asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Peter Zumthor a cesta k esenci architektury

10.08.2009
Porota Pritzkerovy ceny se letos rozhodla udělit ocenění švýcarskému architektu Petru Zumthorovi. Peter Zumthor je výrazným protipólem Richarda Rogerse či Jeana Nouvela, kteří získali toto prestižní ocenění v předchozích letech. Zatímco Rogersovy realizace působí expresivně a dynamicky a Jean Nouvel se snaží upoutat pozornost na první pohled, Zumthorova tvorba je často nenápadná, introvertní, až meditativní.

Možná i to bylo důvodem, proč porota sáhla právě po tomto jménu. „Zatímco někteří nazývají jeho architekturu tichou, jeho budovy mistrovsky prosazují svou přítomnost tím, že zaměstnávají mnoho z našich smyslů, nejen zrak, ale i hmat, sluch a čich. Zumthorovy budovy nám znovu a znovu ukazují, že skromnost v přístupu a smělost celkového řešení se vzájemně nevylučují,“ zní názor mezinárodní jury. Porota oceňuje Zumthorův citlivý výběr použitých materiálů – od cedrových šindelů k pískovanému sklu; výběr, který „oslavuje jejich jedinečné kvality ve službě architektuře trvalosti.“

Architekt zároveň dovede stvořit místa, která se stanou něčím víc, než jen samotnou budovou. Dokazují respekt k místu – k dědictví místní kultury i neocenitelným lekcím z architektonické historie. Příklad Muzea umění Kolumby v Kolíně nad Rýnem je toho dokladem. Dostavba muzea na troskách pozdně gotického kostela svatého Kolumby, který byl zničen za 2. světové války, si získala obdiv porotců za to, že je současná, a přitom s naprostou lehkostí propojuje různé vrstvy historie. To vše co nejvíce osudovými a lyrickými cestami. Muzeum Kolumby doslova proplétá místo a paměť; píše novou kroniku doby, tak jako se ve středověku psalo znovu na již použitý pergamen.

Další z nedávných Zumthorových realizací, polní kaple v německé vesnici Wachendorf z roku 2007, okouzlila porotce díky neobyčejnému, a přitom univerzálně působícímu nádechu víry, který architekt vtělil do komorní stavby. V termálních lázních jsme svědky zajímavé hry se světlem a mlhou. Peter Zumthor tak z pozice stavitele pevného objektu dosáhl postu choreografa, který dovede předjímat a režírovat zážitek při pohybu v budově a jejím okolí.

Jeho stavby, stejně jako jeho psanou tvorbu, charakterizuje jemná poetika a pronikavé vize. Stal se inspirací pro několik generací studentů především svou dlouholetou snahou ořezat architekturu až k její holé podstatě, k esenci, kterou mnozí považují za nadbytečný luxus. Tímto životním přístupem potvrzuje znovu nezastupitelné místo architektury ve světě.

Ve své knize Thinking Architecture zformuloval mimo jiné tento postoj: „Architektura není prostředkem nebo symbolem pro věci, které nepatří k její podstatě. Ve společnosti, která oslavuje nepodstatné, může architektura pobízet k rezistenci, působit proti vyprázdněnosti forem a obsahů a hovořit vlastním jazykem. Věřím, že jazyk architektury není otázkou určitého konkrétního stylu. Každá budova je postavena pro specifický účel, určité místo a specifickou společnost. Moje budovy se pokoušejí zodpovědět otázky, které vyplývají z těchto prostých faktů, co nejprecizněji a nejkritičtěji, jak to jen jde.“

Kámen a voda

Mezi nejvýznamnější Zumthorovy realizace se řadí termální lázně ve švýcarském Valsu, v kraji majestátních alpských vrcholů. Zastupitelstvo malé obce mělo v úmyslu zrekonstruovat zbankrotovaný hotel ze 60. let 20. století, který byl postaven velmi levně, ale podle slov architekta Zumthora „bez valného nadšení“. Zastupitelé si především přáli, aby byla zachována pracovní místa. „Bylo nám řečeno, abychom přinesli něco jedinečného. Nová podoba měla přitáhnout nové hosty a přitom zapadnout do Valsu. V roce 1991 jsme předvedli na zasedání vesnice kamenný model naplněný vodou.

Stavba začala v roce 1994 a lázně byly slavnostně otevřeny v roce 1996. Od té doby je navštívilo každý rok 40 000 lidí,“ komentuje realizaci Peter Zumthor. Mnoho návštěvníků se do tohoto hotelu opakovaně vrací a koupel ve valských termálních lázních se pro ně stala ­rituálem.

Stavba je charakteristická nosnou konstrukcí z betonu a tenkými deskami ruly, která pochází z lomu přímo za vesnicí. Rula byla použita také v interiérech a svým chladem tvoří výrazný kontrast s elementem teplého vodního živlu. Australský historik architektury Miles Lewis lázně ve Valsu považuje za „nádherný příklad jednoduchého detailu, který je využit k vytvoření vysoce vzdušných prostorů.

Návrh dává do kontrastu chladný šedý kámen s teplem bronzových zábradlí a voda a světlo jsou využity k řezání prostorů. Horizontální spoje kamenných desek hrají s horizontálními liniemi vody a mezi texturou kamene a vody existuje nepatrný přechod. Světlíky, vložené do úzkých štěrbin ve stropě, vytvářejí dramatickou linku světla, která zdůrazňuje tekutý prvek vody. Každý detail budovy posiluje důležitost lázní v celé škále úrovní.“

Muzeum na kostele

Dalším, velmi důležitým mezníkem tvorby je již zmiňované Muzeum umění Kolumby v Kolíně nad Rýnem realizované v roce 2007. Zadáním investora, kolínské katolické arcidiecéze, bylo vytvořit „živé muzeum“. Ukazuje objekty z vlastní stálé kolekce arcidiecéze od pozdního starověku po současnost – románské sochy, instalace, středověké obrazy, radikální obrazy, gotické liturgické nádoby na eucharistii postavené do protikladu s předměty denní potřeby 20. století.

V přízemí budovy jsou zachovány rozsáhlé archeologické nálezy a zbytky předchozího kostela ze sedmého století spolu s kaplí nazvanou Madona mezi ruinami z roku 1950.

To vedlo architekta ke konceptu, který zapracovává ruiny přímo do obvodových zdí. Novostavba tak místy doslova vyrůstá z reliéfu románských kamenných kvádrů a kleneb. Rozmanitý charakter expozic také architekta vedl k navržení sedmnácti galerií různých proporcí a s různým osvětlením ve třech podlažích.

V určitých místech do prostor muzea probleskuje denní světlo mezerami mezi cihlovou fasádou, která tvoří z exteriéru zajímavou strukturu. Fasáda je ovšem víceméně celistvá s minimem oken. Charakter exponátů vyžaduje spíše tlumené světlo. Opět se tak opakuje meditativní až sakrální motiv.

Kaple na poli
Třetím přelomovým dílem Petra Zumthora je kaple bratra Klause v německé vesničce Wachendorfu. Jde o drobnou stavbu, kterou pomáhali stavět přímo její objednavatelé, Hermann-Josef Scheidtweiler a jeho manželka Trudel s přáteli a známými.

Postup stavby je zajímavý sám o sobě. Nejprve bylo sestaveno 112 štíhlých kmenů do tvaru jakéhosi indiánského týpí a na jejich povrch bylo nalito a udusáno několik vrstev betonu. Poté se uvnitř založil oheň a stejně jako v milíři tam byl udržován po dobu tří týdnů, až stromy a beton vyschly. Poté bylo snadné je vyloupnout z betonové skořepiny. Jejich otisky zbarvily celý interiér do uhelné černě, jen otvorem ve stropě přichází kužel světla. Podlaha je ručně vylitá na místě taveným olovem. Jediným uměleckým artefaktem je bronzová reliéfní figura sochaře Hanse Josephsohna.

Kaple ve Wachendorfu se svou jeskynní podobou blíží místům, do nichž se podle historických pramenů, přibarvených romantickými obrazy, uchylovali katoličtí mniši, kteří v modlitbách toužili dosáhnout co nejbližšího vztahu s bohem.

Zdánlivá jednoduchost této stavby svědčí o schopnosti Petra Zumthora zahrnout do její podoby jak vědomosti o současném stavění, tak návrat do historie, dá se říci až prehistorie lidského stavění. Zumthorovo pátrání po esenci architektury tak v kapli získalo archetypální rozměr – stala se v přeneseném smyslu objektem hledání společné historické paměti lidského pokolení.

Peter Zumthor
(*26. 4. 1943, Basilej)
Vyučil se u svého otce truhlářem, v letech 1963–1967 studoval na uměleckoprůmyslové škole a poté design na Pratt Institute v New Yorku. V roce 1967 pracoval jako konzultant plánování a analytik architektury ­historických vesnic v kantonu Graubünden, mimoto se podílel na jejich ­restaurování. Vlastní praxi si založil v roce 1979 v Haldensteinu, kde ­dosud působí s malým týmem čtrnácti spolupracovníků.

Od roku 1996 je profesorem na Akademii architektury Universitá della Svizzera Italiana v Mendrisiu. Byl rovněž hostujícím profesorem na Institutu architektury Univerzity v Jižní Kalifornii, na Technické univerzitě v Mnichově a na Harvardu. Dostal řadu cen, například v roce 1999 prestižní evropské ocenění Miese van der Rohe, dále cenu Praemium Imperiale od Japonské asociace umění (2008) a ocenění Carlsberg Architecture Prize v Dánsku (1998) a několik dalších. ­Napsal knihu Thinking Architecture, v níž formuloval svou filosofii architektury, vydanou poprvé v roce 1998 v nakladatelství Birkhauser. Peter ­Zumthor je ženatý a má tři děti.


Iva Nachtmannová
Foto: Gerry Ebner, Profimedia.cz, Petr Šmídek, Creative Commons, Wikipedia Commons

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media