asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Létající inženýři: architekturou proti nudě a bezduchosti

09.03.2012
Architektura může být samozřejmá, asketická i bujará, seriózní i hravá. Za tímto tvrzením si stojí a zároveň je svou tvorbou následují Létající inženýři a v rozhovoru to potvrzují dva z nich – Tomáš Havlíček a Víťa Nový. Takový je i dům s poetickým a mnohovýznamovým názvem Šupináč nebo třeba zatím jejich poslední realizace, vinařství Krásná hora bujaře ozdobené luxferami.
Hovoříte o sobě jako o autorech „staveb mystického materialismu, staveb asketických i nezřízeně bujarých, staveb erotických, zvířecích i rostlinných, odvážných i seriózních“. Vezměme to pěkně popořádku – jak takové stavby definovat?
Tomáš Havlíček: Ha, hned na začátek taková složitost. Onen mystický materia­lismus je spíše nedosažitelný cíl, touha vytvořit něco tak samozřejmého, jako je egyptská pyramida či eskymácké iglú. Takové jednoduché stavby, k nimž není potřeba nic říkat, duchem nasáklá hmota, seriózní i hravá. A v mém pojetí je to i nějaký druh konstruktivismu, konstrukce může být asketická i bujará a taky sexy, třeba jako most v Ústí. Ta pojmenování jsou všechna takové okruhy vnitřních inspirací, například Šupináč – je to ryba? Anebo šiška?
 
Pozorujete takové principy i v některých dalších stavbách, které třeba denně míjíte? Jsou takové v českých městech?
T. H.: Jasně, že jsou, třeba Ještěd nebo Emauzy, ale kolem nich nechodím denně. Někdy mě nadchnou úplné drobnosti, detaily či pitoreskní kompozice, třeba oken ve fasádě.


 
Považujete se také za autory „architektury v útoku“. Na co vaše architektura útočí?

T. H.: Na bezduchost, formálnost, nudu, na slepou chůzi po vyšlapaných cestách. Samé fráze, že? Ale je to tak a řečeno s nadsázkou, útočíme hlavně na klienty, aby je stavění bavilo.

Vy, Tomáši, jste s Pavlem Magnuskem začínali nejprve jako kolegové v hudebních kapelách a dodnes spolu hrajete pod názvem ateliéru. Má hudba a architektura styčné body?

T. H.: Určitě ano, radost z tvorby, rytmus, překvapení, plnost i prázdnotu.
 
A co vám hudba dává? Ovlivňuje třeba i vaši architektonickou tvorbu, nebo tyto dvě aktivity striktně oddělujete?

T. H.: Je to něco jako vzduch nebo jídlo a pití, něco, co se nedá oddělit od života, a proto mě určitě (i když třeba nevědomě) ovlivňuje. Hudba je všude, byla a bude.
 
A čím je pro vás architektura?
T. H.: No, já jsem se vlastně v architektonickém ateliéru narodil, mezi modely různých baráků jsem jezdil se svými angličáky, nejoblíbenější byl zelený Jaguar E type, takže u mě to je přirozená součást života – myslím ty baráky, i když i E type by mi slušel.
 
Kdo vymyslel název ateliéru, potažmo kapely?
T. H.: Já, cestou na sedačkové lanovce, připadal jsem si jako na létající hrazdě, v názvu ateliéru je přítomen i motiv potulného projekčního cirkusu.
 
V čem je podobnost ateliéru s potulným cirkusem?
T. H.: Občas si říkám, že by mě více bavilo provozovat něco jako stavební huť. Žít na stavbách a tvořit na stavbách, a ne v kanceláři. Takhle nějak vznikal třeba šupináč.
 
Setkávám se s názorem, že kdo chce být úspěšným architektem, musí být také dobrým obchodníkem a vyjednavačem. Jak je tomu ve vašem případě?
T. H.: Ano, pak to má jednodušší, ale navíc by měl být i dobrým architektem, aby si zasloužil být úspěšný. Já si o sobě myslím, že jsem špatným obchodníkem, ale relativně dobrým vyjednavačem.
 
Jaké to má dopady?
T. H.: Ještě žiju.
 
Oslovil vás někdy investor s požadavkem, na který jste nepřistoupili?
T. H.:  Ano, ale je to velmi čerstvé. Ale asi to bylo poprvé, alespoň si teď na obdobný příklad nemohu vzpomenout. Možná jsme to však měli udělat už i vícekrát.

Víťa Nový: Občas totiž přijde klient s požadavkem sebevražedně nízkého honoráře. (Tím ale rozhodně nechci naznačovat, že architekt je dekoratérem horních deseti tisíc.)
 
Chybí podle vás na školách architektury výuka manažerských dovedností?
V. N.: Ona taková výuka na školách existuje, otázkou je, jak během ní bývají ony manažerské „dovednosti“ specifikovány, kdo daný předmět vyučuje. Důležitým faktorem je také ochota studentů přijmout takový předmět jako stěžejní pro jejich profesní život – protože, jak již tady řekl Tomáš, dobrý architekt má být úspěšný, a tedy úspěšný architekt by měl být ten dobrý. Ale někdo to prostě v sobě má a někdo ne.
 
A jak jste začínali vy? Bylo těžké rozjet vlastní ateliér?
T. H.: Bylo to tak nějak přirozené.
V. N.: V první polovině 90. let vlastně ani nebyla jiná alternativa, velké projektové ústavy se rozpadaly na privatizované praxe, šance získat pozici zaměstnance byla jen s podporou úřadu práce a jen dočasně.
 
Jak jste se dali dohromady?
T. H.: Svedla nás dohromady škola.
 
Jak?
V. N.: Společnou práci, ateliér, jsme probírali po brněnských restauracích již v závěru studia na fakultě. Následná realita ale byla jiná, rozešli jsme se, abychom měli vůbec nějakou práci. Ale věděli jsme o sobě a při několika soutěžích jsme nadále spolupracovali. Posunem bylo období při práci na Moravskoslezské vědecké knihovně v Ostravě (MSVK). To už jsme měli samostatné praxe, pánové svou kapelu, a tak jsme se rozhodli „do toho praštit“. A samozřejmě vše inicioval demiurg T. H.
     
Jak vznikají vaše architektonické projekty? Pracujete na nich v týmu, nebo si práci rozdělujete?
V. N.: Jak které, soutěže a větší akce, např. projekt obytné čtvrti v Hodoníně, děláme v týmu, ale většinu naší práce tvoří drobnější věci a na těch si pracuje každý sám nebo ve dvou.
 
Raději si tedy do práce nemluvíte?
V. N.: Při práci si zpíváme. Na hlubší reflexe je čas okolo půlnoci nad pivem a talířem pečených žeber. Někdy z toho ani nemůžu usnout.
 
Která stavba byla první realizací Létajících inženýrů?
T. H.: Ze začátku většinu týmových prací tvořily soutěžní návrhy, některé ještě před vznikem našeho ateliéru, ale v personálním složení budoucích Létajících inženýrů. Byl mezi nimi například soutěžní návrh na budovu MSVK v Ostravě, za který jsme dostali 3. cenu. První týmovou realizací pod značkou Létající inženýři byl již zmiňovaný Šupináč.
 
Jak jste se k této zakázce dostali?
T. H.: Inu, jednoduše, stavebník je kamarád.
 
Šupináč, přestavba původního skladu stavebnin v centru Ostravy na kancelářskou budovu vyzděnou nepálenými cihlami a krytou cementotřískovými šupinami, určitě patří mezi vaše nejznámější stavby. Jak tento projekt vznikal?
T. H.: Za pochodu, improvizací, ale na druhou stranu za mnohahodinových diskuzí všech zúčastněných, tj. projektant – investor – stavitel. Původně jsme pracovali na projektu novostavby na místě starého skladu, ale pak jsme objevili nádherný dřevěný skelet ukrytý pod vrstvou omítaného heraklitu a ten nám bylo líto zbourat, takže jsme upravili koncept a za pochodu projektovali. Ale například spárořez různobarevných obkladových šupin byl dán a je proveden přesně podle dokumentace, protože jsme pracovali s nulovým prořezem a měli jsme obavu, že při ponechání volné ruky stavitelům by na posledním obkládaném místě zbyly šupiny už jen jedné barvy.

V případě Šupináče jste zvolili neobvyklé materiály. Kdybyste si navrhovali rodinný dům pro sebe, z čeho byste jej postavili?

T. H.: Záleželo by na tom, kde by ten dům měl stát. V Provence by to asi byl kámen a sklo, v Beskydech asi dřevo a v Jemenu třeba něco jako čokoláda a šlehačka. Musím podotknout, že jemenské stavitelství mně tedy uhranulo (zatím na dálku).

V. N.: To si myslím také. Skutečně záleží, kde by měl stát.

Tato myšlenka je součástí koncepce tzv. udržitelné architektury. Co tento pojem pro vás znamená?
T. H.: Udržitelná architektura je jen jeden střípek v celkovém konceptu trvale udržitelného životního stylu, je to podmínka nutná, ale v žádném případě ne postačující, a pro trvale udržitelný životní styl hlasuji: hledejme způsob, jak se zbavit závislosti na ropě a dalších energiích, kterých je jen konečné množství (třeba už někdo ví, jak na to, ale tají to před námi), naučme se nevytvářet žádné odpady (dříve to určitě šlo), a když už je potřeba stavět, tak stavějme energeticky úsporné a materiálově šetrné stavby v souladu s krajinou.
 
Máte nějaké vzory – architekty, ­teoretiky?
T. H.: Ano, například Kaplického, Murcutta, ale taky lidové stavitelství v jeho rozličných polohách. Od roubenek po slumy, prostě kam strčím nos, tam se snažím něco odkoukat.

V. N.: Z českých architektů je pro mne jistým vzorem určitě Josef Pleskot, v Evropě především tzv. švýcarská a severská škola.
 
Co vás na těchto zmíněných architektech oslovuje?
T. H.: O Murcuttovi jsem někde četl, že má ve smlouvách zakotveno, že po dostavění domu podle jeho návrhu má právo v novostavbě strávit 24 hodin sám, ještě před předáním stavby majiteli. To se mi zdá velmi zodpovědné. (Dělá v naprosté většině rodinné domy.)

V. N.: Mne na těch zmíněných oslovuje hlavně bravurní zvládnutí řemesla, výtvarná a estetická přidaná hodnota (bez podivných exhibic) a kontinuální pokračování tradičního místního stavitelství.

T. H.: Na lidovém stavitelství mě baví, že nejde o nic jiného než o funkcionalismus, konstruktivismus a navíc o vytvoření útulného prostředí.

Létající inženýři je volná tvůrčí skupina složená do naturálního i virtuálního architektonického ateliéru, mozkového trustu, think tanku (který Wikipedia ještě neuvádí), jenž se zabývá promýšlením a zpracováváním projektů území a staveb – od koncepčních návrhů až po projektovou přípravu detailních řešení. Ateliér se vyprofiloval v letech 2004–2005 mimo jiné i při práci na soutěžním návrhu na novostavbu Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a v současnosti pracuje v tomto složení: Tomáš Havlíček, Pavel Magnusek, Víťa Nový, Lenka Mikulecká, Veronika Vojtová a Vilém Čech, kteří vyjíždějí za prací ze základny v Brně, a v Praze žijící Jana Strachotová a Michal Mihalčík.

Jsou nějaké momenty v profesi architekta, které vás štvou?
T. H.: Ano, když cítím, že to nejde. Když cítím, že s investorem mluvíme různými jazyky.

V. N.: Mne štve minimální počet menších architektonických soutěží na projekty placené z veřejných prostředků, peněz daňových poplatníků; obchodní soutěže na nejnižší nabídku nepomáhají ani architektuře, ani společnosti, která tyto stavby bude následně užívat (kde je vlastně v takové soutěži dotaz na kvalitu?; o podvodech a machinacích ani nemluvím). Za mnohé si ale po pravdě mohou architekti sami.
 
Zatím poslední vaší realizací je vinařství Krásná hora (podrobně o něm píšeme na str. 40). Vychází z tradiční formy domu, zdobí je barevné luxfery, které bývaly oblíbeným architektonickým prvkem v minulém století. Hledali jste formu k vyjádření archetypu českého domu?
T. H.: Já bych spíše řekl, že jsme se tak nějak přizpůsobili hmotové modelaci okolí stavby. Vinařství je uvnitř vesnice; kdybychom udělali nad výrobní halou 10 × 10 m jednoduchou sedlovou střechu, dostali bychom příliš mohutnou budovu a s plochou střechou bychom zase vyrobili sámošku ze 70. let, takže jsme zvolili dvoulodí a budova v okolí myslím docela sedí.

A ty luxfery, to je taková radostná taškařice, to je ta nezřízená bujarost, to je ornament, ale snad to není zločin.

Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: archiv Létající inženýři

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media