Peter Noever - Muzeum jako experiment
Galerie(3)

Peter Noever – Muzeum jako experiment

Peter Noever, výkonný a umělecký ředitel centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst) vystoupil 13. 3. 2008 v rámci cyklu Start Architecture pořádaným Centrem pro středoevropskou architekturu (CCEA) v pražském Roxy. Peter Noever byl pozván rektorem VŠUP v Praze, Pavlem Liškou, aby společně s umělkyní Magdalenou Jetelovou diskutoval na téma architektura - umění - veřejný prostor. Peter Noever se s námi podělil o své názory na téma vzájemné výměny impulzů mezi jednotlivými uměleckými obory a praxe umělecké instituce.

Vystupujete jako teoretik, jako ředitel MAK, instituce s mezioborovým záběrem a jste také designér. Jste tedy aktivní jak v teorii, tak v praxi. Máte dojem, že mezi obory umění, design a architektura jsou pevně definované hranice? 

Myslím, že mezi těmi oblastmi hranice jsou a že je musíme zachovat. Musíme si ale přesně uvědomit, čím každý obor je a co je jeho pole působnosti. Ale myslím, že je můžeme sobě přiblížit, uvést v dialog. Včera na přednášce zazněla otázka, zda má architektura vůbec šanci se doopravdy vyvíjet bez skutečného dialogu s volným uměním a s volnými umělci. Východiska architektury jsou zcela jiná, protože architekt potřebuje klienta, umělec nikoli. Architektura počítá se zadáním, zatímco umění ne. V dnešní době, kdy se kde kdo pokládá za umělce, je třeba celou věc vyjasnit, jinak bychom se o tom ani nemohli bavit…  

Můžete mi něco říct o vašem dialogu s umělci? Spolupracoval jste například s Američanem Donaldem Juddem nebo s českou umělkyní Magdalenou Jetelovou, zadával jste jim instalace permanentních výstav historických sbírek…

Má to co dělat s tradicí a s historií instituce – dnešního MAK, která byla založena na konci 19. století, v té době se to jmenovalo Uměleckoprůmyslové muzeum. Když jsem v roce 1986 muzeum převzal, bylo mi jasné, že nemůžu pracovat s uměleckým muzeem neumělecky. Když jsem začal přemýšlet o nové organizaci starého muzea, hledal jsem koncept – zejména v práci s uměním je třeba hodně přemýšlet, potřebujete čas… Není to jako u supermarketu, který se jen dostaví a pak se otevře. V roce 1992 jsme na znovuotevření první části muzea pozvali Magdalenu Jetelovou, která vytvořila v hlavním světelném dvoře 11 metrů vysokou pyramidu… V roce 1994 byla celá rekonstrukce budovy dokončena. Téma permanentní instalace je pro mne velmi důležité – je podle mne naprosto nesmyslné představit sbírky v jejich doslovném historickém kontextu, proto jsem pozval řadu umělců – mimo jiné Donalda Judda, Franze Westa či Heimo Zoberniga – aby převzali instalaci jednotlivých sbírek. V interpretaci umění je důležitá současnost, každé umění bylo jednou současné.  

Jaká tedy byla role umělců v rámci rekonstrukce MAK a instalace sbírek? Jaký je rozdíl mezi tím, když stejnou práci dělá umělec a designér? 

Proto jsem instalaci nezadal architektovi ani designérovi, kteří především navrhují – nešlo mi o design. Chtěl jsem vizi, myšlenku umělce z pozice současnosti. Takže otázkou nebylo, jak bude vypadat vitrína a jiné technické záležitosti. S umělci jsme spolupracovali velmi úzce. Předali jsme jim sice nějaké myšlenky, ale chtěli jsme, aby to udělali podle svého. Umělci pracují specifickým způsobem – jak jednou pozvete ke spolupráci umělce, musíte ho následovat, už není cesta zpátky. S designérem je to jiné, můžete do procesu mnohem víc zasahovat. S historikem umění zase můžete vést diskusi s velmi zásadním výsledkem, ale jejím produktem nebude umění. Všichni byli na sbírku velmi opatrní, vždy se jednalo o úsek, který měl na starosti jeden kurátor a jeden umělec. Museli pracovat se sbírkami a s prostorem. Rozpor mezi tradicí a současností je třeba řešit novou, vlastní cestou, nemá smysl opakovat postupy, které už někdo udělal v předchozí situaci – tj. v duchu tradičního uměleckoprůmyslového muzea. Nemohl jsem to dokázat bez umělců a bez umění…  

Jak jste pracoval s rekonstrukcí MAK? 

Když jsem předefinoval muzeum, šlo o rozdíl mezi myšlením, kurátorstvím, architekturou, designem… Věřil jsem, že je možné s těmito oblastmi pracovat současně. Samozřejmě jsem pracoval v týmu, ale ten je méně ambiciózní. Takže jsem projekt rekonstrukce zaštítil. Hlavní fasáda MAK je orientována na Ring, jednu z hlavních komunikací v centru. Rekonstrukce byla skutečně boj, podstoupil jsem zdlouhavý proces zbytečného přesvědčování. Samozřejmě mi nešlo o to, abych na toto téma jako ředitel oslovil dvacet světových architektů.  

Jaká byla původní funkce Flakturm (věž sloužící obraně), která se po rekonverzi má stát CAT (Contemprorary Art Tower)? Má to být muzeum 21. století. Jak budete postupovat ve spolupráci s umělci v projektu CAT? 

Ústřední myšlenkou CAT je spojit dějiny. Obranná věž je temným reliktem nacistického režimu a připomínkou „totální války“, která byla tehdy vedena s dneškem a s zítřkem. Umělecké vypořádávání se s daným místem nevyprovokuje pouze dialog této věci, ale vytvoří stabilní umělecká díla, která zohledňují toto místo. Povede to postupně k jedinečné sbírce soudobého umění – ke sbírce 21. století. Jde o dialog s umělci. Po nějaké době si uvědomíte, že muzeum kvazi jako místo, které se stará o umění, neexistuje. Současné umění nefunguje bez kontextu, vše v konceptuálním umění je kontext. Záleží na kontextu, do kterého ho umístíte. V tomto případě jde o přeměnu nacistické architektury, věží protiletad­lové obrany na muzeum současného umění – jde o velmi vážný, historicky tíživý kontext doby, místa a celé země, ale myslím, že umění je svou energií schopné tento kontext transformovat. Je to experiment, nikdo doopravdy neví, jak dopadne…  

Včera jste popsal Vídeň jako velmi konzervativní město…

Ano, netýká se to ani architektury, ani urbanizmu, ale mentality. Je velmi špatné, že celý svět se stává konzervativnějším v mnoha smyslech. V místě, ve kterém žijete, musíte mít zodpovědnost a musíte se rychle rozhodovat. Vídeň je skutečně provinční hlavní město, které nikdy nemělo šanci setkat se s oním „současným“, protože tam lidé nemají žádný ideál… I když vypadají navenek jako lidé 21. století, nežijí dneškem. Není tam rovnováha mezi tradicí a mezi současnem. Všechno je možné, ale není tam prostor pro přijímání nových věcí. Všechno se na sebe váže…, navíc ta buržoazní mentalita, ta země nemá vizi. V Rakousku je skutečně problém udělat cokoli nového, co doposud nikde není. 

Má to co do činění s vzděláváním? Jaká je situace na školách? 

Myslím, že vzdělávací instituce nejsou rozhodující. Každý se musí vyvíjet sám a být sebereflexivní. Konkrétně na vídeňské architektuře působí profesoři, kteří možná nejsou tak často ve Vídni, ale to není žádný problém. Horší by bylo, kdyby tam profesor docházel denně a byl by to fachidiot… Učí u nás například vynikající Zaha Hadid, je to skutečná výzva. Podle mne nejsou rozhodující školy, ani umělecké školy…Jde o společnost, jejímž problémem je průměrnost. Umění nemá co do činění s průměrem, je to věc minority. Stejně tak v architektuře, nejde o stupidní soutěže… 

Dokázal byste nějak popsat mechanismy, které systém využívá, aby implantoval „průměrnost“? Je to všeobecná tendence. 

Ano, sedíme tu na kávě v Praze, architektonickém centru, v uniformním Segafredu… To podle mě znamená, že už tu není rezistence. Praha bude stejná jako všechno ostatní. Proč je to tak? Proč to má být všude stejné? To je estetika „stejného“. Vy to také znáte z jiné strany – z komunismu… Já tu nechci hovořit o globalizaci, ale je opravdu důležité rozlišovat. Rozdílnost potřebuje být respektována a zachována. 

Jaké máte zkušenosti z USA? V domech Rudolpha Schindlera nedaleko Los Angeles má MAK rezidenční programy. 

Ano, Los Angeles – Vídeň, to je dlouhodobá tradice. Je to osa. Mnoho lidí jako Arnold Schönberg, Sigmund Freud cestovali do Los Angeles z politických důvodů. Například architekt Rudolph Schindler by nikdy nebyl mohl realizovat ve Vídni takové věci, jaké realizoval v USA. Ty domy nejsou pro jednu, ale pro dvě rodiny. Navíc je tam i místo na práci. Východiskem bylo něco normálního, nebyla to velkolepá strategie. Když jsem přišel do Schindlerova domu, tak jsem tam rozhodně nechtěl dělat muzeum Schindlera. Chtěl jsem prověřit Schindlera. Máme tu rezidenční program. Máme sice jeho dvě židle, ale neukazujeme, jak Schindler žil a jaké měl židle… Je to obdiv vůči Schindlerovi. My prověřujeme ducha té architektury. Na celém světe neznám architekta, který by jako Rudolph Schindler byl schopen vytvořit tyto domy z ničeho. Bez peněz, materiálu, bez prostředků. To je skutečná utopie v architektuře, způsob, jak měřit sám sebe. Nechci tu tvrdit, že byl génius, ale zohledňoval spoustu úrovní. My jeho domy neprezentujeme jako památku pro turisty, ale využíváme je pro rezidence. 

Které kvality pokládáte v architektonické praxi za nejdůležitější? Je důležité, aby teorie a praxe architektů byla vedena životem a nárokem na změnu společnosti.  V 90.letech jste uspořádal konferenci The End Of Architecture?. Účastnila se jí řada dnes významných umělců… 

V té době hodně titulů inzerovalo „konec“. Architekti jako Frank Gehry, které jsem pozval, v té době nebyli ještě slavní, nešlo o to pozvat je proto, že jsou úspěšní. V době „Konce architektury“ byla architektura, kterou dělali (a kterou dělají i nadále) bez šance, nikdo je neposlouchal. Nikoho to nezajímalo – všichni sice říkali, to je sice zajímavé, ale udělat to nejde, realizovat to je utopie. Společnost se mění. Je to podobné jako problém Národní knihovny v Praze. Nikdo nemá právo zabránit tomu, aby byla postavena. Má se to realizovat a pak teprve má smysl udělat diskusi. Pak teprve je možné tvrdit, že to byla chyba. Ale pokud jde o politiku, nemá právo blokovat takový proces, není to demokratické. Není to totiž otázka toho, jak moc je projekt dobrý – to stejně nikdo dopředu neví – jde o to dát mu právo na existenci a teprve pak zahájit diskusi. Přitom, všude je tolik ohavných věcí – všechny ty uniformní fasády… Osobně bych udělal cokoli, abych umožnil této věci vzniknout. Protože, když se řekne, že toto není možné, potom to znamená, že není možné nic. 

Peter Noever
Designér, od roku 1986 působí jako výkonný a umělecký ředitel centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst). Peter Noever je činný jako kurátor a designér výstav i návrhář produktů. Zabývá se strategiemi a vnímáním produktového designu, poskytuje urbanistické konzultace, např. v Havaně pro Kubánské ministerstvo kultury (1995). Hostující profesor v Evropě, Asii a USA, autor řady publikací o umění, designu a architektuře. V roce 1994 inicioval založení MAK – Centre of Arts and Architecture v Los Angeles v Kalifornii. Od roku 1971 soustavně pracuje na krajinářském architektonickém projektu Die Grube a na projektu MAK’s CAT – Contemporary Art Tower (Věž současného umění). Je držitelem mnoha prestižních ocenění.

Mariana Serranová
Foto: MAK, Elfie Semotan, Margherita Spiluttini, Stefan Klein