (pták, strom, kostra).

Podobně jako Brazilec Oscar Niemeyer i Calatrava používá bílý beton, aby umožnil vyniknout tvarové podstatě díla. Materiálová různorodost by ničila homogenitu jeho realizací a jejich estetické působení. Hledá společnou konstruktivní podstatu svých děl a odmítá jakékoli dodatečné okrasy a samoúčelné ornamenty. Vyznačují se čistotou linií a tvarů a architekt v nich systematicky vymezuje svůj autentický styl, pro nějž platí jediné kritérium – pravdivost.

Olympiáda v Aténách
Z konkrétní architektonické činnosti připomeňme megaprojekt pro Atény, který ho katapultoval mezi světové prominenty. Calatrava měl na začátku milénia už pořádné portfolio svých úspěšných realizací, ale to se teprve připravoval na velký nádech. Vyhrál soutěž návrhů sportovišť pro olympiádu v Aténách v roce 2004 a jeho kreativita se rozběhla v rytmu obrátek jaderného reaktoru. Celková koncepce však měla zahrnovat nejen sportoviště na severním předměstí Atén, ale měla vycházet i z infrastruktury a dopravní návaznosti – tedy z metra, předměstských vlaků a rychlostních silnic. Řečeno slovy Calatravy: „Projekt se snažil vyhovět všem funkčním požadavkům olympijských a paralympijských her. Esteticky se do něj měly vejít všechny stavby olympijských sportovišť a soulad stavebních a přírodních prvků měl zajistit jejich společnou identitu.“

Mezi nejpodstatnější architektonické zásahy patří nová střecha olympijského stadionu, modernizace velodromu, vytvoření prostorů a zastřešení před jednotlivými objekty v rámci celého olympijského sportoviště.

Calatrava též ztvárnil ústřední olympijský symbol – 110 metrů vysokou ocelovou spirálu – a realizoval skulpturální Stěnu národů o délce 250 metrů i plastiku z ocelových trubek vysokou 20 metrů. Nesporně nejvýraznějším prvkem je však velká střecha olympijského stadionu, která měří 25 000 čtverečních metrů a lemují ji dva obrovské oblouky z ocelových trubek o rozpětí 304 metrů. Stavební projekt od začátku usiloval o to, aby se co nejvíc stavebních prvků zhotovilo mimo staveniště. Tím se měl zredukovat počet pracovníků na stavbách a minimalizovat vliv stavebních prací na bezprostřední okolí.

Posedlost mosty
Mosty jsou pro Calatravu trvalou výzvou, kterou vždy posunul úroveň pozemního stavitelství. Navrhl jich více než 40 a umístil je do sedmnácti zemí světa. Most Filipa II. v Barceloně (dokončený v roce 1987) o délce 128 metrů a s párem dvoudílných nakloněných oblouků patřil k prvním inženýrským stavbám, které odstartovaly světovou pověst Santiaga Calatravy. Šedesátistupňový sklon bočních ocelových oblouků se jeví jako stylistická značka inženýra-architekta. Most se klene nad jakousi krajinou nikoho, ale spojuje Bac de Roda s ulicí Filipa II., čímž umožňuje velké části města přístup k moři.

Přísně symetrická stavba kombinuje mocné betonové podpěry, monolitické žulové pilíře a se stoupající výškou stále odlehčeněji působící konstrukce ocelových oblouků. Tato stavba však také znázorňuje architektovu posedlost hierarchií materiálů a forem používaných s ohledem na vzdálenost od země. Tento most též nese oblíbený Calatravův motiv – horní části mostu, které jsou v zorném úhlu diváků, vyvolávají dojem lehkosti. Výrazné betonové pilíře naproti tomu materializují potřebnou mohutnost konstrukce.

Po mostě v Barceloně následovaly mosty del Alamillo v Seville, de Lusitania v Meridě, de la Mujer v Buenos Aires, mosty v holandském Hoofddorpu a mnoho dalších. K těm nejnovějším a současně nejkontroverznějším patří Ponte della Costituzione ve starobylých Benátkách.



Ponte della Costituzione
„Toto je můj nejkrásnější most,“ prohlásil údajně Santiago Calatrava o mostě, který spojil Piazzale Roma a železniční stanici. Španěl zvítězil v soutěži o čtvrtý most přes Canal Grande nad neuvěřitelným počtem 70 architektů. Se svou koncepcí s přehledem překročil 4milionový rozpočet (v eurech), a to hned více než trojnásobně. Tento most o délce 94,5 metru byl slavnostně otevřen v září 2008.

Úctyhodným 270 tunám dominují sklo a ocel, což byl první podnět pro kritiky odmítající použití těchto materiálů v centru historických Benátek. To však ani zdaleka nejsou všechna negativa. Petici proti mostu podepisovali lidé upoutaní na vozík, protože se kvůli schodům nemohou dostat přes most; nespokojeni byli také nevidomí, neboť dynamicky vybíhající zakončení mostu jsou pro ně nebezpečná. Stěžují si však i zdraví lidé, protože vzdálenosti mezi stupni schodů nejsou konstantní a při přecházení mostu dochází k více změnám. Často nastává situace, že chodec neodhadne schod a dojde k pádu. Podle nedávno vydaného článku v The Telegraph je těchto prohřešků tolik, že s nedostatky je třeba urychleně něco dělat.
A Calatravova kancelář v Curychu se o to usilovně snaží. Její šéf prohlásil, že náprava je už nablízku.


Kritika umí být někdy velmi nemilosrdná a co je komu po eleganci tvaru mostu, respektování nádherných benátských kulis či revitalizaci okolí, když jsou lidé nespokojeni. Ostatně, nestalo se to poprvé. I Calatravovy realizace v Bilbao stihla kritika za jejich nepraktičnost. Nedostatečná konstrukce tamního letiště a skleněné tabule mostu jsou údajně náchylné k poškození a snadno podléhají místním povětrnostním podmínkám. Život je někdy jako bonboniéra a hvězda to ve světle reflektorů nemá lehké.

Calatrava by však řekl, že život je jako sbírka perel. Občas najdeš jednu z nich… „Jaký je smysl funkčnosti v architektuře?“ ptá se Calatrava. „Je to láska. Láska, jíž obdarováváme druhé, je to architektova štědrost. Architektura ukrývá obrovské tajemství tvořené filantropickou podstatou a tuto filantropii můžeme chápat jako funkčnost…“

A co bude dál? Pro Chicago navrhl Calatrava obytný mrakodrap s názvem Spirála, který by měl po dokončení měřit 610 metrů, čímž by se stal nejvyšší stavbou v Severní Americe; letos by v kanadském Calgary měl být dokončen pěší most přes místní řeku Bow dlouhý 130 metrů, pro americký Dallas zase navrhl tři mosty nad řekou Trinity a pro belgické město Mons novou železniční stanici… Vysoká produktivita Santiaga Calatravy neustává. Jeho sbírka perel roste závratným tempem.


Ľudo Petránsky
Foto: Wikipedia Commons, Le Cointois, Massimo Finizio, Tage Olsin

Autor je redaktor časopisu ASB – architektúra, stavebníctvo, biznis.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media