Edouard François: Nemám architekturu rád

Poprvé, kdy jsem se setkal s architekturou? Bylo to nechutné.

Když jsem v 80. letech s architekturou začínal, učitelé na škole mi řekli, že už bylo vytvořeno všechno a už není co vymyslet. Když jsem se pokládal za inteligentního, jedinou věc, kterou jsem mohl udělat, bylo stát se učitelem. Začínalo to dost špatně, protože a priori jde o kreativní disciplínu. Když vám už na škole někdo řekne, že vše bylo vytvořeno, není to zrovna moc motivující. Konstatujete, že vám zůstává jen dělat to, co už vytvořili jiní, a tedy jistě méně dobře.

Co mě nakonec postavilo na nohy, bylo právě znechucení z architektury, které mi zůstalo dodnes. Já totiž architekturu nemám rád. Architektura mě nezajímá.

Prostřednictvím umění. I během studia architektury jsem chodíval do uměleckých škol. Věnoval jsem se malbě, sochaření, což byla pro mne forma osvobození.

V Paříži. Objevil jsem funkci současného umění, kterou je anticipace toho, co se děje. Když si například prohlídnete práce Guiseppa Penoneho – umění Arte Povera – zjistíte, že už v 70. letech anticipoval to, co se děje v současnosti. Mám doma jedno krásné Penoneho dílo a komické je, že když mě jednou mí přátelé přišli navštívit, mysleli si, že vidí mou poslední tvorbu. A nebyli to výhradně architekti. Řekl jsem jim, že to nemůže být moje, protože je to starší než 35 let. Tento odstup umění mě fascinuje. Jsem přesvědčen, že ze současného umění si lze mnoho vzít a pochopit. Když chce architekt vlastní rukopis, měl by být velmi inspirován současným uměním a znát ho.

Je to současné umění. Lze to ale říci i jinak. Co může udělat architekt, který vidí pěknou budovu jiného architekta? Má dvě možnosti. Buď ho bude napodobovat, a přirozeně to navrhne méně dobře, nebo si zakáže kopírovat to. Každý architektonický objev tak představuje redukci vlastního potenciálu.

Z tohoto důvodu nemůže být architektura pro architekta zdrojem inspirace. Je nutné najít si inspiraci a motivaci někde jinde. Pro mne je to současné umění, ale inspiruje mě i vaření. Jsem zaníceným kuchařem a v současnosti spolupracuji s významnými šéfkuchaři. Píšu jednu kulinářskou příručku a pracuji i na kuchařských knihách spolu s významnými francouzskými šéfkuchaři.

Nakreslit dnes novou židli nebo nový stůl jen proto, abychom nakreslili nový nábytek, nemá smysl. Avšak vzhledem k problematice ochrany životního prostředí a obnovitelnosti surovin je zajímavější navrhnout židli, která bude úsporná ve spotřebě dřeva, jednoduchá na přenášení a bude odpovídat i na další problémy současnosti. Znamená to najít takovou surovinu, která pochází z lesů spravovaných způsobem trvale udržitelného rozvoje. Je zajímavé pozorovat tyto nové zájmy, nový druh estetiky. Mne v designu zajímá estetika, kterou dovoluje trvale udržitelný rozvoj.

V současnosti se věnuji problematice využití energií, protože jejich ekonomika přináší vlastní estetiku a ta mě inspiruje. Tato sféra zájmu nabízí velký prostor pro tvorbu a je třeba, aby se jí někdo věnoval. V tomto pochopení a otevření se danému tématu má architekt všechny možnosti a svobodu a klienti mu otevřou všechny cesty. Najednou se povolání architekta stává zajímavým. Překvapivě se architektura posouvá a stává vzrušující. Otevírá se světu, je možné si o ní vykládat, avšak ne s architekty, ale s širokou veřejností. Moje architektura existuje na pomezí kulturní elity a široké veřejnosti. Tvořit však architekturu, která má smysl výlučně pro kulturní elitu, je podle mého názoru omyl.

I když byla na jeho výrobu použita nejlevnější překližka, nešlo jen o cenové hledisko, ale v prvé řadě o funkci. Klientem byla společnost, která se zabývá tvorbou reklamy a její zaměstnanci potřebují pracovat společně. Měli jsme několik možností. Buď volný půdorys pro umístění několika pracovních stolů, nebo navrhnout řešení jednoho velkého stolu, jak jsem to udělal já. Tento princip sezení za jediným stolem připomíná stůl Ježíše Krista.

Protože šlo o mou druhou realizaci pro toho klienta, požadovali více komfortu, ale především samostatná pracovní místa za předpokladu zůstat si na blízku. Zaměstnanci sedí za jedním stolem, přičemž výřezy ve hmotě stolu jim umožňují vytvořit si vlastní prostor. Zároveň mohou získat pocit síly při práci za tak velkým stolem. Mohou udržovat vizuální kontakt s kolegyní naproti, a pokud je už nechce mít na očích, má možnost otočit se jiným směrem. Například k oknu nebo směrem k vstupním dveřím v závislosti na momentu a náladě v průběhu dne. Dalším důležitým prvkem jsou kaktusy vertikálního tvaru, které zasazeny do desky stolu vytyčují rostlinné hranice na ochranu vůči sousedovi. Kaktus je na dotyk i pohled agresivní rostlinou, vytváří jistou bariéru mezi lidmi a podílí se na apropriaci a individualizaci prostoru.

Svoboda je něco, co bychom si určitě měli dovolit. Sám jsem překvapen z absence odvahy u architektů. Jako by vždy existovalo nějaké a priori, že klient řekne „Ne“. Zákazník přitom čeká něco úplně jiného a má úplně jiné starosti než architekt. Myslím si, že zmatek nastává tehdy, když sdílíme vlastní starosti. Pokud mám například v mém milostném vztahu strach z toho, že partnerka otěhotní, a to zdaleka nemusí být její problém, začnu jí s tím lézt na nervy a vztah možná přestane existovat. Žádná starost by neměla být sdílená. Jde totiž o osobní problémy, které je třeba řešit samostatně.

Existují dvě možné polohy, jiné nejsou. Buď jsme v poloze autora – můj případ, což znamená, že mám vlastní řeč, jistou svobodu, tón, návrhy. V tomto případě jde o rozvíjení vlastního rukopisu a lidé vyhledávají právě tento rukopis. Není možné mi říci, abych navrhoval tak jako někdo jiný, protože by to nemělo smysl. Doporučil bych rovnou toho dotyčného, bylo by to tak jednodušší. To je jeden možný způsob, ten nejtěžší.

Je to křížová cesta, plná strastí, s úspěšným koncem jen pro někoho. Protože budova představuje sumu různého využití a omezení, ať už finančních, technických, geografických, které je nutné řešit, druhou možností je stavitelská disciplína. Jsou tedy architekti, jejichž posláním je dobře vyřešit tyto složité dílčí problémy výstavby budov či urbanismu. Nejlepší z nich jsou však ti, kdo prokazují jistou skromnost. Jsou si vědomi toho, že v architektuře neudělají revoluci, ale všechno, co udělají, dělají pro člověka, respektujíce využití, rituály výstavby a krajinu. I z této a priori skromné práce mohou vyvstat nadčasové věci.

Od jistého momentu tvoříme částečku historie. Musíme to správně pochopit. Téměř v každém století je možné najít to, čemu říkáme akademismus. Všechno, co víme, všechny vědy a znalosti padají. Nacházíme se právě v této fázi. Je to doba, kdy váháme, doba opětovného načerpání. Pochopením těchto významných momentů znovučerpání můžeme změnit to, co žijeme, zaujmout pozitivní přístup a porozumět.

Uvedu příklad. V roce 1907 Malevič namaloval černý čtverec na bílém pozadí. Tento obraz chtěl říci Hygiena, Lepší zítřek, Technologie, chtěl říci Mezinárodní. Jeden obraz zachytával všechno. Když v roce 1913 Le Corbusier realizoval Vilu Savoye, vilu bílé barvy, rozuměj hygiena, vilu na pilotách, rozuměj mezinárodnost, žádný vztah k parteru, ke kontextu, lze ji umístit kdekoli. Když analyzujeme protějšek, je to stejná inspirace. Malevič, bez znalosti toho, že bude iniciovat tvorbu architektonických objektů, udělal tento objev a Le Corbusier jeho objev aplikoval.

V současnosti se nacházíme ve stejné problematice – je nutné inspirovat se uměním, abychom porozuměli hloubce proměny, kterou zažíváme, pokračovat a vytvářet historii architektury. Je třeba pozorovat současné umění, abychom mohli porozumět a znovuobjevit svobodu prostřednictvím nových prostředků. Myslím si, že umění učí vyprávět. Všichni mají nějaký názor, ale je třeba ho vyjádřit tak, aby byl srozumitelný – jde totiž o jazyk. V podstatě nás to učí novému jazyku, nové řeči, přičemž nám někdy umožní říci věci, které jinak říci neumíme.

V současnosti uzavírám jedno období, které jsem pojmenoval zeleným obdobím i se všemi rostlinnými bytovými domy. Uzavírám ho, protože jde o téma, které bylo pochopeno, a nemám chuť se opakovat. Mám jiné věci, které bych rád vyjádřil, a mým novým tématem jsou energie. Jde o práci na budovách s energetickým konceptem. Myslím si, že dnes, s ohledem na životní prostředí, musíme navrhovat takové budovy, které otevírají představivost. Dovolí nám konstatovat, že energie jsou jedním z architektonických témat. Pracuji na fotovoltaických epidermech – pláštích budov, přičemž se soustředím na tři programy úzce propojené s výzkumem ve spolupráci se švýcarskými operátory. Cílem je vytvořit nové epidermy pro budovy, které zachytávají energii a vyrábějí elektřinu. Tato problematika mi dává novou formu svobody, možnosti rozvoje a nový předmět zájmu.