asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Pierre Hebbelinck: Architektura hovoří mnoha jazyky

14.03.2008
Belgický architekt Pierre Hebbelinck se začíná stále častěji objevovat v mezinárodním kontextu a přerůstat hranice své země. V rámci loňských brněnských veletrhů  měl poutavou přednášku o své tvorbě. Využili jsme této příležitosti k rozhovoru o jeho názorech i principech, jimiž se řídí jeho dílo.
Proč jste si vybral za téma přednášky právě beton? Je to váš oblíbený materiál? 
Beton má velice úctyhodnou tradici, proto si tohoto materiálu velice vážím, ale tato vážnost má své meze.

Máte na mysli římské concretum?
 
Ne, hovořím-li o betonu, mám na mysli armovaný železobeton, tedy materiál používaný od 19. století. Nechtěl jsem však hovořit pouze o betonu, ale o architektuře vůbec. Rád a často totiž používám i jiné materiály. 

V poslední době začínáte překračovat hranice Belgie. Je jednou z příčin tohoto úspěchu vaše kulturní identita? Má vůbec belgická architektura specifika oproti ostatní stavitelské tradici? 
Neexistuje žádný zvláštní způsob, podle něhož by se utvářela belgická architektura. Architektura, která vypadá jako národní, ve skutečnosti reprezentuje tisíce přístupů a ztělesňuje i řadu jiných kultur. Architektura totiž hovoří mnoha jazyky. Neexistuje jednotný jazyk. Investoři, zejména z veřejné sféry, stále častěji poptávají kvalitní architekturu bez ohledu na její provenienci. Neexistuje jednotná poptávka po jednotném stylu, ale naopak se žádá rozmanitost. Existuje však rozdíl mezi vlámskou a valonskou tvorbou. Obě národnosti reprezentují svou vlastní identitu. Na jedné straně se obě větve snaží navázat na evropský modernismus 20. století, na druhou stranu mají skutečně rozpoznatelné znaky vzájemné odlišnosti, ale do takových podrobností bych se nechtěl pouštět.  

Co je podle vás nejdůležitější na architektonické tvorbě? 
Těch priorit je celá řada, ale je to zejména vzdělání. Je třeba, aby se v rámci rozvoje kultury každé země vytvořil dostatečný prostor i pro architekturu. V tomto ohledu má mnoho evropských zemí nevyužitou kapacitu. Druhou důležitou věcí je rozmanitost kulturních proudů. V každé zemi jich existuje celá řada a nikdy nejsou identické. Žijeme v evropském kulturním prostoru, takže se musíme snažit vytvořit instituce, které usnadní vzájemnou spolupráci euroregionů. Je to tedy i priorita politická. Belgie je rozdělená na tři země a deset okresů a při přípravě různých projektů je třeba lobovat. Přitom je důležité, by se do popředí dostala skutečně jen kvalitní architektura, což je třetí důležitá věc. Výbornou příležitostí k lobování je období před volbami. V roce 2001 jsem se například zúčastnil jedné debaty u kulatého stolu, kde jsem navrhoval, že by se otázka širšího krajinného kontextu architektury měla dostat také do vládního programu. Čtvrtou prioritou je sladění zájmů investora a autora. Důležité je však i vytvoření podmínek pro výzkum. Pátou jsou informace. Musíme umět podchytit všechna média, noviny, rozhlas, televizi. Je nutné, aby se o architektuře nejen psalo, ale i veřejně diskutovalo. Často sedáme jako architekti v redakčních radách a bereme novináře ne jako ty, kteří nám jen kladou otázky, ale jako rovnocenné partnery.  

Jaká média jsou nejvhodnější pro zprostředkování problémů architektury?
Je zajímavé, v jakých souvislostech se architektura objevuje na stránkách tisku. Zhruba ze 75 % se zmínky o architektuře ocitají na stránkách věnovaných zajímavostem, 20 % v rubrikách realit a jenom 5 % na kulturních stránkách. A já bych chtěl, aby byla architektura zastoupena daleko více právě na kulturních stránkách.
 
Při přednášce jste demonstroval experimentální kovový dům, u něhož se zdálo, že má nepříznivou energetickou bilanci. Jak je to s tepelnými ztrátami u této stavby? 
Po stránce energetické bilance je tento projekt třeba ještě dotáhnout. Naše společnost se stále více stává závislou na energiích, jako jsou elektřina, plyn, ropa a podobně. Problém je ten, že když chce někdo stavět ekologicky, tak musí na počátku hodně investovat. Pro veřejné stavby je to politická otázka, neboť ekologické investice jsou vyšší než u neekologických staveb. Z tohoto hlediska je třeba působit na zákonodárce. Individuální investoři mají dvě možnosti. Působit v politické sféře na to, aby se zvýhodnili stavebníci, kteří si na dům instalují například solární kolektory nebo si pořídí lepší izolační vrstvy. Nebo je možné zavést celospolečenskou diskusi o vhodnosti ekologických staveb.  

Zabýváte se i urbanismem. Je podle vašeho mínění úlohou urbanismu stanovovat závazné podmínky rozvoje, nebo se kloníte k liberálnějšímu chápání územního plánování?

Především je třeba mít určité přesvědčení. Je důležité mít kontrolu a nástroje, jimiž mohu ovlivnit výstavbu a rozvoj území. Zejména musí existovat vládní strategie územního rozvoje. Je třeba vytvořit soustavu zásad a pravidel individuální i kolektivní zodpovědnosti. Nikdy by to však neměly být čistě formální předpisy.  

Jakou roli podle vás hraje prostorový kontext každé jednotlivé stavby?
Řekl bych, že existují tři základní síly. Je důležité, aby přišel impuls, požadavek a aby tento požadavek byl silný a měl budoucnost. První impuls tedy nedodává architekt, ale zadavatel. Druhou podmínkou je celková ekonomika projektu, tu však netvoří jenom rozpočet, ale celková finanční strategie. Rozpočet zpravidla změnit nemůžete, ten je dán, ale ekonomie je verzatilní. Můžete někde ušetřit, abyste jinde přidali, ale aby součet odpovídal. Třetím prvkem je vlastní místo, které má svou topografii, své lokální dějiny, své přírodní prostředí. Ale nejde jenom o geologické, ale i o sociální vrstvy obyvatelstva, které tam žily a žijí. Projekt by neměl smysl, pokud by se netázal i po těchto dějinných souvislostech. Když hovořím o stavebním místě, pak ho musím brát ze všech těchto tří hledisek. Podívám-li se na to stavební místo, mohu konstatovat, že to je úrodné pole, na něž vstoupí projekt. Pokaždé, když děláte veřejný projekt, pak tím vlastně přetváříte jeho prostředí. Mou základní úlohou je tvořit. Reformulovat existující realitu do tvaru, který dříve neexistoval. Přitom využívám nástrojů, jako je moje vědění a rozvoj a personální zdroje, protože mám zázemí asi dvou set spolupracovníků, jejichž služeb využívám – jsou mezi nimi profese jako topograf, filozof, politolog, sociolog, psycholog, fyzik. Nejdříve si všechno prodiskutujeme, pak se v tisku objeví někdo, kdo se o projektu vyslovil pochvalně nebo i opačně, a já autorovi zavolám, jestli si nechce o tom pohovořit. To je nejenom otázka, že bychom chtěli formulovat veřejné mínění, ale někdy jsou to i impulsy, které nám prospívají, že reformulujeme svou vlastní vizi.  

Jak moc je podle vás svazující historický kontext novostavby nebo rekonstrukce? 
Je to otázka postoje. Nepotřebuji sterilní prostředí, tabula rasa. Jsem si vědom toho, že je třeba postupovat citlivě, zejména v historickém prostředí. Například v případě muzea v Bossu jsme se střetli s velmi vehementní opozicí. Měl jsem ohromné štěstí, protože než jsem se pustil do vlastního projektu, vyšla kniha, kde byla fotografická dokumentace původního stavu. Přitom byla odhalena historická lež, protože protivníci tohoto projektu tvrdili, že je to původně neoklasicistní zástavba, ale přitom šlo o průmyslové území se spoustou komínů a různých manufakturních budov. Řekli jsme si, že chceme využít svého tvůrčího potenciálu, a proměnit a očistit ho od zbytků průmyslových staveb, které byly mladší než 150 let. Mnoho energie jsme vložili do toho, abychom propojili historii kamene a abychom restaurovali a rekonstruovali vše, co se nám dostalo do ruky, a abychom objevili a formulovali novou identitu částí, které byly dostavěné. Kupříkladu jsme zachovali obvodové zdivo, ale změnili jsme interiéry, kde vznikly prostory pro sály.  

Souvisí volba materiálů u jednotlivých staveb víc s celkovým rozpočtem, s lokálním klimatem, kontextem nebo jinými faktory?
 
Ceny rozhodně nejsou hlavním faktorem při výběru stavebního materiálu. Dílem vycházím z racionálních pohnutek, dílem z intuice. Racionální i intuitivní principy se nakonec spojují. Kupříkladu jsem měl za úkol v centru Bruselu provést rekonstrukci a nástavbu staré budovy z 19. století. Kdybych byl chtěl použít klasických metod, to znamená převážně cihelné zdivo, případně beton, tak by to stálo hodně peněz. Pronajali jsme si na dva dny celou ulici a nasadili jsme shora prefabrikované části převážně ze dřeva a z dalších lehkých materiálů. Za tři dny byla nástavba v hrubých obrysech hotová. Ke konstrukci makety jsme použili také lehké střešní krytiny, která nemá příliš velkou hmotnost. Proto jsme použili mědi, neboť měděné střechy patří k běžným krytinám. V Ardenách je obvyklá břidličná střešní krytina a tu jsme také použili v tomto projektu. Staví se prostě s místními materiály, které jsou k dispozici. Čili materiály se mění podle toho, jaký je rozpočet, jaké jsou stavební předpisy. Ty jsou jenom zčásti tolerantní, mají jenom určitou hladinu volnosti.    


Pierre Hebbelinck
1956 narozen v Ottignies (Belgie)
1981 získává diplom architektury na Institutu Lambert Lombard, Liège
1982 zakládá vlastní architektonický atelier
1996 reprezentuje Belgii – národní pavilon na benátském Bienále
2002 získává architektonickou cenu Baron Horta za le MAC‘s (muzeum současného umění v belgickém městě Hornu)
2003 laureát des Awards, architektonické ceny Belgie (za Maison Frankfort)
2004–05 účast na výstavě E 13 (Cáchy, Eindhoven, Maastricht, Řím)
2005 vydání Édition Foyere-tout (Umění a architektura) 

Výběr realizací:
Le Musée des Arts Contemporains, Hornu, 2002
Divadelní sál, Mons, 2002–06
Dům Dejardin-Hendricé, experimentální dům z oceli, Comblain-au-Pont, 2004
Dům Fontaine-Krantz, Brusel, 2003–06
Protihluková stěna, rue Delvaux, Othee, 2003–04
MAC´s – Musée des arts contemporains, Muzeum moderního umění, rue Sainte Louise, Bossu 1994 – 2002
Rodinný dům Frankfort, Uccle, Brusel, 2000–02
Společenský dům, Brusel, 1999 – 2004


Michal Janata
Foto: archiv Pierra Hebbelincka

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media