asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Miroslav Masák: Je načase vstoupit na mezinárodní scénu

07.10.2008
Miroslav Masák, tvůrce řady stěžejních staveb české architektury, jako je třeba pražský obchodní dům Máj, obchodní středisko Ještěd v Liberci či rekonstrukce Veletržního paláce v Praze. Je aktivní také jako teoretik a pedagog a angažuje se ve věcech veřejných už od 60. let. V aktuálním rozhovoru se vyjadřuje k postavení architektonické kultury ve společnosti, k roli architektonických institucí, soutěží, situaci památkového zákona i ke své mnohaleté architektonické praxi v libereckém ateliéru SIAL.


V těchto dnech započala demolice libereckého obchodního střediska Ještěd, který jste projektovali spolu s Karlem Hubáčkem. Co říkáte tomu, že místo vašeho objektu, kterého se zastala i odborná veřejnost, bude „komerční bedna“? Jde o současný trend, kdy památkový zákon je staromilsky orientovaný a nevnímá hodnoty moderních architektur?
Názor odborné veřejnosti byl dost jednoznačný. Kromě autorů komplexu FORUM a Zdeňka Lukeše všichni proti demolici obchodního střediska protestovali. Nemyslím si, že stavbu, která vznikla z impulzu mezinárodního sympozia v závěru 60. let minulého století a která byla dosti výraznou stopou architektonického myšlení té doby, by nebylo možné nahradit. V kultivované společnosti by však byla nahrazena vyšší hodnotou. Rozhodnutí o její demolici nevyšlo ze zákona, ale od konkrétních osob, z konkrétních důvodů.

Někdy je prohlášení stavby památkou poslední šancí na její záchranu. Důvody, které vedly k  tomu, že obchodní středisko Ještěd nebylo za památku prohlášeno, byly poněkud nepochopitelné. Proč se vlastně nepodařilo libereckou budovu obhájit stejně jako pražský Máj?
Důvodů bylo několik. Všechny souvisely s rozhledem a vůlí těch, kteří rozhodovali. Obě stavby měly v žádosti Tesco Stores CZ o demolici (nebo podstatnou přestavbu) značně nepříznivé, zdrcující kritiky. Obě žádosti byly doplněny o stanoviska měst. Liberec o zachování svého obchodního střediska naprosto nestál, Praha neřekla ani ano, ani ne. To na jedné straně, na druhé straně oba podněty k památkové ochraně staveb byly posouzeny odbornými komisemi Ústavu památkové péče a ministerstva kultury. Jejich jednoznačná stanoviska vyzněla pro zachování staveb a památkovou ochranu. Rozhodovali však vyšší představitelé ministerstva kultury. Mezi verdiktem o liberecké stavbě a o Máji proběhla série výměn ministrů a svůj post ztratil i jeden z jejich náměstků. To všechno mohlo osud staveb ovlivnit. Jak to doopravdy bylo, vědí na ministerstvu kultury. Nebo i v Tescu.

Jak se má k problému prohlášení stavby památkou legislativa? V rámci nového „památkového zákona“, který by měl být předložen ke schvalování v březnu 2009, díla žijících autorů nemají být prohlašována za památku. Jak vnímáte tuto tendenci, je to podle vás řešení?
Liberecké noviny přinesly v této souvislosti komentář s titulkem Je třeba zabít Hubáčka. Myslím, že autoři nového znění zákona a tohoto návrhu přecenili stav naší společnosti. Vymahatelnost jakéhokoli zákona je u nás obtížná. Vymahatelnost autorských práv u architektury je téměř marná. Autorský zákon chrání především práva k duševnímu vlastnictví a práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti a těmi realizované stavby tak trochu nejsou. Podle zákona jsou tzv. rozmnoženinou autorského díla architektonického. Takže autoři návrhu buďto žijí mimo realitu, anebo mají zájem na omezení počtu nemovitostí, které by mohly být za památky prohlášeny, protože jim současná architektura neimponuje. Obecný požadavek časového odstupu při jakémkoli hodnocení je samozřejmě legitimní, jenomže by občas mohl přivodit i zánik kvalitního díla. Proto je lépe chránit víc než míň.

U připravované renovace Máje jste navrhli dvě varianty řešení, můžete říct, v čem se lišily a jak se projekt rekonstrukce vyvíjí?
Památkově chráněná stavba obchodního domu není v dobrém stavu. Je nejen zanedbaná, ale i nechutně oblepená všelijakými stánky a jiným svinstvem. Tesco Stores CZ se rozhodl pro její renovaci. Pan profesor Švácha, u kterého si investor zadal zpracování stavebně-historického průzkumu, zdůraznil roli žijících autorů původní stavby při obnově díla. Byli jsme tedy vyzváni ke spolupráci. Po četných jednáních jsme došli k závěru, že jsou dvě možné alternativy renovace. Ta první, které říkáme pietní, představuje reálně dosažitelnou obnovu původní stavby v exteriéru i interiérech. Nebrání se možným zlepšením, ale nepředpokládá výraznější zásah do výtvarné koncepce 70. let minulého století. Druhá varianta byla inspirována vědomím příležitostí a proměn, které od počátku 70. let nastaly: změnou společenských poměrů, jiným evropským významem Prahy a také očekávanou proměnou místa, související s budoucí realizací nové budovy COPA Center na místě stanice metra. Alternativa respektuje původní kvality architektury obchodního domu, ale obohacuje je o nové. Obě varianty investor přijal. Jeho počáteční nadšení pro druhou variantu časem ochladlo. S největší pravděpodobností se bude obnova řídit zásadami první varianty. My budeme její jednotlivé kroky konzultovat.

Na obálce vaší knihy Tak nějak to bylo se objevuje žlutá barva a číslovka 02. Má symbolický význam? Váže se k fasádě Máje? Co přesně znamenala?
Symbol 02 vznikl v reakci na neúspěšnou vnitropodnikovou soutěž na název obchodního domu podniku Prior. Náš návrh jsme zdůvodnili pořadím nových obchodních domů v Praze, tedy po Kotvě a před dalším obchodním domem na Proseku. Ale byl spíš inspirován naší tehdejší zálibou v letrismu a měl v sobě i skrytý symbol – Hubáčkův atelier ve Stavoprojektu byl ateliérem 02.

Připravujete vydání knihy-katalogu ARCHITEKTI SIAL. Říkal jste, že hledáte odpověď na otázku, zda má práce vašeho ateliéru k dnešku co říct. V jakých rovinách si tuto otázku kladete?
SIAL je minulostí. Stává se předmětem zájmu těch, kteří jím neprošli. Proto by snad mohly a měly být ve vzpomínkách, v autentických vzpomínkách těch, co v SIALu byli, zaznamenány některé rysy ateliéru, které nebyly běžné: důvěra v osobní odpovědnost a tvořivost jednotlivce, otevřené myšlení a hra jako princip každodenní práce, význam iniciativních podnětů inženýrů a specialistů  pro výslednou koncepci.

A smysl pro legraci. To jsou hodnoty trvale platné. Ale dnes máme jiné investory, mohutnější hospodářskou sílu, dřív nedosažitelné technologie a vyšší kvalitu práce. Také se proměňuje názor na roli architektů. Často jsou (a někdy i rádi) jen autory designu. To v  SIALu nebylo možné. Z toho tedy ty rozpaky. Nechtěli jsme se stylizovat do mýtu. Rozhodli jsme se pro knihu-katalog nabízející fakta. Vyjde na podzim v nakladatelství KANT.

Z vašich teoretických prací bych chtěla připomenout text v katalogu výstavy Mašinisti, kterou jste v roce 1995 koncipoval. Je kromě bilance uplynulého období něco, nač by se česká teorie měla především zaměřit?
Ono těch teoretiků není mnoho a myslím, že nevědí co dřív. Mohli by se zasazovat o překlady a vydání úvah světových teoretiků. Pokoušeli jsme se o to na konci 90. let ve spolupráci teoretiků s Českou komorou architektů, ale po vydání několika sborníků to vyšumělo. Snad by se také mohli víc prosazovat v mediích. To, jak laickou veřejností sledovaná média referují o architektuře, je na zavření.

Nedávno jste instaloval výstavu skla v Jerevanu, můžete o tom něco bližšího říct?
To je na dlouhé lokte. Při spolupráci s dvojicí vynikajících českých sklářů, panem profesorem Libenským a jeho ženou Jaroslavou, jsem se seznámil s několika světovými sběrateli umění. Se společností v některých ohledech velmi příjemnou, peníze jim neschází. Postupně si vyžádali studie muzeí ve Washingtonu D.C., v Naples a ve Scottsdale a památník v Detroitu, nic se z toho nepostavilo. Zato se staví velký kulturní komplex v Jerevanu, odkud pochází předkové jednoho se sběratelů. Jeho součástí bude i Glass Tower, muzeum světových sklářů. Stavbu konzultuji. První, propagační expozicí v místě budoucí stavby, je výstava, o které se zmiňujete. Představuje práce dvojice Libenský-Brychtová.

Můžete mi říct více o vašem návrhu galerie v Naples? Typologií muzejních a galerijních budov jste se teoreticky i prakticky zabýval. Máte zkušenosti s renovací Veletržního paláce pro Národní galerii. Jak se díváte na roli takové instituce?
To jsou dvě různé otázky. Galerie v Naples, ve floridské krajině plné močálů i půvabných vodních ploch, měla představit kolekci zámožného sběratele kreativního skla. Měla formu „tunelu“ se zdroji denního světla na obou koncích. Rafinovanější osvětlení nabízely úzké štěrbiny „řezů“ pláštěm jednoduché stavby.

V názoru na aktuální existenci národních institucí: národní knihovny, divadla, musea, galerie, trochu tápu. Připadají mi, zvlášť divadlo a museum, jako pozůstatek myšlení 19. století. Vyvolávají ve mně představu něčeho okázale důstojného, zatuhlého. Ale pokud se projevují přirozeně a hýří aktivitou, není důvod o smyslu jejich existence pochybovat. Mají shromažďovat, udržovat a prezentovat to, co je pro identitu národa podstatné.

S instalacemi výstav máte mnohé zkušenosti. Na vaši spolupráci s profesorem Libenským navázaly práce s dalšími výtvarníky, například s Marianem Karlem. Co architektovi dává spolupráce s výtvarnými umělci a instalace výstav volného nebo užitého umění?
Jakákoli dobrá spolupráce, dokonce i spolupráce s výtvarnými umělci, obohacuje. U instalací jejich práce, kreseb a obrazů, soch i užitého umění, rozhoduje prostor a světlo. A také respekt autora instalace. Nejen k sobě samému, ale i k vystavovaným dílům.

S námětem instalací souvisí i další téma – interiéry. Vaším úkolem bylo vyřešit prostory, které zůstaly na Pražském hradě po Gustávu Husákovi. Co by podle vás měly ztělesňovat reprezentační prostory? Mění se v posledních dvou desetiletích koncept státnosti?
Navrhoval jsem kanceláře pana prezidenta a místnosti pro jeho menší i větší jednání. A také renovaci rezidence v Královské zahradě, ze které jsme chtěli mít příjemné místo pro konzultace, „mozeček“, jak jsme tomu s panem prezidentem říkali. Reprezentační prostředí by mělo reprezentovat. Když jde o reprezentaci státu, tak souznít s ideály společnosti.

My jsme se začátkem 90. let chtěli vzdálit dřívější těžkopádnosti a okázalosti. Chtěli jsme se i pojetím interiérů odlišit od atmosféry autoritativního režimu. Něco z toho se povedlo, prvky interiéru byly funkční, jejich design kombinoval klasiku a současnost, nescházela nadsázka a humor. I dnes bychom se měli prezentovat přirozeně a přiměřeně. Méně olympiád, více parků a univerzit.

Účastnil jste se mnoha soutěží nejen jako soutěžící, ale i jako porotce. Zdá se, že v Čechách a na Moravě je soutěží vypisováno málo na to, kolik plochy se zastaví. Jakým způsobem lze působit na to, aby bylo soutěží víc? Můžete srovnat naši situaci se situací v jiných zemích?
Soutěže se trvalého rozporu mezi prospěchem výsledku a nedokonalostí soudu asi nikdy nezbaví. Architekti celého světa na soutěže nadávají, ale soutěží. Protože soutěže jsou přitažlivé nabízenou příležitostí a možností porovnání myšlenek a názorů. To chápou i kultivovaní investoři. U nás není soutěží málo, i když by jich mohlo být víc. Stojí dost peněz a malá města a obce na ně většinou nemají. Možná, že by tomu mohla prospět praxe 60. let, kdy se soutěže dělily významem i cenami na místní a celostátní. I když zámožní soukromí investoři často nestojí o relativně objektivní výběr budoucího partnera, měly by všechny významné investiční záměry, zvlášť mají-li být financovány z veřejných prostředků, soutěží projít. To by měla hlídat zastupitelstva měst a státní správa.

Opakovaně se zdůrazňuje význam důkladné přípravy zadání a výběru nezávislé poroty. Příkladem nedostatečné přípravy, špatného průběhu a sporné nezávislosti poroty byla nedávná soutěž na návrh Národní knihovny. Jaký je váš názor na současný stav této nedořešené kauzy?
Celý dosavadní průběh je demonstrací neumětelství. Vypsání soutěže měly předcházet tři kroky: odborná diskuse o potřebách Národní knihovny a o možnostech optimálního využití Klementina, odborná diskuse o nejvhodnějším místě pro případnou novou stavbu, a když už by to měla být Letenská pláň, potom nejdříve soutěž na budoucí využití pláně a za třetí: odborné zpracování podmínek soutěže a odpovědná volba porotců.

Porota byla řízena katastrofálně, není to poprvé, co se Eva Jiřičná neosvědčila (viz průběh mezinárodní soutěže na návrh nové koncepce Severních zahrad Pražského hradu). Přitom návrh Jana Kaplického, i když by byl z hodnocení po právu vyřazen, mohl získat zvláštní odměnu a mohl být pro investora dále použitelný. To, co následovalo po vyhlášení výsledků, je pro naší současnost typické: odbornost šla stranou, ke slovu se prodrala povrchnost soudů a emoce, líbí-nelíbí bylo hlavním mottem všech zveřejňovaných hlasů, což je pro hodnocení architektury tragedie. A politická bramboračka, o kterou se zasloužil kde kdo, je už jen k smíchu. Tak vážný záměr musí být svěřen kompetentním odborníkům, ne ambiciózním amatérům. Musí se začít znova.

Objevují se nové přístupy k problému, například ve studentských pracích Přikrylovy školy, jejichž cílem bylo prověřit kapacitu Národní nebo univerzitní knihovny v areálu Klementina. Jste zastáncem takového řešení?
Ano. Práce pana profesora Přikryla a jeho studentů je konkrétním a odborným příspěvkem k vážné diskusi o budoucnosti Národní knihovny. Zaplať pánbůh za něj.

Ve své knize zdůrazňujete význam společenských vizí. Politické a ekonomické vztahy jsou v dnešní společnosti velmi komplexní, nejsou zřetelně polarizované, často jsou nepřehledné. Domníváte se, že nepředvídatelnost a provázanost těchto vztahů se podílí i na ztrátě vizí?
Pravděpodobně ano. Nechme politiku stranou, protože ta je ve vleku hospodářských a sociálních podmínek. Pokud jde o ekonomii, souhlasím s názorem Václava Bělohradského, že je nezbytné co nejdřív omezit působnost nejnebezpečnějších idiotů 20. století – ekonomů. Líbivé nadřazování jejich jednostranných zájmů je blízké někdejší teorii o materiální základně a duchovní nadstavbě vývoje společnosti. Myslím, že by se nic nestalo, kdyby třetina světové společnosti svoje puzení ke konzumentarizmu zmrazila a podívala se blíž na svůj duchovní život.

Po Listopadu jste prošel řadou funkcí, zasedal jste v různých kolegiích, komisích, sledoval jste proměňující se společnost období transformace. Byl jste i v představenstvu České komory architektů, jak vnímáte roli této stěžejní architektonické instituce?
Existence Komory je zaručena zákonem. Nebylo to snadné, první polistopadové vlády se nechtěly s nikým dělit o působení na společnost. Vládneme, nerušit! Profesní komory u povolání, která v sobě nesou obecná rizika, byly – po dlouhých zkušenostech – zavedeny v celém civilizovaném světě. Naše komory architektů i inženýrů jsou, možná z té nepříznivé atmosféry 90. let, stále tak trochu zakřiknuté. Nedovedly si získat postavení a prestiž komor zdravotníků nebo advokátů. Nemám rád konflikty, a pokud mohu, tak se jim vyhýbám. Ale představitelé naší komory se jim vyhýbat nesmějí. Ať už jde o střet se státní správou, nebo s vlastními neukázněnými nebo neodpovědnými členy. Není to lehké. Ani parlament ani vládu naše problémy (nejenom architektů) nezajímají. Možná, že naštěstí.

V době, kdy jste psal pro Chartu 77 zprávu o stavu československé architektury, bylo hájení architektonické kultury podmíněno odporem proti ideologické devastaci kulturních hodnot. Jaké jsou hlavní úkoly architektonické osvěty dnes a jaké jsou vaše představy o budoucnosti české architektury?
Má-li být osvěta účinná, musí dopadat na úrodnou půdu. Na vstřícnou orientaci společnosti. Dnes dominuje Klausovo „peníze jsou až na prvním místě“. V takové atmosféře obecně pojímaná osvěta příliš nezabírá, mnohem účinnější jsou konkrétní příklady, výsledky úspěšné spolupráce inteligentních stavebníků s  dobrými architekty. Osud vzrušivých staveb, pilotních příkladů současné architektury závisí především na poučených a citlivých klientech a těch zatím u nás není nazbyt. Závisí samozřejmě i na rozhledu architektů, u kterých je podstatný nejen talent, ale i sebevědomí. Je načase vstoupit na mezinárodní scénu.

V Úvalech 8. srpna 2008

Prof. ing. arch. Miroslav Masák, dr. h. c., se narodil 23. května 1932 v Úvalech. Maturoval na reálném gymnáziu v Praze-Karlíně. Vystudoval fakultu architektury Českého vysokého učení v Praze (1958). Více než třicet let pracoval jako architekt v libereckém Stavoprojektu a SIALu, který v roce 1968 zakládal společně s Otakarem Binarem a Karlem Hubáčkem. Po převratu na konci roku 1989 byl na tři roky povolán do Kolegia prezidenta republiky. Od roku 1994 učil deset let na fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. Habilitoval se v roce 1994, o pět let později byl jmenován profesorem.

V listopadu 2004 mu byl udělen Vědeckou radou VUT titul doktora věd. Je nositelem Ceny Vladimíra Karfíka (1995) a Pocty České komory architektů 2006.


Mariana Serranová
Foto: Archiv Miroslava Masáka

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media