asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Ferdinand Leffler: Krása, ekologie a přirozenost vycházejí z místních zdrojů

11.01.2017

Zahradní architektura je tichou a skromnou, avšak neméně významnou sestrou architektury pozemních staveb. Jak bychom se této disciplíny měli chopit správným způsobem? Zahradní architekt Ferdinand Leffler se v rozhovoru pro ASB podělil o svůj nenásilný přístup k současné krajinářské a zahradní tvorbě.

Kdy a proč jste si zvolil zahradní architekturu jako své povolání?
Myslím, že už jako kluk jsem si, možná více než jiní, všímal, kde se cítím dobře, kde méně a taky proč. Odmala jsem měl také moc rád přírodu. Začal jsem studovat krajinné inženýrství a aplikovanou ekologii a těšil se na rekultivace krajiny třeba po průmyslových zásazích člověka. Pak jsem ale pochopil, že takhle budu daleko člověku, který je pro mě důležitý.

Budu sice napravovat zničené prostředí, ale v tu chvíli odtržený od lidských vazeb a souvislostí. Začal jsem uvažovat o změně a to mne nasměrovalo k zahradní architektuře, kde prostor buduji pro konkrétní lidi. Plně se mi to potvrdilo během mého pobytu v Americe. Setkal jsem se tam s několika šikovnými zahradními architekty, kteří mi ukázali krásu této profese.



Jaké zásadní zkušenosti a poznatky vám přineslo vaše působení v zahraničí? Která země vám přirostla k srdci nejvíce?
Během vysoké školy jsem trávil nějaký čas v Bostonu v Americe, kde jsem kromě cestování navštívil i pár přednášek na tamní vysoké škole architektury. Důležité pak pro mne bylo i působení v zahradně-architektonických ateliérech v Kalifornii. Tehdejší kolegové mi opravdu otevřeli oči, především co se svobody vyjádření a odvahy týče.

Byla to pro mě úžasná zkušenost. Americká zahradní architektura je pro mě daleko svobodnější než ta evropská. Méně navazuje na historii (což samozřejmě nemusí být nutně správně) a daleko více experimentuje s prostorem a materiálem. Tato svoboda je pro americkou architekturu typická a výsledek tak může být osobitým vyjádřením tvůrce bez křečovitě historizujících vazeb, což v Evropě někdy není úplně možné.

Zahradní architektura zde nemá dopředu „narýsované“ myšlenkové, ideové nebo estetické hranice. Architekturu vytváříme pro moderního člověka, jeho potřeby a životní rytmus. Právě proto mi k srdci přirostla severní Amerika, dodnes je mou velkou inspirací. Dokázat se oprostit od svazujícího myšlení a vzorců mi pomáhá i v mých současných zahraničních projektech, konkrétně v Kanadě a Zanzibaru.

Nové, zvláště pak zahraniční prostředí, je vždy tvrdá zkouška opravdovosti mé filozofie, přístupu, které se už doma pro mne stávají jistým stereotypem. Na principech obnažených až na svou podstatu (a to se v Africe daří) si ověřím, jestli to, co u nás každý den nabízím, má jakousi hlubší, globálnější hodnotu a kvalitu.

Jakým způsobem poznáváte potřeby budoucích uživatelů vašich realizací?
Snažím se s klienty trávit čas, vzájemně se poznáváme, především pak rozhovorem. Už i ze zkušeností mám trochu cit pro to, na co se ptát, abychom nechodili okolo horké kaše. Také se snažím číst mezi řádky. Všímám si, jak opravdu žijí, jaký si postavili dům, jestli jsou v něm spokojeni nebo méně. Musím mít uši nastražené a oči i srdce otevřené.

Zabýváte se více projekty pro soukromé investory (zahrady rodinných domů atd.), nebo navrhujete více projektů v rámci veřejného prostoru?
V ateliéru Flera vycházíme primárně a historicky z projektů soukromých zahrad, což dnes tvoří asi osmdesát procent naší práce. Poslední dva až tři roky ale přicházejí i zajímavé developerské nabídky, což nás také hodně těší.

Zkušenost z privátních projektů je podle mě velmi vhodná i pro veřejný prostor, protože nezapomínáme, že v architektuře je důležitý právě člověk, jedinec a společnost. To pak vnáší i jistou identitu do podoby našich veřejných projektů. Neřešíme je jen jako doplněk staveb, ale stále v nich vidíme lidi, kteří tam žijí nebo žít budou a chceme, aby se tam měli dobře.

Projekty jakého typu vás osobně baví nejvíc a z jakého důvodu?
Baví mne projekty s kvalitním zákazníkem ve smyslu, že je to člověk, pro kterého je architektura jako vyjádření kvality prostředí primární. Je to klient, který chce budovat něco, co má v daném prostředí a kontextu smysl a bude perfektní.

Nemusím ho přemlouvat v zásadních věcech, sám vnímá přirozenou hodnotu estetiky. Co se týká prostoru, mám rád krajinu, je to moje srdcová záležitost. Prostorné zahrady zasazené do prostředí, často bez plotů, končící v  remízcích a loukách. Baví mě kontakt s horizontem a rád řeším širší návaznosti.

Stříbrná zahrada roku 2016
Mohl byste některé z vašich realizací a projektů ve stručnosti představit?
Mojí srdcovkou je projekt v Kanadě, v New Scotia, Cape Breton. Je to kus krajiny s oceánem, útesy, lesy, loukami. Naším úkolem je zahladit stopy po stavbě. Děláme takovou správnou „nezahradničinu“, aby to nakonec vypadalo, jakoby tam zahradní architekt ani nikdy nebyl.

Aranžujeme kusy padlých stromů, dokončujeme chodníčky, které vyšlápli losi, do prostoru vysazujeme rostlinný materiál, co roste kolem. Nenásilně vkládáme místa na grilování, nebo posezení s výhledem na oceán. Vnášíme do těch míst harmonii a pohodu.

Lužiny

Zajímavá zkušenost je spolupráce na rozsáhlém projektu v africkém Zanzibaru v kooperaci se skvělým atelierem Jestico + Whiles. Jde o honeymoon rezort na břehu oceánu. Musíme se tam učit novým věcem, improvizovat a vycházet z toho, co tam jde a funguje. Tak trochu zapomenout na to, co umíme, a začít pěkně od začátku, i když se stejnými funkčními principy jako kdekoliv jinde.

Dokončujeme i dva krásné projekty v Orlických horách. Staré roubené chalupy, které navazujeme na louky kolem. Zároveň je naším úkolem uspokojit potřeby moderního člověka, který se chce projít, posedět, něco ugrilovat nebo vypěstovat. Je zde třeba citlivé a decentní práce s krajinou.

Jiný způsob přístupu jsme volili v případě rezidence Chateau Troja, kde se mísí silný historický kontext s prvky moderní architektury. Respektujeme daný genius loci, ale přinášíme i něco současného, nového, co je atraktivní pro dnešního člověka.

Zahrada u vily v Dobřichovicích
Jakým způsobem se snažíte navazovat na stávající architekturu a prostředí, které má zahradní architektura obohatit?
V první řade je potřeba si uvědomit, kde se zahrada nachází a jestli vůbec je na co navázat. V krásné krajině se vyplatí návaznosti posílit, třeba výhledem do okolí, na kostelík, kapličku nebo les. Podobně ve  starém historickém prostředí se silným geniem loci. Na druhou stranu, ve sterilních satelitních zástavbách, často s nekvalitní architekturou, je naopak mnohem lepší snažit se potlačit nebo zakrýt nepříjemné vlivy a vytvořit pohodové místo bez kontextu na chaotické sousedství.

Co se týče vazby na samotný dům, vnímám dvě roviny. Jedna je praktická a funkční, to znamená, že v zahradě musí dobře fungovat provozně-obslužné principy. Druhá je estetická, která souvisí s konkrétní architekturou domu. Klademe si otázku, jestli v návrhu zahrady půjdeme v souladu se stylem domu, nebo výsledku naopak prospěje kontrast. Příkladem je minimalistická až sterilní architektura, které často svědčí právě zahrada v podobě jen lehce organizované nedbalé elegance.

Zahrada u vily v Dobřichovicích
Jakým způsobem by se mělo přistupovat k veřejnému prostoru z pohledu zahradní architektury?
V první řadě citlivým a zodpovědným. To znamená, že jako tvůrce musím pochopit vazby a zadání: pro koho tvořím prostor, komu má sloužit a jak má sloužit? Co chybí lidem na tomto místě a co tam už je? Jaké jsou nedostatky stávajícího urbanizmu? Je rozdíl, jestli měním prostor sídliště z osmdesátých let, nebo navrhuji nové kvalitní rezidenční bydlení. Aspektů, které potřebuji vnímat a zpracovat, je řada.

Důležitý je i respekt k životnímu prostředí, nechceme zatěžovat zbytečně planetu, naopak jí odlehčit. Líbí se mi také možnost nenásilně ukázat současné trendy a polehoučku nenápadně zapůsobit edukativně. Můžu třeba ukázat, jak s respektem nakládat s dešťovou vodou, s půdou nebo rostlinami.

Lidi to pak vnímají, někdy třeba ne úplně vědomě, ale tento obraz v sobě dlouhodobě nosí a někteří se třeba „chytnou“. Klíčové je ale nezapomenout na lidské meřítko. Vytvořit prostor pro větší shromáždění občanů, hřiště, případně lokální trhy a taky místa, kde člověk může najít soukromí a zároveň být v bezpečí.

Čimelice

Jak byste zhodnotil současný stav tuzemské zahradní architektury? Ze kterých zemí bychom si mohli vzít příklad?
Mnohé se zlepšuje, i když zde stále působí i zahradní firmy, které na tuto práci nemají ani vzdělání,  ani vkus a cit. Smutné jsou nekvalitní developerské projekty, které prodávají nejen tristní architekturu, ale i zbídačený veřejný prostor. A když už je něco zasázeno, tak je to zasázeno špatně. Projeďte se satelity kolem Prahy a uvidíte, jak mizerná práce s půdou tam byla odvedena.

Stromy sázejí stavaři nebo nádeníci z ciziny přímo do jílu, který jim zbyl, protože cennou ornici předtím překryli mrtvou hlínou z hlubin a stavebním odpadem. Jako vrchol všeho pak místo trávy položí textilii a zasypou štěrkem. Za pár let ze štěrku stejně prorůstá plevel a konce nevzhledné textilie vlají větrem. Kam se podíváte, vidíte keře a stromy, které živoří.

Díky bohu za osvícené architekty, stavebníky a klienty, kteří jsou ochotni investovat do kvalitního prostředí. Věřím, že to je cesta, jak dál. Ukázat, že to jde i lépe a že kvalita pak bude všemi, především zákazníky a městskými úřady i požadována.

Troja
Při výběru materiálů pro realizace vašich projektů vycházíte především z místních zdrojů. Proč je tento aspekt natolik důležitý?
Žijeme v krásné krajině, v krásném prostředí. Musíme si uvědomit, že máme z čeho čerpat. V práci, i když nejen v ní, vyznávám princip přirozenosti. Aby zahrada byla v jednotě s místem, kde se nachází, je důležité sáhnout po rostlinách i materiálech, které jsou v okolí přirozené, pravdivé.

Taky je zde aspekt ekologie a ekonomie. Proč přes půl planety vozit tropické dřevo na terasu, když můžeme použít náš původní dub? Proč se pídit po okatě bílých kamenech z Itálie, když nejhezčí v zahradě bude stejně kámen z nedalekého lomu? Krása, ekologie, ekonomie a přirozenost jdou v souladu s místními zdroji.

Projekt krajinné architektury v Novém Skotsku v Kanadě
Snažíte se vyhýbat takzvaným „pseudo módním trendům“. S jakými nejhoršími „pseudotrendy“ jste se v zahradní architektuře během vašeho profesionálního života setkal?
Tady bych se nejdříve pozastavil nad terminologií. Co jsou vlastně trendy? Je to mainstream, hlavní proud, a ten je bohužel často špatný. Vnímám dvě roviny nesprávných trendů. Jedna vychází ze zahradnické profese, když se nějaký postup nebo princip přenese, kam nepatří. Příkladem jsou zelené výsadby podél dálnic, kde se začaly používat protirůstové netkané textilie.

Tam mají svoje opodstatnění. Ale v malých privátních zahradách je to tragédie. Rostliny se nemohou zapojit, svobodně růst. Další tragédií je používaní dílčího „backroundového“ prvku jako hlavního nositele dizajnu a estetiky. Příkladem je mulčovací kůra, která má sloužit jenom jako pomůcka v prvních letech po založení. Ještě horší je snad barevná mulčovací kůra a vytváření jakýchsi pitoreskních tvarových a barevných kombinací. Podobně je to se štěrkovými plochami.

Problémem jsou často i terénní modelace. Lidem zbude výkopová hlína, a protože šetří za odvoz na skládku zeminy, tvoří si kopečky a muldy i na rovině, kam prostě nepatří. Můžu pokračovat skalkami a potůčky v rovném terénu, napodobeninami japonských nebo provensálských zahrad bez hlubší znalosti kontextu. Pak je tady rovina materiálového dizajnu. To, co mě bolí, jsou falešné materiály, od umělohmotných dřev přes betonové trámy až po plastové kytky a umělý trávník. Šíří se to pod vlajkou bezúdržbovosti, a to je bohužel pro řadu lidí stále silný argument.    

Projekt krajinné architektury v Novém Skotsku v Kanadě
Máte jako zahradní architekt svůj sen? Projekt, který byste chtěl jednoho dne zrealizovat?
Ty sny vlastně žiji, postupně přicházejí. Líbilo by se mi například řešit velké přírodně krajinné celky, postavené na původních porostech a rostlinách, s bažinami, řekami nebo potoky. A mohlo by se to dít ve Skandinávii, kde se seznámím i s lidmi, kteří přemýšlejí jinak. Vyměníme si přístup k životu a k architektuře, vzájemně se obohatíme. Rád bych si také navrhl pěknou střešní zahradu v New Yorku na Manhattanu a utkal se tak s nejvyšší konkurencí, která v této oblasti je.

Ferdinand Leffler (*1978)

Ferdinand Leffler je hlavním architektem, zakladatelem a majitelem ateliéru zahradní architektury Flera. V roce 2014 získal ateliér za svoji realizaci střešní terasy prestižní cenu Zahrada roku. Kromě tuzemského působení realizoval ferdinand Leffler řadu zahraničních projektů, například v Kanadě nebo v Africe. Ferdinand Leffler je zároveň spoluzakladatelem galerie současného sochařství Goodstuff.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
OBRAZOVÝ MATERIÁL: ARCHIV FERDINANDA LEFFLERA

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2016.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media