Architektům konjunktura nepomohla

Architektům konjunktura nepomohla

Růst hrubého domácího produktu a stavební výroby přinesly projekčním kancelářím zvýšení objemu a počtu zakázek. O mnoho více důvodů k optimismu však nemají. Zejména pro architekty zůstává stavitelství vysoce riskantní a nevděčnou profesí.

Po vzestupu stavební výroby v roce 2014 o 4,3 % a loni o 7,1 % by se dalo předpokládat, že i letos si stavební průmysl přijde na své. Nasvědčoval by tomu předpovídaný i realizovaný hospodářský růst. Avšak očekávání ředitelů stavebních společností, jak je zjišťují a vyhodnocují pravidelné čtvrtletní analýzy sdružení CEEC Research, poukazují na naplnění rizik a problémů, jichž se stavebníci již dříve obávali. Jejich zdrojem nejsou ani tak tržní síly ve své čiré podobě nabídky a poptávky, jako spíše problémy se špatným řízením státu: špatné zákony (například stavební zákon, zákon o veřejných zakázkách), zdlouhavé administrativní úkony (mimo jiné posouzení vlivu staveb na životní prostředí), úřední liknavost (včetně zanedbání implementace nových evropských norem pro posuzování vlivu staveb na životní prostředí) a v neposlední řadě i obavy občanských sdružení z vlivu staveb na životní prostředí, či naopak odmítání relevantních rizik stavby na životní prostředí investorem (například zavalení stavby dálnice D8). V Praze, největším staveništi v republice, kde trh vysílá signály o rostoucí poptávce po nových kancelářích, bytech, dálničním obchvatu a jiných stavbách, se ještě navíc stavění donedávna stavěly do cesty nepoužitelné, často se měnící městské stavební předpisy. Stavby tak nejsou připravené, není co stavět, i kdyby bylo pro koho. Trpí tím zejména pozemní stavitelství.

Ředitelé stavebních firem, dotazovaní v průzkumu CEEC Research, odhadují pro letošek růst stavební výroby na slabé jedno procento ve srovnání s loňskem, v roce příštím předpovídají stavebnímu průmyslu růst 1,5 %.
V inženýrském stavitelství se loni výrazně pozitivně projevily snahy „prostavět“ co nejrychleji dotace z evropských strukturálních fondů. Ne že by letos snaha chyběla, ani v rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) není o mnoho méně peněz než loni, ale projekty nejsou k realizaci připraveny. V pozemním stavitelství jsou brzdou administrativní překážky a strach investorů do něčeho se pouštět.
„Ke konsolidaci trhu u nás zatím nedošlo. Souvisí to s širším pojetím situace ve společnosti, kde již staré hodnoty neplatí, ale hodnoty nové jsme prozatím nenalezli,“ říká architekt Roman Koucký. „Z velké části zde působí až panický strach udělat cokoliv nového. Nová stavba je vždy ‚zlo‘ a je jedno, jaká je a kde je. Dnes je nepředstavitelně komplikované, ba téměř nemožné získat stavební povolení v podstatě na cokoliv a kdekoliv. Rozvoj je skoro zakázané slovo. Přitom rozvoj znamená ve svém původním významu právě ‚zlepšení stavu‘ a zlepšení bychom opravdu potřebovali.“

Neřešené problémy
Za první letošní čtvrtletí stavební produkce meziročně klesla o 8,8 %, přičemž pozemní stavitelství zaznamenalo sestup o 9,9 %, inženýrské o 5 %. „Důvodem propadu stavebnictví je jednak propad na straně zadaných veřejných zakázek, kterých jen za první čtvrtletí ubylo o více než 41 %, jednak chybějící výraznější oživení na straně privátních investorů,“ potvrzuje Jiří Vacek, ředitel výzkumného sdružení CEEC Research.
Stavební podniky s padesáti a více zaměstnanci získaly v prvním kvartále letošního roku o 22,7 % více zakázek (celkem 11 800 zakázek). Jejich celková hodnota byla ale skoro o desetinu nižší a vyšplhala se na celkovou částku 32,6 miliardy korun. Téměř polovina zakázek byla z oboru pozemního stavitelství (16,2 miliardy korun) a polovina ze sektoru inženýrských staveb (16,4 miliardy korun). Obě odvětví propadla, a to o 6,1 %, respektive 12 %. Počet nasmlouvaných zakázek těchto podniků v prvním letošním pololetí sice meziročně vzrostl o 12,6 %, jejich hodnota ale byla o 18 % nižší.

Sešup pokračuje
V letošním 2. čtvrtletí stavební výroba klesla proti prvnímu kvartálu o 4,3 %, ve srovnání se stejným obdobím loni pokles činil 10,2 %, oznámil Český statistický úřad. Z toho pozemní stavitelství meziročně kleslo o 8 %, inženýrské o 14,5 %. Počet stavebních zakázek pro firmy s padesáti a více zaměstnanci se zvýšil meziročně o 38,6 %, jejich hodnota se však o 4,5 % snížila. Přičemž rozdíl mezi obory byl značný. V pozemním stavitelství hodnota zakázek stoupla o 27,4 %, u inženýrského nastal propad o 19,3 %. Průměrná hodnota jedné nově uzavřené zakázky celkově klesla bezmála o 30 %. Zásobu neprovedených stavebních prací měly tyto podniky o 18,7 % více, jejich celková hodnota však byla o 9,5 % nižší. Jistou nadějí do příštích měsíců je statistika nově udělených stavebních povolení. Těch ve 2. čtvrtletí meziročně přibylo o 7,6 %, jejich hodnota se zvýšila o 25,6 %.

Trh s projektovými pracemi by se měl podle očekávání ředitelů projekčních kanceláří, jak je zachytil průzkum CEEC Research s dubnovou uzávěrkou, letos zvýšit o 6,6 %. Růst by měly zakázky jak od veřejných, tak od soukromých investorů. Ředitelé projekčních firem očekávají většinou zlepšení i v příštím roce, a to o 2,8 %. Trh projektových prací v pozemním stavitelství by měl být živější, kanceláře zabývající se těmito pracemi očekávají letos zlepšení o 7,1 %. Projekční práce v inženýrském stavitelství by se měly zvýšit o 4,8 %. Tržby však, podle očekávání ředitelů firem, by měly stoupat pomaleji – o 5,8 % za projekční práce v pozemním a o 3,9 % v inženýrském stavitelství. Naproti tomu 11 % dotázaných firem letos očekává pokles trhu – 9 % v pozemním a 15 % v inženýrském stavitelství. V roce příštím se zmenšení trhu obává 12 % respondentů.

Jedním z klíčových problémů projektantů zůstává i po letech hrubé podhodnocení ceny projekčních prací. Stlačují je malé společnosti (projektanti podnikající na živnostenský list), kteří sice zřejmě mají velmi nízké vlastní náklady, ale také zpravidla slabé odborné a technické zázemí, a výsledky jejich práce tak trpí na kvalitě. Krize ve stavebnictví a následná konjunktura nedokázala provětrat a očistit trh. Brání tomu mimo jiné ještě platné pravidlo výběru nabídek ve veřejných řízeních podle nejnižší ceny.

„Ke změně situace na trhu nedošlo, stále se jako ‚kamenná projektová a inženýrská firma‘ potýkáme s konkurencí nízkých cen takzvaných OSVČ a jiných firem. Dle našich zkušeností a zjištění pracují při sazbách s cenami o zhruba dvě stě korun na hodinu nižšími, než jsou naše. Naše sazby se pohybují na úrovni nákladů šest set korun za hodinu práce, což neumožňuje žádný technologický a technický rozvoj, například nové technologie BIM a tak dále,“ říká Vladimír Svoboda, jednatel společnosti Interplan. „K pročištění trhu nedošlo, naopak vlivem trvale nízkých cen je stále obtížnější udržet komplexnější profesionální projektové týmy, dochází k desintegraci projektových kapacit na trhu, a tím dle mého názoru k zastavení možnosti technologického rozvoje a snižování konkurenceschopnosti v širším evropském měřítku. Pamatuji doby, kdy jsme byli schopni projektovat vývozní investiční celky, dnes toto považuji za problematické s ohledem na vývoj v posledním desetiletí. Podle mého mínění pokračuje trend snižování konkurenceschopnosti, přičemž jednou z příčin jsou trvale a dlouhodobě nízké ceny. Ty neumožňují provádět kromě technického rozvoje například ani aktivní marketing, vyhledávání příležitostí v zahraničí a tak dále.“ Uvádí také, pro přesnější představu, co taková „kamenná“ firma obnáší: všichni pracující jsou zaměstnanci – žádný „švarcsystém“, legálně nakoupený a pravidelně „upgradovaný“ CAD a další software, zavedená organizační pravidla, vysoká pozornost bezpečnosti a zálohování projektových dat, zastupitelnost v rámci firmy a zakázek, vysoká profesionalita včetně autorizací ČKAIT a ČKA. „U cen za projekční a architektonické služby není problém velikosti firmy, i velké jdou na dumpingové ceny,“ dodává Ivan Plicka, předseda ČKA.

Zásobu práce v prvním letošním kvartálu měly projekční společnosti přibližně stejnou jako před rokem, tedy na necelého půl roku. O málo lépe jsou na tom projektanti z inženýrského stavitelství, kteří mají nasmlouvanou práci v průměru na sedm měsíců. Pouze 38 % dotázaných firem má více zakázek než loni v dubnu, 55 % je na tom meziročně zhruba stejně. Firmy zabývající se inženýrským stavitelstvím potvrdily větší objem práce v 52 %.

Kapacity projekčních kanceláří byly naplněny v průměru z 91 až 95 %. Značnou měrou je to však zapříčiněno jejich snížením. „Kapacity firem jsou, podle naší zkušenosti, více než naplněné. Stále více se potýkáme u našich subdodavatelů s problémy s plněním termínů a dodáním požadované kvality,“ říká Petr Matyáš, partner projekční kanceláře di5 architekti inženýři.

„Obavy o kapacitní potíže rovněž sdílím. Pokud dochází ke konsolidaci, resp. snižování projektových kapacit na trhu, pak je zdrojem především odchod projektantů do jiných profesí nebo spíše odchod starších projektantů do důchodového věku, aniž by došlo k početní a kvalitativní náhradě! Zkušení projektanti nejsou ochotní ‚přesluhovat‘ vzhledem k nízkým cenám prací, stresům z termínů, stále složitější legislativě (problémy projednání staveb)…,“ říká V. Svoboda. „Dále z důvodu nedostatku a nevyspělosti absolventů vysokých škol, kdy jejich znalostní kvalita se významně snížila a procentuální použitelnost absolventů v projektové praxi je podle mého mínění méně než 50 %.“

Architekti pokračují v krizi
Pozice architektů na trhu je složitější. Jejich profese propojuje stavebnictví jako technický a průmyslový obor s urbanismem, proměnami životního stylu celé společnosti i jednotlivců, s demografickým vývojem, filosofií i estetikou. Ptáme-li se na růst trhu a zakázek, rozpačitě krčí rameny… Když dojde na vztah růstu hospodářské prosperity po přestálé krizi a stavitelství, jdou rozpaky stranou.
„Mám pocit, že růst stavebnictví je tažen infrastrukturou, zejména budováním dálnic. To zkresluje skutečnou situaci jak z pohledu stavebních firem, tak z pohledu projekčních a architektonických služeb,“ říká Ivan Plicka. „Pozemní stavitelství, například i bytová výstavba, ten nárůst ještě nezaznamenaly. Situace po poklesu na přelomu desetiletí se zdaleka neobnovila na předcházející úroveň.“
Architekt Roman Koucký prodlužovanou krizi dává do souvislosti s celkovým stavem společnosti. „Nejsme vůbec schopni přijmout svobodnou společnost, protože většina není schopna převzít současně odpovědnost za své konání. To je bohužel i základní princip politické kultury. Proto nepřicházejí, respektive proto už většinou odešli i zahraniční investoři,“ říká Koucký. „Ve společnosti převládají hlasité destruktivní menšiny. Destrukce je ale nenápadná a zabalená do krásných řečí o ‚záchraně světa‘. Lidé si neuvědomují, že se v podstatě přestává stavět. Nejsme schopni konkurence, naše města neustále periferizujeme, kdo chce něco stavět, je automaticky označen za zločince.“

Probíhající ani očekávaná hospodářská prosperita se zatím na změně vztahů nepodepsala. „Děláme architekturu a urbanismus v době krize – s minimem prostředků stavíme a obnovujeme naše města a už to jiné nebude,“ říká předseda ČKA Ivan Plicka. „Ta doba, kdy naše kanceláře nestačily projektovat, tedy před nějakými osmi deseti lety, už je pryč. Důvodů je více, například výstavbu bytů ovlivňuje koupěschopnost obyvatel. U bytů, které zůstávají neprodané, se už diskutuje o nájemním bydlení. Lidé, kteří chtěli mít vlastní rodinný domek na kraji velkoměsta, už ho mají – ta vlna skončila s devadesátými léty.“
Urbanismus a architektura však nemohou ustrnout. Nové projekty a novou práci si vynutí rychlé společenské změny, nové pracovní zvyklosti, požadavky na standardy bydlení, na trávení volného času, na kvalitu infrastruktury. „S výjimkou Prahy se města zmenšují,“ odpovídá Ivan Plicka. „Města mají územní plány, ve kterých se počítá s růstem počtu obyvatel. Jenže obyvatelů měst ubývá a jsou to desítky tisíc. A dnes jsou problémy se změnami územních plánů. Dochází k rozpadu měst a infrastruktury. To by si veřejná správa měla uvědomit. Nejde jen o architekta – stavitele, ale i architekta pro tvorbu územních a urbanistických plánů.“
Pohled na pozici architekta na trhu se tak mění. Vedle vztahu k zadavatelům a zakázkám je tu i vztah odpovědnosti a důležitosti vůči veřejné správě, která má pečovat o svěřené území. „Chyby v urbanismu mají přímý dopad na investice, důsledkem jsou velmi těžko vratné změny v území a v investicích,“ říká I. Plicka. „Pokud existuje odpovědná samospráva, dříve či později zjistí, že potřebuje ‚městského architekta‘. Odborníka, který poskytne urbanistické architektonické řešení, jež bude podkladem pro rozhodování. Nemusí být v každé obci, ale mělo by být možné si ho opatřit, najmout, konzultovat s ním. Komora teď před komunálními volbami zformulovala návrh, že by bylo užitečné zřídit funkci krajského architekta, který by byl jednak nápomocen obcím a jednak by měl v rámci kraje důležitou koordinační funkci. Stávající plánovací dokumenty krajů jsou do značné míry formální, to by se mělo změnit. I to je místo architekta na trhu a ve společnosti.“

Územní plánování, jak se většinou u nás dnes praktikuje, nedává jednoznačný prostor ke zvýšení kvality života. „Jde o přežité direktivní plánování, kde chybné akce přeregulované společnosti vyvolávají jednoduché reakce – někteří chtějí stavět jednoduše za každou cenu!“ dodává R. Koucký. „Investoři jsou jako voda. Když to někde nejde, jinde to třeba půjde, když se někde znemožní výstavba na klíčových územích, investice se přelije jinam, většinou nikoli lépe – jak je zřejmé na našich městech, většinou je to k horšímu.“

Velmi zvláštním, i když svým způsobem typickým příkladem je hlavní město. Několik let Praha neměla použitelné vlastní stavební předpisy. Projekty se přestaly stavět, nové se neprojektovaly, protože nebylo podle čeho, hotové projekty se musely předělávat. Ve výsledku prakticky nelze v Praze postavit dům, aniž by se musel měnit územní plán. A slovo „developer“ má mezi občany odér nadávky. Od 1. srpna už jsou platné nové Pražské stavební předpisy. ČKA to uvítala. „…zejména z důvodu ukončení legislativní nejistoty,“ napsala ve svém oficiálním prohlášení. Předpisy upřesňují pravidla pro umisťování staveb a používají k tomu klasické, osvědčené nástroje, jakými jsou uliční čára, stavební čára či regulovaná výška budovy. Podle ČKA předpisy dávají velký důraz na kvalitu veřejných prostranství, tedy na to, co je pro obyvatele města společné.
To by se mohlo dotknout otázky vhodných proporcí novostaveb, jejich přiměřenosti (otázky architekty zatím okrajově, ale stále častěji zmiňované). Což souvisí i s kvalitou návrhu a originalitou řešení. Například požadavky na to, jak mají fungovat moderní kanceláře a jak mají vypadat nové byty, jsou natolik unifikované, že vytvořit nějaké originální stavby je čím dál obtížnější.

Roman Koucký tuto otázku upřesňuje z pohledu vztahu investora a architekta. „Investor potřebuje, aby se investice obecně zaplatila,“ říká. „Požadavky investorů bývají (pro jistotu) plošně předimenzované, protože jsou většinou navrhované na plochy poddimenzované rigidním využitím území.“ A protože finanční prostředky investora jsou vzhledem k jeho požadavkům zpravidla omezené, je architekt nezřídka nucen navrhnout méně kvalitní stavbu. Další překážku představuje průběh administrativního řízení. „U architektů už asi dvacet let funguje jistá autocenzura, protože předem vědí, že prosadit skvělou stavbu na úřadech je téměř nemožné. Už předem slevují, protože ve své podstatě v dumpingovém prostředí bojují o holý život. Tím klesá kvalita a kypí nenávist. Zásadně chybí mediální podpora nových věcí a širší povědomí o tom, co je skutečná kvalita života a jak dosáhnout jejího zvýšení.“

Případy, kdy se na špatné stavbě podepisuje už zadavatel, potvrzuje i Vladimír Svoboda z Interplanu: „Je skutečností, že k investicím je v mnoha případech přistupováno velmi pragmaticky, bez dlouhodobějšího výhledu a záměru, takže i zadavatelé jsou přístupni nebo jsou sami iniciátory zjednodušení oproti projektovému návrhu, který bývá zpracován s ohledem na dlouhodobost a udržitelnost stavby v rámci její životnosti. Zadavatelé často přistupují na návrh úspor zhotovitelů staveb, které přinášejí okamžitý finanční efekt bez dlouhodobějšího vyhodnocení. Jednou z příčin vzniku tohoto stavu je nedostatečná odborná způsobilost na straně zadavatelů, což se projevuje v samotné poptávce nebo poptávkovém a výběrovém řízení.“

Musí být lépe
Za znepokojujícími výpověďmi architektů ovšem probleskují jiskry optimismu. Jednou takovou je novela zákona o veřejných zakázkách. „Výběr soutěžních návrhů jen podle nejnižší ceny je pustošivá praxe,“ je přesvědčen I. Plicka. „Nový zákon o veřejných zakázkách už to řeší, přímo zakazuje vybírat jen podle tohoto jediného kritéria.“
Architekt Koucký, mimo jiné docent na Fakultě architektury ČVUT, nepochybuje, že i ve společnosti nastanou změny k lepšímu. „Většinou jsou naši absolventi vzdělaní a nadšení lidé. Berou svou profesi vážně, chtějí být dobří a mnoho dokázat. Někteří však toho mnoho neumějí a nejsou schopni projektovat, ti se pak radikalizují a většinou se z nich stávají choleričtí odpůrci stavění. Pozitivní část mladé generace je větší a pracuje, neschopná část je bohužel více slyšet. Zase se dostáváme k úloze médií, která vyhledávají jen negativní zprávy,“ vysvětluje R. Koucký. „Architektura je komplexní a složitý obor. Škola, pětileté studium, je opravdu ‚jen‘ jakýmsi plošným základem. Student dostává spoustu rozporuplných informací a musí se sám rozhodnout, musí se najít. Aby se z absolventa stal architekt, potřebuje dalších deset let dobré práce. Je důležité, k čemu se dostane a jak začne, někdy to bývá třeba i věc náhody. Vývoj nelze zastavit. To, co nyní prožíváme, je jistě jen přechodný stav,“ dodává R. Koucký. „Mladá generace je v pořádku, a pokud se to teď nepodaří, budou připraveni za pár let začít znovu a dokončit naši práci.“

TEXT: JAN TESAŘ

FOTO: SHUTTERSTOCK