asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Kamil Mrva: Občas obleču i montérky

02.06.2009
Kamil Mrva patří k mladé porevoluční generaci architektů, kteří si už získali širokou skupinu příznivců. Stavby podle návrhů jeho ateliéru využívají často dřevo, nálepka ekologické architektury mu přesto příliš nesedí. Architekt by se podle něj neměl přizpůsobovat úředníkům či ochranářům, ale především ctít místo – v duchu hesla Karla Pragera, že místo určuje děj.

Jaké byly vaše začátky? Byl jste na praxi u architekta Karla Pragera, autora budovy Federálního shromáždění, rozhlasové stanice Svobodná ­Evropa, Nové scény Národního divadla, Komerční banky na Smíchově. Byla to dobrá zkušenost?
Určitě, byl jsem rád za tuhle příležitost. Studio Gama tehdy dobře fungovalo, měli zajímavé zakázky, zúčastnili se i soutěží – například na stavbu hotelu Four Seasons. Karel Prager byl velmi přísný a důsledný, což jsem měl možnost vidět při autorském dozoru na stavbách. Nechal dělníky několikrát předělávat omítku, než byl spokojen.

O jeho minulosti jsme nemluvili, snad jen jednou na to padla řeč. Tvrdil, že byl vždycky proti komunistům. Po jeho smrti jsem měl pocit, že studio už není, co bývalo. Dodnes má můj obdiv.

Velký vliv na vás měl – nepřímo – také jiný architekt: Frank Lloyd Wright. Viděl jste jeho realizace?
Ano, při příležitosti mých cest do Ameriky jsem si několikrát udělal výlet za některými jeho realizacemi. Frank L. Wright měl dva ateliéry, mezi kterými se přesouval – jeden letní ve Wisconsinu a druhý zimní v Arizoně. Celkem má na kontě asi 800 návrhů, z toho 400 realizovaných. Samozřejmě v pozdější fázi bylo jeho jméno spíš obchodní značka. Mně oslovil především jeho vztah k přírodě a danému místu. Místo, na kterém má dům stát, se snažím vždy nejdříve osahat, nasát jeho atmosféru. Teprve poté se pustím do návrhů.

Z vašich stránek je zřejmé, že jste se zúčastnili soutěže na návrh technické knihovny v Ostravě, žádné další soutěžní návrhy tam už nejsou. Nevěříte, že by byly soutěže v Česku regulérní?

Především už na to nemáme čas. Příprava na soutěž vyžaduje aktivitu alespoň dvou lidí po dva až tři měsíce a jejich práce vám pak chybí jinde. Navíc také soutěže obvykle neproběhnou přesně podle pravidel České komory architektů, vítěz svůj návrh často nerealizuje. Ať už proto, že se ti na druhém a třetím místě proti rozhodnutí odvolají nebo proto, že zadavatel nemá na realizaci peníze. Právě soutěž v Ostravě je dobrý příklad. Soutěž vyhráli Kuba & Pilař, proběhla už před pěti lety. Bohužel dodnes se nezačalo stavět.

Práce máte ovšem dost, zakázek spíše přibývá. Stává se, že nějaké klienty odmítnete?
Ano, ale nestane se to hned. Stane se, že klient přijde s určitou představou, my mu uděláme návrh a on má výhrady. Tak přineseme další variantu, pak třetí, čtvrtou… Ale když vidíme, že klient je stále nespokojený a má radikálně jinou představu, obvykle už druhá strana pochopí, že náš styl jí nevyhovuje. Takže se v klidu rozejdeme.

Přitom jste se zmiňoval, že někteří zákazníci často přicházejí s představou katalogového domu v ruce.
Ano, to je pravda. Ale velká část z nich se nechá přesvědčit, že existuje také něco jiného než cihly a pálené střešní tašky. Můžu jim něco říct o litém betonu, skle, kovu a v našem ateliéru vidí, jak to ve skutečnosti může vypadat. Nedovedu si představit, že bych jim takové návrhy předkládal někde v paneláku. Proto jsem hned od začátku chtěl mít studio podle vlastního návrhu.

V případě vašeho ateliéru jste se podílel i na samotné stavbě. A nejen to. Také například na stavbě domu vašeho bratra a dřevěné přístavbě k oční optice. Baví vás práce se dřevem nebo za tím vězí prozaické důvody?
Spíš to druhé. V případě svého ateliéru jsem si to chtěl vyzkoušet. Při stavbě domu mého bratra jsme potřebovali ušetřit peníze. Dal mi sice svobodu v návrhu, ale velice omezený rozpočet. Tak jsem dělal nejen autorský, ale také stavební dozor. A oční optika byla pro moji maminku, tam šlo také o to ušetřit peníze. Proto jsme nechali zadat profesionálům pouze tesařskou konstrukci a elektroinstalaci. Po pravdě řečeno to byla velice dobrá praxe. Občas opravdu neškodí obléct se do montérek a zakusit proces realizace i z jiné strany. Ale v případě hotelu Olympia už bych to nedělal, tam bylo třeba mít nějakou autoritu před dělníky.

Jak se zdá, ani v případě Hotelu Olympia jste neměl příliš volné ruce. Fasáda dopadla úplně jinak, než jste si představoval v návrhu, design interiérů dostal za úkol někdo jiný než vaše studio. Neštvalo vás to?
Ne, tak se to říct nedá. Kompromisy jsou součástí práce architekta, bez nich to nejde. Bronislav Hrubý svým dekorativním pojetím přinesl do realizace jiný názor na vybavení a doplňky, který jsme samozřejmě respektovali, a navzájem jsme si pomáhali, aby byl investor spokojen. Zatím se mi ještě nestalo, aby za námi přišel nějaký investor a řekl: tady máte peníze a dělejte si, co chcete.

Naopak investoři raději podstoupí dlouhodobé administrativní procesy ve snaze získat příspěvek od Evropské unie, jako tomu bylo i v případě přístavby k sídlu firmy uax. Tam jste měl také tak omezený rozpočet?
Ano, do jisté míry je to podobné. Fasáda z modřínových latí byla daná financemi. Na fasádu celé stavby uax vycházelo přibližně 250 korun na čtvereční metr. Investoři vycházeli z aktuálního stavu financí. Pokud se latě za nějaký čas zkroutí, prostě je vymění, protože v té době na to opět budou mít peníze. Ačkoli se o úsporách mluví i v Praze, tady v regionu investoři počítají skutečně každou korunu. To jsem také vysvětloval při nedávné debatě o ekologické architektuře ve Fragnerově galerii, kde jsme o těchto tématech diskutovali společně s Josefem Pleskotem, Petrem Suskem a Mojmírem Hudcem.

Podle množství článků v časopisech i denním tisku si na nezájem médií nemůžete stěžovat. Mezi nadějné architekty vás zvolil i britský časopis Wallpaper. Vaše práce zaujala také autory publikace Slavné vily Moravskoslezského kraje, kteří jednu z vašich realizací vybrali jako příklad kvalitní moderní architektury. Ale zdá se, že všude vás takhle pozitivně nevnímají?

To je fakt. Když autoři publikace o vilách přijeli do Kopřivnice poptat se na finanční podporu ze strany města, starosta údajně utrousil: Doporučili bychom vám jiné stavby. Z toho je zřejmé, že nás vedení města příliš v lásce nemá. Také nemáme od kopřivnické radnice prakticky žádné zakázky. Okolní obce jako Příbor nebo Trojanovice nás přitom oslovují.

Převažují ovšem zakázky od soukromých investorů. Například Vila Resort v Horní Bečvě. Ani tam se ale neobešla realizace bez problémů. Co ji brzdilo?
Postoj ochranářů z Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Trvali na tom, že ze souboru 16 domů musí mít většina sedlovou střechu, pouze u několika bungalovů povolili střechu pultovou – ty jsou paradoxně více vidět z hlavní silnice než domy s tradičním zastřešením uvnitř areálu. Kvůli sporům s ochranáři jsme v této lokalitě na černé listině. Ale problémy v této lokalitě má většina architektů, kteří nestaví „baroko“.

Po pravdě řečeno nerozumím, proč ochranáři neprotestují proti podnikatelskému baroku, a nejsou ochotní akceptovat tak například základní architektonický pojem jako Sokratův dům. Jde přece o přírodní koncept. Pultová střecha s delším převisem, aby stínila přímému slunci v létě, a přitom propustila nízké zimní paprsky; dům otevřený vpředu a vzadu plná akumulační stěna. Oni bohužel stále trvají na malých oknech a sedlové střeše s přesně daným převisem. Proč? Seno už přece dnes nikdo na půdě nesuší, ta tradice vymizela.

Tento problém řešíte už delší dobu intenzivně, proto jste si ho zvolil za téma doktorandské práce.
Ano, chtěl jsem tak trochu píchnout do vosího hnízda, zvolil jsem si architekturu v chráněných krajinných oblastech. Martin Rajniš se také u některých svých dřevěných realizací setkával s odporem úřadů. Není jasné, proč může mít několik úředníků tak obrovský a podle mě negativní vliv na architekturu.

Nyní jste sice v pozici studenta – doktoranda, ale máte za sebou už vyučování na VUT v Brně. V rámci výuky jste inicioval workshop o urbanistickém řešení města Kopřivnice, které bylo narýsováno socialistickými projektanty. Jak dopadl?
Workshopu se zúčastnilo asi osmdesát studentů z Brna. Bylo to ohromně zajímavé. Část studentů řešila bývalou náves s kostelem – Kopřivnice byla až do 40. let minulého století vesnice s domky rozmístěnými po celém údolí podél potoka. Jiná skupina studentů se pokoušela o přeměnu lokality mezi ústředím Tatry a hotelem Tatra, která má půdorys náměstí, ale není ani náměstím, ani blokem domů s ulicemi – je to chaos. Nicméně výsledky zůstaly pouze na papíře, na radnici se tím nikdo dále nezabýval.

Kopřivnice je opravdu podivně vyprojektovaná a některé oblasti se po roce 1989 podařilo ještě víc pokazit. Například okolí hotelu Tatra – absolutně nepatřičně k němu přistavěli supermarket, velkorysé vstupní lobby pronajali butikům a bufetům. Po celém prostoru jsou rozesety bez jakéhokoli záměru a konceptu různé drobné nekvalitní stavby.

Jak byste si představoval přeměnu tohoto prostoru vy?
Nejvíce bych asi upřednostnil soustředění staveb podél dvou hlavních komunikací, centrální prostor by se měl vyčistit a přeměnit spíše na široký obchodní bulvár, který by lemovaly stavby s obchody v parteru.
 
Přednášel jste na vysoké škole, teď se jedná o vašem působení v Ostravě, za zmínku stojí i osvětové aktivity s Radimem Václavíkem z ateliéru ATOS 6. Děláte to, protože vás jednoduše architektura baví? Nebo platí tvrzení, které o vás napsali v MF Dnes, že chcete být jakýmsi misionářem moderní architektury v regionu?
Obojí. Architektura mne baví a spojení práce se školou je navzájem prospěšné. Bohužel u nás v dnešní době není učení na vysoké škole doceněné. Ve vyspělých státech bez problémů vyučují architekti na školách a vedou si své praxe. Moje zkušenost je prozatím taková, že my, externí architekti působící na univerzitě, stále svými prostředky dotujeme náš čas tam strávený.


Iva Nachtmannová
Foto: Studio Toast

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media