asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Jakub Cigler: Nechci být zaslepen jedním pohledem

30.04.2010
Architektonická kancelář Cigler Marani architekti patří mezi českými kancelářemi k velmi uznávaným. Především díky řadě kvalitních realizací. Středem pozornosti i mimo architektonickou obec se stala díky svým angažmá v centru Prahy – ať už jde o revitalizaci Václavského náměstí nebo o Copa Centrum na Národní třídě, které u Pražanů vzbudilo velké emoce. Média tyto emoce podpořila i v dalších kauzách, například v nedávno zveřejněné studii na proluku v dolní části Václavského náměstí. Příliš prostoru ovšem architektům nevěnovala. Nás však zajímal názor architekta Jakuba Ciglera na tyto kauzy a také na vývoj Prahy jako evropské metropole.
Začněme třeba tou poslední kauzou – studií na proluku dolní části Václavského náměstí, proti níž měli výhrady památkáři a Klub Za starou Prahu a svůj protest formulovali veřejně při prosincové návštěvě komise UNESCO kvůli tunelu Blanka. Jaký je váš pohled na tuto záležitost?
Začnu trochu zeširoka. Neuralgický bod mnoha projektů je archeologický průzkum – investoři se jim na některých projektech pokoušeli vyhýbat, případně je řešili až v začátku výstavby. To je všeobecně známo. My jsme se tomu chtěli vyhnout. Proto jsem projekt prezentoval před více než půl rokem Národnímu památkovému ústavu (NPÚ). NPÚ chtěl vidět první záměr investora, protože jsme požádali o povolení k archeologickému průzkumu. Do Klubu Za starou Prahu jsem šel projekt představit ze své vlastní iniciativy, abych předešel právě takové té pražské šeptandě, díky níž vznikají různé zkreslené informace a „poloinformace“ o nových projektech.

Jenže pak se v prosinci objevila ­komise UNESCO a váš projekt byl v médiích prezentován ve velmi ­negativním duchu.
Právě. Považuji za neférové gesto Klubu Za starou Prahu, že tehdy uspořádal tiskovou konferenci a vytáhl to, aniž by mě přizval. Záměr investora byl pouze jako příloha k vydání žádosti o demoliční výměr. Je to velice citlivá úloha a já se ji snažím také citlivým způsobem řešit. Mrzí mě, že i když člověk má snahu, aby nedošlo k takovým šílenostem jako například u Palladia, kde byli archeologové pod tlakem investora, stejně se z toho udělá kauza. Přitom ten proces ještě prakticky nezačal – projekt není ani ve fázi žádosti o územní rozhodnutí.

Jak má váš návrh ve stručnosti vypadat? Protesty zazněly proti velkému objemu hmot a demolicím – slovy odpůrců – historicky cenných staveb.
Je tam soubor od mimořádně cenných budov až po pauperitní industriální stavby v dezolátním stavu. U všech byl prováděn podrobný historický průzkum. Památkově chráněné objekty budou zachovány – to je samozřejmé. Šetrně rekonstruován bude Piccolominiovský palác (Savarin), což je úžasná stavba od Kyliána Ignáce ­Dientzenhofera. Zůstane i jízdárna. ­Strženy budou pouze stavby ve skutečně dezolátním stavu.

A co se týče dalších změn nebo nové podoby?
My nemáme ambice, aby blok doznal jakékoli změny při pohledu z ulice. Nejen fasády směrem k náměstí, ale i objekty v celé hloubce jsou zachovány, takže nejde o způsob novostavby jako u Darexu, kde zůstala jen čelní zeď. Také tam vzniknou nové obchodní pasáže s restauracemi, které budou směřovat do čtyř stran. Cílem je vnést život do této části města, který dosud probíhá pouze po obvodu domovních bloků. Díky tomu má návrh také podporu komise pro rozvoj Prahy 1.

Nevole vůči výrazným změnám v centru a moderní architektuře se objevuje téměř kdykoli, vzpomeňme si třeba na Hotel Four Seasons, Tančící dům nebo Hypobank.

Je to tak. Když jsme před lety od Klubu Za starou Prahu přebírali cenu za citlivě řešený dům v historické zástavbě města, v němž sídlí i naše kancelář, dostal jsem také kopii věstníku Klubu Za starou Prahu, která se týkala Gočárova domu U Černé Matky Boží. Klub tehdy varoval, že demolicí stávajících barokních domů dojde k nenahraditelným škodám v centru Prahy. Dnes tento dům uznávají všichni odborníci a chystá se jeho prohlášení za národní kulturní památku.

Klub tím chtěl naznačit, že mění své názory. Nechci tvrdit, že náš projekt bude někdy takto oceňován, ale přesto se chceme pokusit, aby v proluce na Václavském náměstí vznikla kvalitní architektura.

Hledání konsenzu
Co si myslíte v této souvislosti o roli UNESCO? Není to odvolávání se na nějakou vyšší instanci? Ono samo o sobě přece nemůže jakoukoli stavbu zakázat. Hrozí nám vyškrtnutí ze seznamu?
Nedomnívám se, že v souvislosti s projekty, o kterých se jeho zástupci přijeli informovat, hrozilo vyškrtnutí Prahy ze seznamu světového kulturního dědictví. Myslím, že snad kromě žižkovského televizního vysílače není v Praze stavba, která by poškozovala panoráma nebo historické jádro města.

Je skvělé, že Praha a její památková rezervace je na seznamu památek této organizace. Ale návštěvy zástupců UNESCO jsou často zneužívány. Je to taková uměle vytvořená hrozba. UNESCO totiž deklaruje ochranu památek ve svých stanovách daleko vágněji než všechny zdejší metodiky posuzování památek. Pražská památková péče by se měla každým projektem zabývat stejně pečlivě a přísně, jako to dělala dosud. Celý proces by měl probíhat hlavně na území Prahy.

Jak ty protesty vnímáte lidsky? Je toho za poslední dobu už přece jen více, Copa Centrum také neprocházelo hladce… Nepřipravují vám bezesné noci?
To jste se docela trefila. Já jsem vnitřním založením konsenzuální člověk, proto mě jakékoliv spory s odlišnými názory velice ničí. Nechci být zaslepený jen pohledem architekta, snažím se vidět věci z obou stran. Je to takový divoký vnitřní dialog. Těžko se o tom mluví.

Jste často v kontaktu s nadnárodními, velice sebevědomými investory či developery. Jak se vám daří uhájit svoji pozici, abyste zároveň udrželi rovnováhu mezi tím, co vyžadují investoři a co vyžaduje ochrana městské rezervace a podobně?

Investor a památková péče – to jsou na začátku docela vzdálené světy, které se snažíte přiblížit, se všemi znalostmi metodiky památkové péče. Je to otázka kompromisů. Ustupovat musí i investor. U Copa Centra měli památkáři i investor hodně odlišné představy o výsledku, takže náš projekt představuje konsenzus všech stran.

U Václavského náměstí bych ještě zůstala. Vaše kancelář zvítězila před lety ve výběrovém řízení na jeho revitalizaci nebo zlepšení. V jaké fázi je nyní tento projekt?
Co se týče termínů, tak ty závisejí na magistrátu, my je nemůžeme ovlivnit. Za nejdůležitější část návrhu považuji zavedení tramvajové tratě z Vinohradské ulice okolo Národního muzea až do dolní části Václavského náměstí. Projekt nyní zpracováváme tak, že trať nepovede až do dolní části k ulici Na Příkopě, jak jsme navrhovali, ale připravujeme ho tak, aby se případně někdy v budoucnosti zavést mohla. V mezidobí v tomto prostoru mohou být trhy nebo výstavy.

Jak by byla řešena dopravní situace po propojení tramvajové trati s Vinohradskou ulicí?
Ono je to provázáno se záměrem zklidnit dopravní situaci na magistrálách a svést ji do dvou pruhů namísto současných čtyř. Ty záměry už ohlásil primátor Bém s tehdejším premiérem Topolánkem v memorandu před dvěma lety – není to pouze projekt Prahy 1. Principiálně jsou tedy schváleny, jen ještě nemají stavební povolení. Přípravy na tramvajovou trať jsou zapracovány i do projektu rekonstrukce Národního muzea, aby potom nedocházelo k nějakému dodatečnému hloubení tunelů nebo něčemu podobnému. Všechno je to kvůli magistrále velmi provázaný soubor změn – začíná to někde na Kačerově, pokračuje Holešovicemi a končí až za Prahou. 

Praze chybí vize
Jak je na tom projekt v Holešovicích-Bubnech, který mělo na starost ­Orco? Je úplně zastaven?
Vzhledem k tomu, v jaké situaci teď Orco je – to asi není třeba rozvádět –, se celý proces zpomalil. Než se Orco dostalo do problémů, proces běžel na docela slušné obrátky. Celé to ale souvisí s přístupem města.

V jakém smyslu?
Problémem Prahy je, že principiálně neumí tyto úkoly řešit. A je jedno, jestli se jedná o Bubny, lokality kolem nádraží na Smíchově nebo třeba Masarykovo nádraží. Když to srovnám například s Hamburkem a jeho lokalitou Hafen City, bývalým přístavem, tak se tato oblast v posledních letech mění v jakési rozšířené centrum. Město tam nejdříve vytvořilo územní a zároveň regulační plán. Zajistilo zasíťování a potom rozdělilo parcelu na mnoho menších celků, přičemž každému celku jasně určilo funkci a pravidla hry. Podle nich se developeři mohou rozhodnout, jestli se přihlásí se svým záměrem a svými architekty. Je tam naplánován i postup výstavby, kde se začíná a kde končí. Řekl bych, že to je návod k použití pro Prahu, jak by měla při prodeji volných pozemků postupovat.

Existují i nějaké další příklady, které vám připadají inspirativní?
Třeba Paříž. Když to řeknu obrazně, přirovnal bych ji k takovému Papinovu hrnci, ve kterém tlak developerů na zástavbu centra je nesmírný. Proto si Paříž vytvořila jakési ventily po svém obvodu, kde vznikly úplně nové celky. Známá čtvrť La Défence je jen jedním z těch ventilů. Tím zároveň dochází k rozšíření města a jeho – řekněme – multipolarizaci. Určitě by se ale našly příklady i v řadě holandských a švýcarských měst, ale ty, které zmiňuji, jsem poznal osobně.

V čem by Praha měla podle vás svůj přístup změnit?

Praha v tomto směru nemá žádnou vizi. Tady se pouze léta mluví o tom, komu se co prodá a za kolik. České dráhy nekoordi­nují svoje plány a záměry s městem, ačkoliv se jedná o výstavbu na jeho území a jsou to v podstatě státní instituce. Takže tady nefunguje často ani elementární komunikace. Ale není to kritika jen vůči primátorům, ale i vůči státu, protože Praha je hlavní město.

Už nejde o utopii
Nedá mi, abych se nezeptala na Českou radu pro šetrné budovy, protože na této platformě je v současnosti diskutováno téma zelených budov. Proč jste se stali členy této rady, chcete se ubírat směrem k ekologicky šetrné výstavbě, nebo jen tak sledovat vývoj?
Ono se stále mluví o udržitelném rozvoji, ale nikdo neví, co to vlastně je. Ale my přesto cítíme, že to, co existuje dnes, je rozvoj neudržitelný. Nemůžeme hledět na to, jestli je něco ekologické kontra ekonomické, ale musí se najít průnik těchto dvou aspektů. Z dlouhodobého hlediska ekologické rovná se ekonomické. Například o automobilech tady je obrovská diskuse, existují hybridní pohony, elektromobily a tak dále. Ale o budovách se příliš nemluví – a přitom celosvětově plýtvají energií daleko více než automobily.

Jak vidíte vývoj v této oblasti?
Změny už nastávají. Před několika lety se o zelených budovách u nás mluvilo jako o utopii. Ještě nedávno se téma zelené budovy vytáhlo spíš jako prvek k obveselení, když byli členové jednání unavení a upadávala jejich pozornost. Teď už investoři často chtějí zelenou budovu, ale když zjistí, co všechno to obnáší z hlediska investic v dnešních ekonomických parametrech, často ztratí zájem. Nicméně před rokem se začaly měnit normy. Myslím, že je to otázka krátkého horizontu několika let, kdy takové budovy budou totální samozřejmostí. Jen bude ještě muset dojít ke změně některých norem. Velký problém budou také představovat rekonstrukce starých budov, kterých je tu nespočet. To jsou úkoly, které na architekty, projektanty a developery čekají.

A vaše kancelář se už nějak připravuje na požadavek na certifikáty?
Ano, máme tu inženýry, kteří se připravují na autorizaci ohledně certifikátu LEED. Ti budou moci prověřit projekt už v prvopočátku příprav v kanceláři – ve vztahu k podmínkám, jaké certifikát vyžaduje. Protože právě na začátku je to nejdůležitější. Jedna taková budova podle našeho návrhu, která počítá s těmito hledisky, se už realizuje v Sofii.


Iva Nachtmannová
Vizualizace: archiv Cigler Marani architekti

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media