asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Casua: Symbióza mezi architektem a stavařem

11.11.2011
V těsné blízkosti atletického stadionu na pražském Strahově jsme s architektem Olegem Hamanem a stavebním inženýrem Alešem Poděbradem hovořili o potřebě konstruktivního dialogu a umění ve veřejném prostoru, o nadání pro byznys i navrhování příjemných domů, o rozvoji měst, udržitelné architektuře a švédském modelu a o neutuchající snaze o pohyb vpřed.
Letos je to 20 let od založení vašeho ateliéru. Jak vaše spolupráce tenkrát začala?
Oleg Haman: S Alešem jsme se znali z projektového ústavu hlavního města Prahy, kde jsem pracoval u Karla Pragera a Aleš u architekta Koutského. Já jsem odtud odešel v únoru 1990, Aleš později. Když jsem od Pragera odcházel, musel jsem si s sebou odnést jednu zakázku. Dnes to zní absurdně, ale v té době byl přetlak práce a Prager dělal Rudolfinum a měl za úkol splnit další termíny. Ta zakázka byla dostavba Základní školy Jitřní. Pak jsem se potkal s Alešem, který zase dostal zakázku na showroom BMW v Průběžné ulici v Praze. Začali jsme spolupracovat – nejprve jako konsorcium a na konci roku 1991 jsme založili společnost Casua.

Aleš Poděbrad: Oleg je architekt, já stavební inženýr, což je myslím ideální profesní skladba, na které je také naše firma založena. Když jsem získal zakázku prvního showroomu BMW v Praze, bylo mi jasné, že tuto zakázku bez architekta nemohu sám zrealizovat, a tak jsem oslovil Olega, kterého jsem znal již dříve. Takže spolupráce začala z pragmatických důvodů.

Pocházíme oba z velkého projektového ústavu, který měl v té době vysokou kvalitu. Odešli jsme a chtěli jsme začít samostatně podnikat. Ostatní kolegové vyčkávali, buď z nejistoty budoucího, nebo v očekávání privatizace, my jsme se do podnikání pustili rovnou a začali firmu budovat od začátku.

Tehdy se otevřelo mnoho možností do té doby asi nepředstavitelných. Jaké bylo podnikání brzy po revoluci ve srovnání s praxí dnes?
O. H.: Nikdo nic nevěděl, objevila se spousta falešných investorů ze sousedních zemí. Kdybychom měli tu dobu absolvovat znovu s tím, co víme dnes, vytěžili bychom z toho více. Ale byla to doba, kdy se vše transformovalo. Zakázky jsme v té době sháněli spíše spontánně.

A. P.: Nevěděli jsme, co je obchod, zakázky přicházely samy, ještě jsme těžili z vazeb na zákazníky, které jsme znali z minulého podniku. To období bylo bezstarostnější než dnešek. Byli jsme pocitově volní, jakoby sami za sebe, ale neuvědomovali jsme si, jaké nastanou starosti, v pozitivním slova smyslu. Že svoboda je vykoupená povinnostmi získat zakázky a starat se o firmu, která se dynamicky vyvíjí. Neřešili jsme systematicky budoucí vývoj, ale ukázalo se, že naše práce nás sama přivedla k dalším zakázkám. A dodnes tvrdíme, že není malé zakázky, která by nemohla vyústit ve velkou.

Například v roce 1992 za námi přišel jeden rakouský klient, tehdy ještě do provizorních kanceláří, a vybral si nás jako projektanty půdní vestavby na náměstí Republiky. Říkal nám: „Vy se mi líbíte, protože si na nic nehrajete, začínáte a máte v sobě energii.“ Přišel za námi ale proto, že viděl koupelnu, kterou jsme dělali pro jeho kolegu.

O. H.: K projektu koupelny jsme se ­ovšem také dostali zajímavým způsobem. Jeden podnikatel-podvodník držel svého klienta v šachu tím, že mu tvrdil, že přestavuje byt pro jeho dceru, a uvedl nás jako realizátory. Ale protože to stále nebylo hotové, klient obešel zprostředkovatele a šel přímo k nám. Nebyla to samozřejmě pravda, o zakázce jsme neměli ani tušení, ale když už za námi přišel, tak jsme mu ten byt a koupelnu udělali.

Podobně jsme se dostali k další zakázce, která dnes patří k těm největším – obytný soubor a komerční centrum Vinice. Byli jsme na obědě na Žižkově a někdo se nás v hospodě zeptal, jestli umíme kreslit plánky na počítači. Řekli jsme, že ano. Mohli jsme říct „ne“ a v klidu doobědvat. Ta kladná odpověď přitom znamenala začátek projektu Vinice.
-->-->
Jak je to dnes?
O. H.: Dnes je to systematičtější, musíte se o kontakty starat. Investoři zkoumají naše projekty, velikost firmy a podobně. Zakázky samy nepřijdou, člověk o ně musí usilovat. Dříve nebylo tolik výběrových řízení, nebyly soutěže, a především nebyl internet.

A. P.: Dnes se neobejdeme bez marketingu, obchodu, bez společenských kontaktů, aktivního opouštění kanceláře. Nejsme jen architekt a inženýr, ale také nadneseně řečeno právníci, ekonomové, obchodníci. Dříve byl přetlak zakázek, od přelomu tisíciletí se to změnilo.

Vzhledem k vašemu kulatému výročí se ohlédněme za vaší tvorbou několik let zpět. Zajímáte se o to, jak žijí vaše stavby v průběhu času?
O. H.: Když stavbu doděláme, už do ní dál nemůžeme zasahovat. A když se do té stavby vrátíte po nějaké době a ještě stále vás oslovuje, tak to o něčem vypovídá. Z takových realizací máme radost. Stavby však stárnou s námi, sdělují něco o době, kdy vznikaly, někdy si člověk říká, co by dnes dělal jinak.

A. P.: Život našich realizací sledujeme, zvláště staveb, které pro nás znamenaly určité mezníky, posuny v profesním životě.

O. H.: K některým se vracíme, například již zmiňovaný showroom byl už čtyřikrát přestavěn a rozšířen a vždy jsme na tom pracovali my. Některé naše první myšlenky jsme museli změnit, objekt zkrátka prochází určitým vývojem.

A. P.: Byla období, kdy jsme objížděli všechny stavby, které se zároveň stavěly – v roce 2004 to bylo jedenáct staveb! Je to vždy znovu vzrušující, vidět vyrůstat ve skutečné velikosti a reálném prostoru něco, co do té doby existovalo jen na papíře či na disku v podobě jakési rozkreslené stavebnice a pak ve vašich představách.

Kolik vás v té době jedenácti zakázek bylo?
A. P.: Kolem pětatřiceti lidí. Dnes je nás asi třicet – začínali jsme dva, později jsme spolupracovali s externisty, a když jsme založili ateliér, řekli jsme si, že nás bude maximálně pětadvacet. To platilo do té doby, než jsme začali pracovat na projektu Vinice. Pak jsme postupně rostli, ale teď jsme limitováni nejen prostorem našich kanceláří, kam se nás vejde kolem čtyřiceti, ale především naší chutí zůstat ateliérem, kde spolu všichni úzce komunikují. Nechceme fungovat jako továrna na projekty.

A jak vznikají vaše projekty? Pracujete v tvůrčích týmech, nebo má každý svůj dílčí úkol?
O. H.: Architekti přinášejí prostorovou a funkční koncepci, stavební inženýři ­technický koncept.
A. P.: Tyto dvě profese se vzájemně ovlivňují, na práci se musí podílet. Důležitý je konstruktivní dialog, někdy i krizový. Bez toho není vývoj. Když není třesk, není pohyb. V ateliéru pracujeme v týmech, stanovíme si lídry a jeden z nás je manažer zakázky. Snažíme se, aby lidé skutečně spolupracovali a uměli správně využívat znalostí druhých. Někdy s tím mají trochu problém absolventi, kteří vyjdou ze školy.

Jak se na projektech podílíte vy? Jste spíše manažery?
O. H.: My určujeme základní koncepci. Snažíme se mít přehled o všech zakázkách a s Alešem máme dohodu, že já mám právo „veta“ v architektuře, on v technickém řešení. V tom se respektujeme. Stalo se, že jsem projekt neodsouhlasil a nechal předělat.

A. P.: Víme, co od nás klient žádá. Bez našeho vědomí z firmy nic neodejde. Je totiž lepší třeba i posunout termín než zklamat klienta.

O. H.: Zároveň kdybychom spolupracovníkům neponechali určitou volnost, méně by je to bavilo. Pamatuji si, jak mě to míň bavilo, když mi do něčeho Prager mluvil. Všichni jsme čekali, až odejde, a pak zkoušeli kreslit po svém. On se však vždy vrátil, byla to tak trochu hra.

Když vidím, že projekt má správný směr, jsem tolerantnější. Důležité je, aby si architekt, který na zakázce spolupracuje, uměl svůj návrh obhájit, věděl, proč to má být tak a ne jinak. Přitom je zároveň třeba, aby se s navrženým řešením ztotožnil i klient. Architektura musí být totiž hlavně příjemná lidem, kteří ji budou užívat, a najít toto vzájemné porozumění a shodu, to je často to největší umění.

Umění ve veřejném prostoru

Rohanský ostrovZabýváte se nejen architekturou, ale také tím, co je mezi stavbami. Veřejným prostorem. V této oblasti spolupracujete se sochařem  Michalem Gabrielem. Jak se tato vaše spolupráce zrodila?

O. H.: Naše spolupráce začala v roce 1999, kdy jsme vyhráli soutěž na II. etapu pěší zóny v Hradci Králové. A protože ji měla doplnit kašna, oslovili jsme Michala Gabriela, se kterým jsem se znal už dříve. Tuto spolupráci bych obecně popsal tak, že my jako architekti definujeme racionálním způsobem prostor a on jako umělec do něj vnáší duchovní iracionální napětí.

S Michalem jsme od té doby spolupracovali už asi na sedmnácti projektech, z nichž je pět realizováno. Mezi ně patří kromě zmiňované kašny také pomník Otto Wichterleho u Makromolekulárního ústavu, kašna v Mladé Boleslavi a pomník prvního, druhého a třetího odboje v Brně. Zatím poslední realizací byl pylon u Rezidence Korunní. Zajímavé bylo, že z právních důvodů nebylo možné použít nápis Orionka, proto Michal Gabriel vytvořil pylon poskládaný z písmen, která dala dohromady slovo Orionka, což už nebylo definováno jako nápis.

Co vás na Gabrielově tvorbě fascinuje?
O. H.: Čistota tvarů, srozumitelná myšlenka. Jak využívá zcela konkrétní a známé hmoty např. z živočišné nebo rostlinné říše, dokáže je vystihnout v charakteristické zkratce a vytáhnout z nich jakousi elementární krásu. Zajímá mne jeho práce s různým materiálem a hledání struktury povrchu. Líbí se mi, že se nebojí využívat nové možnosti počítačových 3D modelů. Jako pro architekta je pro mne velmi zajímavé i jeho experimentování s umístěním výtvarného díla v různých exteriérech, protože to právě úzce souvisí s řešením výtvarných děl ve veřejném prostoru.

A spolupracujete jenom s ním?
A. P.: Na projektech veřejného prostoru ano, ale vzpomínám si ještě na jednu naši zajímavou spolupráci s umělcem. Máme dlouholetého dobrého kamaráda malíře Tomáše Bíma a ten nám jednou udělal grafiku našeho projektu Vinice, kterou jsme vkládali do knihy jako dárek pro naše klienty. Sice se mu do toho nechtělo, říkal, že na zakázku nepracuje, nicméně pak do toho šel.

O. H.: Po čase nám řekl, že je to taková rarita v jeho tvorbě, že se po tom sběratelé v Německu shánějí. Jsme hrdí, že jednu z nich máme.

Metodika vizuálního zkoumání

rodinný dům,reality,prodejJste autory studie, která byla vypracována pro Útvar rozvoje hlavního města Prahy jako metodika pro umísťování výškových budov na území hlavního města Prahy. Tato studie byla dokonce oceněna organizací UNESCO a dána za příklad ostatním metropolím v Evropě. Co všechno analýza obsahuje?
O. H.: Předně nutno říci, že práce na této studii byla pro firmu jedním z důležitých profesních momentů a také velkou výzvou. Měli jsme možnost oprostit se od každodenní projekční praxe a podívat se na architekturu a zejména urbanismus s větším odstupem a v širších souvislostech.  Ze všeho nejdříve jsme si sami postupně museli stanovit metodu, rozsah práce a cíl, kterého chceme dosáhnout. Hned na začátku jsme si uvědomili, že naším úkolem není určovat, kde a která budova může nebo nemůže stát, ale vytvořit metodiku, podle které by umísťování výškových staveb bylo posuzováno z co nejvíce objektivních hledisek.

První částí studie byla skutečně analýza, na kterou se ptáte. Ta obsahovala řadu rozborů. Poté však následovala druhá část studie, kdy jsme posuzovali doslova všechny lokality Prahy ze stanovených míst panoramatických výhledů. Do jednotlivých lokalit jsme ve spolupráci s laboratoří GIS z Fakulty architektury ČVUT dosazovali ve 3D modelu Prahy budovy o různých výškách od 50 do 120 metrů. Záběry z 3D modelu jsme pak konfrontovali s fotografickými panoramaty. Výsledky odhalovaly zajímavé a netušené prostorové souvislosti.

Vznikla metodika, podle níž lze jakoukoliv uvažovanou výškovou stavbu zcela objektivně zhodnotit v jednotném 3D modelu a klíčových panoramatech. Pokud by byla důsledně používána, je při správném zadání geodetických a geometrických dat stavby spravedlivá a průkazná – nelze ji obejít. Tato metodika byla představena na konferenci UNESCO a byla velmi kladně hodnocena.

rodinný dům,reality,prodejSetkali jste se ještě někde s problematikou ochrany památek pod záštitou UNESCO?
O. H.: V roce 2010 jsme zpracovávali studii s názvem „Posouzení dopadu otáčivého hlediště na vizuální integritu městské památkové rezervace Český Krumlov“. Šlo o výstavu a přednášku pro mezinárodní workshop UNESCO, který se v květnu 2010 konal v Praze a Českém Krumlově. Formou SWOT analýzy jsme zkoumali vztah otáčivého hlediště a městské památkové rezervace. Jak vztah vůči městu jako celku, tak konkrétní dopady na barokní zámeckou zahradu.

K čemu jste ve svých zkoumáních dospěli?
O. H.: Hlavní problém podle mne tkví ve všeobecné neznalosti zahrady, a týká se to i odborné veřejnosti. Zahrada byla založena s obrovskou velkorysostí a vizí – jako jakýsi „nadpozemský ráj“ vysoko nad zámkem a nad městem, kde máte vnímat ticho, klid a řád velkého prostoru, krásu přírody, čistý vzduch, zurčící vodu fontán a oblohu. Zahrada o rozměrech 750 x 150 m je delší než celé historické město i se dvěma meandry Vltavy, je větší než např. Královská zahrada v Praze na Hradě, pro zajímavost má téměř stejné rozměry jako hlavní zahradní prospekt vídeňského Belvederu. Ve světovém kontextu je zcela ojedinělá. Otáčivé hlediště stojí na nejcitlivějším místě křížení hlavních os a snad ještě víc než jeho vzhled ruší provoz v něm. Protože se hraje a zkouší denně 4 měsíce v roce a zahrada je proto po celou sezonu přehrazená, posloucháte hluk z amplionů a do zadní části, kde je dnes anglický park, se skoro nedostanete. Spousta lidí vůbec neví o velkém čtvercovém jezeře, které je na konci. V podstatě provoz točny popírá hlavní myšlenku zahrady.

V této kauze spolu vlastně soupeří dva ušlechtilé principy. Otáčivé hlediště vzniklo jako geniální nápad vizionářského scénografa Brahmse, kdy původně šlo jenom o letní improvizaci na zkoušku – o malou točnu pro asi 60 lidí, poháněnou ručně. Dobrá myšlenka se setkala s překvapivým ohlasem a hlediště v několika postupných skocích narostlo až do dnešní podoby.

Dlouho jsme o tom diskutovali se členy monitorovací mise UNESCO a jejich závěr říkal, že pokud je zahrada cennou součástí památky, má otáčivé hlediště negativní dopad na celou památku, tedy na celé město. Jsem přesvědčen, že média v tomto případě hrají špatnou roli. Nepopisují problém komplexně. Na jednu stranu přináší otáčivé hlediště dobrý zážitek, ale na druhou stranu znemožňuje poznat a užívat barokní zahradu.

A vidíte nějaké řešení?
O. H.: Pokud budeme spravedliví a zachováme si chladný rozum, tak musíme připustit, že hlediště lze přestěhovat (například do přírodního prostředí za zahradou) – zahradu nikoliv. Jejich soužití v současné podobě je nešťastné a soutěž na novou točnu, ale na stejném místě, nic nevyřeší.

Švédský příklad

bytový dům,reality,prodejV roce 2009 jste byli jedním ze zakládajících členů České rady pro šetrné budovy. Co vás k tomu vedlo?
O. H.: Po roce 2018 nebude žádná zakázka financovaná z veřejných prostředků Evropské unie moci být vyprojektována jinak než šetrně a od roku 2020 ani žádná soukromá. Z toho důvodu vznikla Česká rada pro šetrné budovy.

A. P.: To nejdůležitější, co nám členství přináší, je kontakt s lidmi, kteří se v oblasti šetrné výstavby pohybují, a předávání si zkušeností. Posouvá nás to vpřed, i když to není snadné.

O. H.: Jsme zároveň členy mezinárodní sítě evropských architektonických ateliérů Equator European Architects, která má ústředí ve Stockholmu. Je také členem Sweden Green Building Council. Švédové v této oblasti jsou a vždy byli pětadvacet let před Evropou. Od nich se toho můžeme hodně naučit, proto ještě do konce roku plánujeme i do této švédské rady vstoupit.

Podnětná byla například loňská konference Building Sustainability ve Stockholmu, kterou jsme sponzorovali a kam jsme pozvali naše klienty, aby se seznámili s udržitelnými projekty ve Švédsku.

U komerčních nemovitostí se udržitelná architektura stává samozřejmostí, nicméně rezidenční výstavba je k tomuto trendu poněkud zdrženlivá. Čím to je?

O. H.: Klienti, kteří plánují investice do administrativních center, vědí, že mnoho zejména zahraničních korporací si nepronajme ani nekoupí kanceláře, které nejsou šetrné. Naopak v oblasti bydlení se to prosazuje obtížněji, protože šetrná budova má vždy větší investiční náklady. A ačkoli má nižší provozní náklady, lidé se především zajímají o to, kolik byt stojí.

Do našeho bytového projektu v Malešicích se nám podařilo dostat zeleň, ale další myšlenky zelené architektury se nám aplikovat nepodařilo. Rok 2020 se totiž zdá daleko.

A. P.: Developeři potřebují projekt především prodat, když jej udělají ekologický, zdraží se a pak budou mít s prodejem problémy. Ale u některých zakázek se nám daří ekologické prvky prosazovat, zejména v sociální výstavbě financované městy. Ať už jde o systém vytápění, či tepelné ochrany.

Může to nějak změnit právě například Česká rada pro šetrné budovy?

A. P.: Rada chce spíše uvést v širší známost různé systémy hodnocení a certifikace a možnosti navrhování šetrných staveb. Samozřejmě, že tyto systémy jsou především pragmatické a usilování o udržitelnou výstavbu souvisí i s byznysem a politikou.

Jedním s cílů Rady byla také snaha o vytvoření vlastní české certifikace, nicméně pro nás není důležité, zda bude nějaká nová, nebo zda se bude používat certifikát LEED či BREEAM.

letištěZmínili jste projekt v Malešicích zajímavý aplikováním velkého množství zeleně. Nemáte obavu, že developer v rámci šetření od toho ustoupí?

O. H.: Podařilo se nám lehce zredukovat počet bytů a na místa ustoupených hmot, často i ve vysokých podlažích, dát stromy. Investorovi se to líbilo, ale naskýtá se otázka, zda se to uskuteční.

A. P.: Nejsme schopni ovlivňovat vztah mezi dodavatelem a developerem a také nevíme, co by mohl developer udělat, pokud bude chtít redukovat náklady. Máme zkušenost, že investor vyškrtne to, co nejvíce stojí, a to ideálně bez projektanta a architekta. Zatím to však vypadá, že zelené prvky zůstanou zachovány, doufáme, že to tak bude.

A zajímají se investoři také o ekologii, nebo jen o ekonomický pragmatismus?
A. P.: Investoři se o ekologii zajímají, ale skončí to ekonomickým pragmatismem. Výhoda Švédska je, že tam lidé ekologické stavby preferují, nechtějí koupit jiný dům či byt než šetrný. Ideální by bylo, kdyby například banky, které financují projekty, měly ekologii jako jedno z kritérií pro určování podmínek čerpání úvěru.

Ve Stockholmu jsme například navštívili obchodní centrum s certifikátem LEED Platinum a nemohli tomu uvěřit. Do takového projektu by u nás nikdo nešel – parkování ve skále, z vytěženého kamene udělali silnice.

Pro nás je sci-fi i projekt Hammarby, předměstské čtvrti Stockholmu, která vznikla revitalizací brownfieldu a byla vybudovaná na principech trvale udržitelného rozvoje.

O. H.: Na konferenci ve Stockholmu představili zajímavý projekt Číňané, kteří plánují podle těchto principů vytvořit na zelené louce celé město pro asi 800 tisíc obyvatel. Už mají schválený územní plán. Pochopili, že si jako konzultanty mají vzít Švédy.

Proč jsou u nás těžko představitelné projekty podobné těm švédským?
A. P.: U nás chybí osvícenost politiků. Hammarby vznikla na základě municipální politiky, která počítala s vyššími vstupními náklady, které se ale budou postupně vracet. Vybrali si developera i stavební firmu v soutěži a šli do toho.

O. H.: Ve Švédsku navíc není dán koeficient zastavitelnosti území, ale prostor je regulován daní za každý čtvereční metr plochy, která se platí stále. A město tak má stálý zdroj příjmů.

Území, kde je dnes Hammarby, bylo původně hodně znečištěné a zastupitelé se sami rozhodli pro revitalizaci v rámci svého politického programu. Zajímavé bylo, že ten program sestavila levice, které to zvedlo preference, a pravice šla do dalších voleb se stejnými principy v programu. Něco takového u nás zatím příliš nefunguje.

A. P.: Ale mohu říci i něco pozitivního. Zlepšuje se situace u soukromých investorů, kteří budují dílo pro sebe nebo pro svou firmu. Tady hodně záleží na každém jednotlivci, jaký má postoj. Pokud je mu ochrana životního prostředí blízká, většinou k šetrnému řešení sám tíhne a nevadí mu dlouhodobá návratnost investice, která se projeví v nižších provozních nákladech. Naopak, více myslí na budoucnost a na to, co po sobě zanechává. A takoví osvícení investoři se dnes už občas objevují. Příkladem může být jedna z našich posledních realizací – dostavba areálu firmy Hennlich v Litoměřicích, zaměřená na vývoj a výzkum.

Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: Ondřej Polák

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media