asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Jan Bočan: Jsem pražsky myslící člověk

15.09.2008
Architekt Jan Bočan se do české architektury nesmazatelně zapsal realizacemi zastupitelských úřadů v Londýně, Stockholmu a nedávnou realizaci ambasády v Tbilisi. Jeho ateliérem na ČVUT už prošlo několik úspěšných generací architektů. Podle Jana Bočana je architektura tvorbou prostoru, nedá se učit poučkami – je především filozofií života člověka a jeho potřeb.


Před dvěma lety jste dokončil projekt ambasády pro Tbilisi. Není to zdaleka vaše první reprezentační budova. Můžete o této poslední realizaci něco říct?

Pár drobností se dodělávalo ještě loni. Vrátil jsem se do svých nejmladších let, kdy jsem miloval výrazné betonové tvary a konstrukce – do období brutalizmu. Naše zdroje byly omezené, museli jsme se vrátit k těm nejjednodušším, neprimitivnějším prostředkům. Ale nám to vyhovovalo. Ten dům je vymyšlený z levných materiálů. Je to první současná architektura, která v Tbilisi vznikla, byla oceněna jako nejlepší barák v Tbilisi. Následně tam vznikla řada moderních, současných architektur, ale Česká republika má v Tbilisi rozhodně navrch, ambasáda byla velkým diplomatickým počinem.

Co má podle vás „zastupitelství“ jako typ reprezentační architektury ztělesňovat?

Zastupitelský úřad je vlastně první místo setkání tamějšího obyvatele s Českou republikou, s českou kulturou. Naznačuje, kdo Češi jsou. Má svou strukturu, spojuje společenské, administrativní prostory a byty. Jednotlivé vstupy se od sebe vzájemně oddělují. Architektonické řešení komplikují různá bezpečnostní opatření. Je to velmi zajímavá „křížovka“. Snažíte se vytvořit prostředí, které o naší zemi něco vypovídá, reprezentuje ji a zároveň garantuje bezpečnost. Například Spojené státy americké se v tomto ohledu tváří jako pevnosti. V našem případě to tak není, ale i tyto vlastnosti musí být nenápadně zohledněny. Několik let v tom prostředí žijí lidé, kteří na něj nejsou zvyklí. Chcete, aby se necítili jako ve vězení a nelitovali, že přišli o tři, čtyři roky života.

Uvažoval jste takhle už ve svých prvních realizacích ambasád v Londýně a ve Stockholmu? Jak jste vlastně přišli k zadání londýnského zastupitelství?

Ta první realizace byla velice zajímavá. Byl jsem tenkrát velmi mladý muž. Tehdy za mnou přišel šéf a řekl: „Honzo, zkuste udělat nějaký návrh velvyslanectví do Londýna, jen tak pro představu.“ Zadal mi situaci a dodal: „Ono se to stejně realizovat nebude. Ale pracoval jste na všelijakých rutinních úkolech, tak ať máte trochu radost.“ Tak jsem si chvíli hrál. Za nějakou dobu přišel šéf celý bledý: „Honzo, ono se to bude realizovat!“ Byla to ohromná příležitost.

Já jsem tenkrát lítal ode zdi ke zdi mezi vlivy Le Corbusiera, Niemeyera a Kahna. Myslím, že to je dost znát. Od roku 1967 jsem do Londýna jezdil, někdy i se šéfem, a spolupracoval jsem s anglickými architekty. Byla to velká šance, v době, kdy nikdo nikam nesměl, jsem jako mladý architekt navazoval zahraniční kontakty. Dokončilo se to v roce 1970, rok nato jsme získali cenu za nejlepší realizaci v londýnském regionu.

To bylo velmi povzbudivé, že?

Ano! Ale názory na ten dům se různí dodnes…

Je budoucnost zastupitelství v Londýně ohrožena? Naznačil jste, že nedošlo k pochopení toho, co je brutalizmus… S jakými pocity sledujete současné dění okolo budovy?

S velmi mrzutými a smíšenými. Postoj investora – ministerstva zahraničních věcí je naprosto nejednotný… myslím, že směřuje k bourání. Zdá se, že je to jakousi neobratností, napomohl tomu dřívější český velvyslanec, který si chybně vyložil některé mé věty ve zprávě. Domníval se, že brutalizmus je ideologický směr komunistické diktatury. To je nesmysl. Tento moment ovlivnil staromilskou část společnosti, která tehdejší moderní architekturu nebere na vědomí. Vzniklo to tedy hlavně nepochopením té architektury, tento trend pokračuje.

Jakou roli v této kauze sehrává česká strana a jakou anglická?

Začal bych anglickými úřady. Situace je taková, že se Angličané brání oficiálnímu vyjádření a snaží se rozhodnutí přehrát na českou stranu. Já čekám na jednoznačné stanovisko investora.

Vstupují do řešení revitalizace londýnského zastupitelství evropské normy?

To jednoznačně. Celý Londýn novým evropským směrnicím neodpovídá. Na anglických úřadech jsou stejní staromilci jako u nás. Po letech si na ten dům zvykli a respektují ho. Nechtějí na něm povolit změny, nechápou, že nová úprava kvůli lidem je nutná. Jenomže ten dům je stavěn v době před čtyřiceti lety. Angličané v té době žili spartánským životem. Celý Londýn má jednoduchá posuvná skla. V zimě je tam zima, v létě je tam horko. Angličané jsou na to zvyklí, ale naši lidé ne. Češi jsou zvyklí na pohodu a tu ta budova neměla. Revitalizace podle nových evropských norem nevyžaduje jen změnu funkce původně jen obytného objektu, ale kompletní technické řešení. Hlavní rozpor leží mezi anglickými památkáři a požadavky české strany. Češi by chtěli, aby personál nebydlel v jednom domě, ale aby se rozložil do různých objektů, což je ale současně ekonomicky velmi náročné.

Ve vašem pozdějším návrhu ambasády pro Stockholm váš osobní styl už dozrál…

Už jsem byl zralý člověk, měl jsem po Kristových letech a zkušenosti z týmu Filsak, Bubeníček, Šrámek, Louda. Náš projekt zvítězil v soutěži. Zadání bylo jasné – architektonický objekt měl sloužit reprezentaci Československa, měl švédskému občanovi naznačit něco o naší kultuře. Nesnažil jsem se udělat dům, kde je teplo, kam neteče a kde se dá dobře pracovat, ale v prostorovém řešení jsem se zaměřil na to, aby ten dům vypovídal o charakteru Československa.


V té době na mě měla vliv řada výtvarných umělců – Jiří John, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Hugo Demartini – lidé s temperamentem. Tehdy nebyli ještě tak známí, byli tak uprostřed své dráhy, dále třeba Libenský, Brychtová, Kuchařová, Dobeš. Ve Filsakově skupině hráli roli zase Mikuláš Medek, Jan Koblasa a Aleš Veselý. Rozhovory a spolupráce s nimi byla pro mě i kolegu Zdeňka Rothbauera velkou školou, formovalo nás to a zůstalo nám to doteď. Já si zkrátka architekturu takhle představuji.

Mezi architekturou a volným uměním pro vás není dělicí čára?

Ne, vůbec. Vím, že architekt musí mít, aby mohl praktikovat, spoustu technických znalostí, ale myslím si, že jde hlavně o problém filozofických názorů a názorů na umění. Myslím, že například doba minimalizmu byla hrozně silná. Vyvíjí se vlastně v různých formách dodnes, až k jisté obdobě funkcionalizmu. Mě osobně inspiruje doba 60. a 70. let.

 

Právě vracení se k této době je patrné na vaší realizaci v Tbilisi.

Ano, kdybyste prošla portfolio, uvidíte, že výrazné konstrukce nemohly být ani prefabrikované. Jejich význam je zlehčen, i když mají konstrukční charakter. Trámy s převýšením 150 cm, široké 20 cm. Statik se tomu podivil. Ale podiví se tomu především divák a má z toho zážitek. Kdyby to byla jen taková běžná technická nuda, tak to na sebe nijak neupozorní. To je jeden z principů, jak vnímám architekturu. V Tbilisi jsou perfektní dřevěné podlahy a povrchy sádrových stěn, stropy jsou z pohledového betonu.

Když mluvíme o vracení se, jaké máte pocity v souvislosti se současnými úpravami Wilsonova nádraží? Daří se vám v týmu s Alenou Šrámkovu obhájit vaše původní vize?

Noví investoři chtěli nádraží úplně přetvořit, vzít mu jeho charakter. Spojili se na to s architektem Patrikem Kotasem, který s námi začal vyjednávat. V zásadě jsme se domluvili, že nádraží musí zůstat, jaké je. Vložit do něj ještě další funkční prvky a pokud možno zachovat stávající architekturu. Nové věci budou mít přirozený, skleněný charakter. Myslím, že přes počáteční problém se spolupráce s Kotasem výrazně posunula. Ale pochopitelně není tak jednoduché se k tomu jednoznačně vyjádřit, jako když člověk dělá věc sám. Kdybyste viděla projekt italských investorů, asi byste se divila, že s tím u nás vůbec chtěli uspět. Je tam určitě více prostoru k obchodu, což je princip přínosu toho projektu. Měl bych říct, že snaha o dobrý výsledek tu je. My jsme možná trochu razantnější, náš kolega zase směřuje k určitému zjemnění, ale to je náš problém. Snažíme se zkrátka uchovat nádraží ve stejném duchu.

Jaký je váš názor na současné velké kauzy, jako je například Národní knihovna, Letná… Zdá se totiž, že společnost není v současné době připravena řešit velká témata. Čím by se tedy měla primárně zabývat? Řešíte takové otázky se svými studenty?

Ne, společnost rozhodně připravená není. Všichni vidíme vyrůstat všelijaká podnikatelská baroka, nedostatek vůle vyjádřit se současným způsobem a vracení se do různých replik. Je třeba vše nejdříve pořádně promýšlet a neunáhlovat se v politických rozhodnutích, která jsou podle mě vždy motivovaná určitým populizmem. My to se studenty samozřejmě zkoušíme. Neříkám, že studenti jsou zralí k řešení takových úkolů, ale pokoušíme se vyjádřit svůj názor. Velmi příjemně mě překvapila například práce našich doktorandů na Letenskou pláň. Náš názor je, že má být převážně volná. Nebudu se o tom dál šířit, protože se na Letenskou pláň připravuje soutěž. Zajímavé jsou také studentské projekty na propojení Václavského náměstí s Vinohrady zavedením dálkové dopravy pod zem tím, že dálková doprava z podzemí nevyúsťuje hned u Muzea, ale až před Nuselským mostem. Zdá se mi, že rozhodnutí schválené Magistrátem je opět polovičaté. Není to řešení, které by si Praha zasloužila. 

Necháváte se slyšet, že architektura pro vás vzniká zevnitř. Je to také tím, že jste v 50. letech začínal hlavně řešením interiérů?

Ano, pro mě vždycky architektura začínala uvnitř. Možná to bylo i tím, že mí o nějakých patnáct let starší šéfové si rádi drželi celkové řešení a nám mladým často zadávali interiéry. S kolegou Rothbauerem jsme jimi byli trošku přesycení, ale vždycky výhodou bylo to, že jsme museli všechno vymyslet. Díky těm ambasádám jsme se dostávali ven a měli kontakt i s designem. Toužil jsem ale přejít od designu k barákům většího rozměru.

Na vašich designech, zejména židlí a křesel, je markantní podobnost s Alvarem Aaltem. Říkáte, že se světovým designem jste se seznámil díky všem těm pobytům…

Ano, ale já jsem navrhoval takovéhle židle ještě předtím, než jsem věděl, kdo Aalto je. Rozdíl mezi mnou a Aaltem je v tom, že zatímco já využívám ohnuté lamelové profily, on to má z ploch. 

Je pro vás „dramaturgie prostoru“ pocitovou záležitostí?

Ano, pracujete s pocitovými vjemy toho, kdo do prostoru vstupuje. Vždycky říkám, že architektura je tvorba prostoru, a že měřítkem toho prostoru je člověk a jeho vjemy. Ať už je ten prostor malý, velký, otevřený nebo zakrytý, prací architekta je se s ním vypořádat. Švédové například říkali: Jane, díky spolupráci s tebou se nám ten barák podařilo udělat dobře. Dostali jsme tam techniku a kvalitu a ty jsi tomu dal myšlenku: musí se vstoupit do uvítacího prostoru, kde je optimistický průhled do zahrady, ve velkém recepčním sálu se prostor rozevře, rozjasní, je to intenzivní zážitek.

Příkladem je ambasáda ve Stockholmu. Jsou tam zajímavé posuvné stěny s motivy, které vypadají jako goblény. Jsou to ale grafické listy Jiřího Johna a Albína Brunovského provedené na technickém textilu. Výtvarník takové listy vidí v procesu vzniku asi ze vzdálenosti 70 cm. My jsme jejich práce xkrát zvětšili, takže při vstupu do místnosti vidíte obraz ve stejné velikosti jako jejich autor. Byly to abstraktní motivy zahrad. Když třeba přinesli hosté květiny, které se daly do váz, celé to najednou ožilo.  

Jaké bylo diplomatické prostředí té doby?

Na otvírací recepci byla dáma ze švédské královské rodiny, hezká blondýna v černém, asi čtyřicetiletá. K té se chodilo tak na minutu promluvit o počasí. Ptala se toho soudružského velvyslance po architektovi, který budovu projektoval. Zavedli mě k ní a ona se mnou strávila asi hodinu, což byla velká čest. Řekl jsem: „My English is very, very poor.“ Ona na to: „Your english is perfect…but, this house is very, very nice…“ Říkala, že jestli budova představuje prostředí Československa, pak to musí být strašně krásná země. Mělo to různé dopady. Na předchozí schůzi velvyslanec pozval různé soudruhy a ten barák před nimi zesměšňoval: „Tamhle soudruh vám řekne o těch podvlíkačkách, co visí tuhle na zdi.“ To byl přitom goblén paní Kuchařové. Bylo to napínavé prostředí. Ale přece jen si nemohli dovolit zasáhnout do regulérní soutěže a poslat někoho jiného.

Často mluvíte v souvislosti se svým pojetím architektury o pocitech, jsou také hlavním momentem invenčního procesu?

Určitě. Pro mě je nejdůležitější tvůrčí proces. Svou práci dělám, protože bez ní nemůžu být. Mám z ní příjemné fyzické pocity. Stejně jako mám rád červené víno, tak mám rád architekturu. Nestydím se za to. Architektura je tvorba prostoru a jde samozřejmě také o technické znalosti. Ale například právě u švédské ambasády jsem byl poctěn, že Švédi pochopili ten velký rozdíl mezi naším domem a nějakou bankou významné, bohaté společnosti. Nejde o dokonalou architekturu, ale o to aby měla ducha.


A jaké je vaše vnímání práce jiných architektů nebo výtvarníků?

Komunikace s výtvarnými umělci mě významně posunula. Myslím si, že v rozsahu svého myšlení jsem schopen okamžitě vnímat, zda tohle dílo je dobré či špatné. Zase pocitově. Veřejně třeba řeknu, jestli se mi líbí nebo ne. Podobně je tomu v architektuře. Umím to i definovat, není to náhoda. Samozřejmě jsem schopen respektovat i práci jiných architektů, i když mají jiný názor. Uznám, že třeba určitá architektura není moje gusto, ale že je kvalitní.

Často se studenty řešíte otázky města, co vás inspirovalo k zadání témat, jako nedořešených celků jako Holešovice nebo Emauzy?

Inspirovaly mě hlavně rozhovory s některými zahraničními studenty o tom, jak je Praha krásná. Říkali, že celé nábřeží je velmi zajímavé, protože se charakterově mění od Barrandova až po ZOO. Kromě Holešovic a Emauz jsme se zajímali o zkvalitňování nábřeží řeky Vltavy. Hledali jsme místa v rámci celého nábřeží, zajímalo nás například místo mezi „Husákovým tichem“ a prostorem tunelu, dále prostředí Letné. Těch úkolů je hodně.

Poslední semestrální práce je řešení prostoru Holešovic. Postupovali jste nestandardně, použili jste stavebnici Lego. Proč a jak Holešovice?

Kdysi v mladém věku jsem dostal za úkol budovu hotelu v Holešovicích. Když jsem se ptal hlavního architekta, jak budou Holešovice vypadat v bližší části, neuměl mi odpovědět a navrhl, ať uvažuji o větším záběru. Takže jsme s kolegou řešili celé Holešovice. Vznikla z toho i nějaká konference a soutěž. Té jsem se nezúčastnil, ale vrátil jsem se k této oblasti se studenty. Myslím, že budoucí centrum Prahy bude v poloze Holešovic. Má to svou logiku, je to nejnižší bod města, jehož protipólem jsou Hradčany. Důležitým motivem je řeka Vltava, která lokalitu obtéká. Přemýšleli jsme, jak by budoucí centrum města mělo vypadat.

Vyšli jsme z  prostorového modulu 4,10 x 4,10 x 3,00. Je vhodný pro jídelnu pro šest až osm lidí, sezení v obytném pokoji, jako prostorová buňka pro dva pracovníky administrativy nebo modul vhodný pro hotel. Je konstrukčně zajímavý. Jeho násobek může přecházet do tyčové nebo stěnové konstrukce. Promítá se prostorově i do suterénu, kde dobře hraje pro garáže. Zapomněli jsme na papír, tužku i computer a polovinu práce jsme si hráli jen s tím základním prostorovým modulem právě pomocí lega. Tak jsme postavili celý model. V místech oslunění je bydlení, kde je jen světlo administrativa a kde jen větrání jsou služby, restaurace a obchody. Přemýšleli jsme o jednotlivých vrstvách. Potom jsme to zasadili do 3D modelu Holešovic. Je to vlastně obrácený postup – nezačíná se tužkou, ale prostorem.

V rámci starších semestrálních prací jste řešili prostor pražského centra – konkrétně úsek Spálená, zaujalo mě umístění obytných vil v nejvyšších vrstvách budov, myslíte, že tento model bydlení je způsob jak řešit situaci v centru?

Myslím, že to je jisté řešení centrální části města. Mám zkušenosti z velkých světových měst jako je Rio de Janeiro, kde jsem měl štěstí pracovat. Centrum, kde se pracuje, obchoduje a nakupuje, musíte po osmé hodině večer opustit, protože zmrtví a začíná být nebezpečné. Hledali jsme způsob, jak centrum Prahy oživit. Začali jsme tím, že jsme na téhle parcele v suterénech navrhli garáže. Ve třech podlažích jsou vysoké obchodní pasáže, v dalších podlažích administrativy a v nejhořejší části vily – jakési obytné městečko.

Je vila prototypem intimního prostředí? Ta nejvyšší patra by se dala řešit i jinak?

Myslím, že by to šlo řešit i jinak. Není to pro střední vrstvu, ale spíš pro lidi, kteří by si mohli postavit i vilu na Zbraslavi s velikánským pozemkem, ale netouží po tom. Vezměte si třeba vily, jaké se stavěly dřív, třeba v Dejvicích. Mají až 1500 m2 celkový pozemek. V dnešní poněkud agresivní společnosti zahradu ani nemohou používat, protože jakmile vyjdou v pyžamu, intimitu okamžitě ztrácejí.

Každý paparazzi je může vyfotografovat a fotografie zneužít. Mám dojem, že tyto vily z velké části zmrtvěly, patří dnes různým organizacím. Kdo chce velkou zahradu, ten se z Prahy odstěhuje. Naše vily jsou pro toho, kdo chce žít uprostřed města, protože ho centrum vzrušuje. Každá vila měla několik atrií, takže poskytovala soukromí i společenské prostředí a byla koncipovaná pro tři generace včetně servisu.

Jak se dá současně zvládat projektování ve vlastním ateliéru a práce ve škole?

Je to náročné, ale pravda je ta, že jsem asi jeden z těch (a okolo mě je i dost takových), kteří bez té architektonické tvorby nemůžeme být. To není otázka workoholizmu, je to o tom, že co děláme, nás těší. Takže jsme ochotní tomu obětovat veškerý čas. Ono se to prolíná: jednak ke mně studenti chodí konzultovat do ateliéru a jednak já nemám dost zakázek, abych byl neustále vytížen. Nejsem vůbec ekonomicky dobře fungující kancelář. Takže se to dá zvládnout. Největší problém je plýtvání energie různými administrativními záležitostmi.

Jako třeba zrovna ten Londýn?

To je hrozně vyčerpávající…

Na čem zrovna pracujete?

Teď mám jednoho prima investora, je to taková větší vila v nádherném prostředí. Ani ji moc nepotřebuje, ale hrozně po ní touží. Má hodně podobný názor. Je snad až příliš perfekcionalistický, ale je to společná práce, která člověka naplní. Potěšilo mě, když mi řekl, co má rád, například volně propojené místnosti – dobře jsme se vzájemně trefili. Já tvrdím, že to děláme spolu, i když on to netvaruje.

Jak vypadá situace na ČVUT?

Hodně přemýšlím o tom, jak upravit práci ve škole. Máme dnes tři sta studentů v ročníku, za mého studia nás bylo třicet. To je úplně jiný přístup. Proto jsem začal volit práci ve skupinách. Tam se někteří studenti začínají projevovat jako leaderové, kterým se ostatní musí podřídit. Krystalizují osobnosti, je to pro mě i pro ně dobré. Každý si uvědomuje, kam se zařadit. 

Co vás na současné architektuře znepokojuje? Co vnímáte jako obecnější problém?

V prvé řadě mám rád pražské prostředí. Osobně se nesnažím přemýšlet třeba o sociálních bytech, protože to dělají jiní, dělají to dlouho a mají na to názor. Zkouším hledat řešení pro několik generací, protože nemám moc v oblibě odkládání starších generací do domovů důchodců. Také mám starost, že počítačová technika vede hodně mladých lidí k takové science-fiction – zkoušejí efektní věci, ale neefektivní. Mám dojem, že jde o druh exhibicionismu a nevidím v tom nejsprávnější cestu. Jeďte do Říma, budete paf z prostředí města. Je to pro mě mnohem víc, než když někdo udělá nějaký barák, který tak ještě nikdo neudělal. Stejně se to pak nepostaví. Ale ty domy jsou si podobné právě snahou po exhibicionismu. Musí tam být nějaká balanc.

Když říkám, že jsem požitkář, tak se ale snažím si za vším představovat lidi a jakousi společnost. Kdo co má rád a kde by chtěl bydlet. Praha není jako některá americká města, kde jedno město je určeno lidem, kteří mají rádi koně a druhé město těm, kteří mají zase rádi lodě a tak je střídají podle toho, co je zrovna baví. Asi jsem takový starý Evropan, pražsky myslící člověk. Chci žít v Praze, mohl jsem emigrovat, ale nikdy jsem to neudělal. Myslím, že je tu pořád co objevovat. Netoužím po nějaké extravaganci.

Doc. Ing. arch. Jan Bočan (*1937) -1962 absolvoval FA ČVUT. Pracoval v projektovém ateliéru Konstruktiva, posléze Beta, vedeném ing. arch. Janem Šrámkem. Jeho dalšími členy byli architekti Rothbauer, Novotný, Hřivnáč a další. V roce 1997 FA ČVUT Praha vedoucím ateliéru. Od roku 1999 vedoucím Ústavu navrhování. Jmenován čestným profesorem Universita Tbilisi a profesorem na ČVUT v Praze 2005. V rámci vlastního ateliéru Bočan & Partners spolupracuje s architekty Janem Hladíkem, Jakubem Koňatou a Davidem Braumem. 

Výběr z realizací, výstav a soutěží:
1964   
Cestovní kanceláře Československých aerolinií – Paříž, Londýn, Brusel, Kodaň, projekt a realizace interiéru;
1966 – 1971   
Československé velvyslanectví Londýn – cena za nejlepší realizaci roku v Londýně od Unie britských architektů;
1969   
Československé velvyslanectví Stockholm – architektonická soutěž – 1. cena – realizace;
1970   
Československé velvyslanectví Tokio – architektonická soutěž – 2. cena; Světová výstava Osaka – společenská expozice Československa; Hlavní nádraží Praha – architektonická soutěž – 1. cena;
1973   
Československé velvyslanectví Brazílie – projekt a realizace 2. etapy;
1974   
Hotel Intercontinental, Praha – projekt a realizace interiéru;
1983   
Pojišťovna v Liberci – arch. Suchomel – projekt a realizace interiéru;
1984   
architektonická výstava – Fragnerova galerie Praha: Jan Bočan, Zdeněk Rothbauer, Oldřich Novotný, Jan Šrámek;
2000   
mezinárodní soutěž Ostrava-Karolina: urbanisticko-architektonická soutěž – 2. cena; architektonická soutěž Spálená – Charvátova, Praha;
2001   
Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi – architektonická soutěž – 1. cena, realizační projekt; vyzvaná mezinárodní architektonická soutěž „U Milosrdných“, Praha – 2. cena; mezinárodní architektonická soutěž „Velké egyptské muzeum“; Jan Bočan a jeho škola – výstava Stockholm;
2005   
Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi – cena za nejlepší realizaci ve Tbilisi), obytný areál Jerevan, projekt. Mrakodrap v Tbilisi – projekt, Revitalizace Wilsonova nádraží – v realizaci, A. Šrámková, J.Bočan, P.Kotas.
2008   
Soutěž centra Opavy, 2. cena.



Mariana Serranová
Foto: archiv Jana Bočana

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media