asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Architekt uprostřed změn a krize

23.09.2011
Máme málo zubařů, příliš mnoho učitelů, chybějí řemeslníci, těžko najdou práci právníci a ekonomové… Takto a podobně jsme si zvykli číst a hodnotit zprávy o trhu pracovních příležitostí a profesí. O některých výlučných profesích se ale moc nedozvíme. Patří mezi ně i architekti.
Dobrých architektů je málo, to ví každý čtenář tohoto časopisu. A těch ostatních? A těm „dobrým“, jak se žije? Mají také krizi, jsou ve ztrátách, anebo naopak zůstá­vají v hledáčku i těch mála investorů, kteří ve stavebnictví rozjíždějí nové projekty?

Inu, mají krizi, zakázek je málo, pouštějí se do riskantních i ztrátových obchodů. Ovšem za tímto zjednodušeným hodnocením je nutné vidět řadu zvláštností, které práce a působení architektů na trhu provází.

Závislí na poptávce
Architekt, na rozdíl od jiného podnikatele, není v pozici, kdy by si vyprojektoval svůj produkt – kostel, divadlo nebo radnici – a pak pro něj hledal zákazníka. Takzvaná volná tvorba v tomto oboru až na výjimky neexistuje.
Úloha architekta je do značné míry pasivní – musí čekat, až se konkrétní poptávka objeví, a pak na ni reagovat. Typická podnikatelská cesta hledání mezery na trhu nikdy, tedy zřejmě ani v krizových obdobích, nenajde uplatnění.

Nicméně sami architekti svou úlohu takto fatálně nechápou. „Architekt v dnešní době musí být připraven vyjít klientovi vstříc v maximální míře, a to nejen pro brutální převis nabídky těchto služeb nad poptávkou. Jeho chování a přístup ke klientovi je vlastně součástí služby architekta, protože kvalitní návrh a projekt musí být výsledkem jejich vzájemného dialogu,“ říká Vladimír Pacek, hlavní architekt renomovaného brněnského ateliéru K4.

Důležitý je v tomto citátu pohled na architekta jako nositele služby. Tento pohled sdílí také Václav Aulický, docent Fakulty architektury ČVUT v Praze: „Architektonická tvorba a projekce patří do oblasti služeb. Architekt v obecné rovině nabízí tuto službu svojí prezentací na webových stránkách, v seznamu autorizovaných architektů ČKA či jinou publikační formou, například v architektonických časopisech,“ říká architekt.
Pak už lze činnost architekta snáze chápat komerčně, jako byznys. A lze také snáze nahlédnout, že architekt je jen jednou z profesí, jen jednou ze služeb, která se na vzniku, projektování a realizaci staveb podílí. Důležitou profesní vlastností architekta je tedy schopnost spolupracovat s ostatními odborníky, například projektanty, statiky, elektroinženýry a řadou dalších. Může se dokonce stát, že architekt nebude v celém procesu projekce osobou (službou) hlavní. Nicméně nabídku služeb architekta lze formulovat velmi přesně a cíleně ji lze také na trhu propagovat. „V konkrétní rovině však jde vždy o reakci na nějakou poptávku – veřejnou či vyzvanou soutěž, soukromé poptávky a podobně,“ dodává Václav Aulický.

Konkrétní poptávka, pokud se objeví, se zpravidla odehrává ve dvou rovinách. Buď se jedná o přímé zadání (jeho získání závisí hodně na renomé architekta, jeho referencích, doporučení, vzdělání a praxi, ale také třeba marketingu, prezentaci, popularitě), anebo má formu soutěžní. V soutěžích se o něco více uplatňuje také okamžitý nápad i originalita. Podle architektů se ovšem obě stránky vzájemně doplňují. „Tvůrčí přístup a inspirace jsou důležité faktory, ale domnívám se, že pouze doplňují jako bonus ty prvně zmiňované,“ říká Vladimír Pacek.

Zajímavá fúze obou citovaných skupin předpokladů nastala nedávno při pokusu zachránit kulturní památku – pivovar v Buštěhradu. Firma Level, vlastník objektu, chtěla část historického areálu zbourat a na jeho místě vystavět nové bytovky. Obdržela však nabídku od prof. Václava Girsy, vedoucího Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT v Praze, že projekt nového využití a přestavby pivovaru zadá svým studentům. Vlastník objektu souhlasil. Následná soutěž přinesla více než 60 studentských návrhů. Nejlepší z projektů přišel od studentů renomovaného architekta Ladislava Lábuse. Vlastník upustil od demolice pivovaru, zde však prozatím příběh končí. Co bude s návrhy a pivovarem dál zatím není jasné.

Hranice přizpůsobivosti
Ve většině případů mívá investor docela přesné požadavky. Ví, kde bude dům stát, čemu má sloužit, jak by měl být (nebo směl být) velký, jaké technické a ekonomické parametry musí splňovat a kolik na to vše má peněz.

Architekt tedy potřebuje ovládat další komerčně-obchodní dovednost: přizpůsobení se požadavkům zákazníků. A ty se mění. Například bytové domy dnes staví téměř výhradně developerské společnosti, nikoli tedy jejich majitelé, či snad dokonce budoucí nájemníci nebo družstevníci. Je na developerech, aby znali své v podstatě anonymní klienty natolik dobře, aby dali architektovi správné zadání. Architekti ale musejí znát také developery, jejich motivy, potřeby a možnosti.

Jiným příkladem změny trhu, v poslední době velmi typickým, je požadavek šetrnosti budov k životnímu prostředí. I tomu se musí práce architekta přizpůsobit. A nejen to. Z bonusu ekologické efektivnosti, který architekt mohl, ale nemusel do svého návrhu zapracovat, se díky novým direktivám Evropské unie stala povinnost.

Otázka přizpůsobivosti požadavkům trhu, respektive investorů, se dotýká velmi často diskutované tzv. profesní cti a profesionální etiky architektů. Kam až architekt může ustoupit ve svém estetickém cítění, v zásadách kvality materiálů a provedení, v přesvědčení o funkčnosti interiéru nebo vhodnosti exteriéru?
„Toto je zcela relativní otázka,“ říká Václav Aulický. „U někoho je hranice velmi nízká, u někoho naopak velmi vysoká, to záleží na mnoha okolnostech, nejen na přístupu architekta, respektive na jeho profesní etice. Velmi tvrdý moment však může sehrát jeho momentální ekonomická situace, kdy odmítnutí zakázky může třeba znamenat i jeho krach či likvidaci jeho kanceláře.“

Žádná definice ústupnosti neexistuje, nikdo žádnému ateliéru nemůže dát mustr, co se smí a co už ne. „Tato hranice leží někde uvnitř hlavy architekta, případně v natažených rukou (pro výplatu) jeho zaměstnanců,“ doplňuje v mírné nadsázce architekt Pacek. „Každopádně platí, že kvalitní architekturu a projekt musejí chtít obě strany, nikdy je nelze klientovi vnutit.“

Nové trendy
Další nové procesy, díky nimž získává stavební trh zcela nové rysy, charakterizuje Václav Aulický: „Nejtristnější na tom je, že získání zakázky nebo výhra v soutěži vůbec neznamená současné získání té celé práce, a tedy také peněz na živobytí či zisk. Podle zkušeností mých i z okruhu mých kolegů a nakonec i z mnoha případů známých všeobecně velmi často záměr skončí v koši, investor od plánu stavět ustoupí. Ano, dejme tomu, že architekt vyhraje soutěž, a tudíž není pro něj práce na soutěžním návrhu ztrátová (obdrží finanční částku za první místo), ale dál se už nepokračuje. Další práce, tedy práce pro jeho ateliér, kancelář či firmu, se nekoná,“ dodává Aulický.

Jedním z trendů, jímž se architekti změnám na trhu přizpůsobují, je diverzifikace nabízených služeb. Z ateliérů se stávají projekční kanceláře a firmy. Snaha je poskytovat komplexní služby. Vyplácí se to?
Ateliér V. Aulického i společnost K4 prezentují i takovou nabídku. „Není samozřejmě absolutní nutností, ale ve většině případů je výhodná pro obě strany. Je pravda, že takovouto komplexní službu si většinou neobjedná nový klient, ale vyžaduje předchozí dobrou vzájemnou zkušenost v nějaké dílčí zakázce – ať už projekční nebo z oblasti řízení stavby. Tento typ služeb využívají spíše zkušení developeři na větších zakázkách,“ vysvětluje Vladimír Pacek.

Řízení firmy
Vůdčí osobností a tím, kdo firmě dává své jméno, ovšem zpravidla zůstává architekt. Jeho působení na trhu je tak podmíněno ovládnutím manažerských dovedností, uměním řídit firmu se vším, co k tomu
patří, včetně podnikových financí, persona­listiky, vnitřní komunikace a marketingu.

Pokud se mění konjunkturální křivka trhu, pak už není problém, zda architektů je hodně nebo málo a zda ten či onen získá či nezíská zakázku, ale jak změnám v konjunktuře přizpůsobit fungování firmy. Tyto nové aspekty práce architektů a jejich týmů (ať už jsou to ateliéry, firmy, sdružení nebo kanceláře) flagrantně ukázala hospodářská recese, která na stavebnictví dolehla s mimořádnou tíživostí a která právě toto odvětví bude dusit zřejmě nejdéle.

„Řada kanceláří se výrazně redukovala, některé i zanikly. Naše firma rovněž zeštíhlela,“ říká Václav Aulický. „Naše současná situace je velice úzce propojena se situací developera ECM, investora výstavby většiny objektů na Pankrácké pláni, který je mimo jiné v důsledku ekonomické krize a průtahů v legislativě týkající se výstavby těchto objektů nyní v konkurzu, takže i projektová příprava se zastavila.“

Ztráty řízené a ty ostatní
Podle Kvalitativní studie českého stavebnictví, vydané na jaře výzkumnou společností CEEC Research, stále více firem přijímá riskantní zakázky s nulovou nebo zápornou marží. Architekti zřejmě v tomto směru nepředstavují výjimku. Dokonce se dá říci, že ztrátové práce u nich představují do jisté míry standardní součást jejich činnosti. Například ve formě neúspěš­ných účastí v soutěžích. Jak vysoké tyto ztráty jsou, kolik neúspěšných návrhů v průměru ateliér absolvuje na jednu soutěž vyhranou? „Na tuto otázku jsem se pokusil sám sobě exaktně odpovědět, ale vyšlo mi, že bychom už museli dávno zkrachovat, tak se raději do podobných kalkulací nebudu pouštět,“ odpovídá lakonicky Vladimír Pacek. Spočítané to nemá ani Václav Aulický. Odhaduje ale, že na jeden úspěšný návrh jeho společnost musí vypracovat deset dvanáct návrhů.
To se ale, řekněme, dá ještě chápat jako náklady na získání kontraktu. Ztrátové zakázky jsou často bohužel právě ty vyhrané. „Vznikají buď řízeně, nebo neřízeně. Řízeně tak, že se jedná o výjimečně zajímavou práci s případným potenciálem pokračování nebo alespoň dobré reference, a neřízeně ve většině ostatních případů,“ říká architekt Pacek.

Ty ostatní případy nastávají, když třeba zadavatel má od počátku kontrakt připravený jako švindl a za dodávku prostě nezaplatí. „Bývají to většinou ovšem práce menšího rozsahu, například studie, posudky a ideové návrhy, kdy vesměs náklady na vypracování nepřevyšují, respektive příliš nepřevyšují pravděpodobné náklady na soudní řízení, nehledě na časový rozměr, takže se v podstatě nevyplatí a náklady se odepíší,“ specifikuje Václav Aulický. Druhá častá varianta je úpadek zadavatele. V konkurzu se pak prokáže, že ani jeho majetek nestačí na krytí závazků. Nezřídka i toto je řízená a plánovaná varianta ze strany zadavatele, velmi podobná té předcházející.

Další důvod, proč zakázka skončí ve ztrátě, je nedokončení projektu z důvodů ležících mimo zadavatele i zhotovitele. „To se týká především prací, jejichž součástí je obstarání rozhodnutí o umístění stavby nebo stavebního povolení v právní moci,“ líčí příklady ze své praxe architekt Aulický.

„Stane se, že někteří účastníci těchto řízení, zejména různé občanské iniciativy, se odvolají, často i několikrát. Nejedná-li se o momenty zaviněné projektantem, tak vás klient nepenalizuje, protože uznává tyto vnější vlivy, ale nezaplatí vám příslušnou činnost, protože není splněna. Tak se stane, že se takový případ vleče třeba tři čtyři roky. Ztráta je pak o to větší, že nejenže nemáte uhrazeny náklady na tyto práce, ale především nemůžete pokračovat na dalších fázích projektové přípravy, musíte hledat (často ovšem neúspěšně) náhradní práce, musíte třeba dokonce přistoupit k propouštění některých pracovníků, což znamená další ztráty (odstupné). Zejména v takovýchto případech máme rozsáhlé a bohaté zkušenosti z řešení zástavby Pankrác City,“ přiznává Václav Aulický.

Tlaky na trhu, způsobené převisem nabídky nad poptávkou, pak vedou k neférové soutěži mezi architektonickými ateliéry navzájem. V soutěžích některé z nich nabízejí dumpingové ceny za požadované služby, což se týká zejména projektových studií.

„Samozřejmě že nás tato praxe velice poškozuje,“ říká Václav Aulický. „Studii investoři vesměs považují za nutné zlo, naopak pro architekta je to prakticky vždy cesta k celé zakázce. My se tomu snažíme bránit, ovšem tlak současné ekonomické situace je v tomto směru zcela neúprosný. Navíc například větší pražská projektová firma (což jsme i my) prakticky nemá šanci cenově konkurovat cenám mimopražských individuálních projektantů. Podle našich konkrétních zkušeností ze soutěží či výběrových řízení se vesměs jedná o polovinu až třetinu námi nabízených a ovšem již také nízkých cen. Takže velice často právě tyto subjekty získávají v nabídkových řízeních pražské zakázky.“

Česká komora architektů (ČKA) sice vydala Profesní a etický řád architektů, ale jakékoliv snahy o usměrňování ceny za konkrétní služby mají charakter kartelu, v praxi je tedy taková snaha neprůchodná.
„Podle mého názoru je mnohem důležitější uvědomělý a osvícený investor. Je to samozřejmě dlouhý proces, ale pokud použijeme analogii z běžného života, potraviny také nenakupují všichni spotřebitelé v diskontu, i když jsou tam nejlevnější,“ přibližuje reálnou situaci V. Pacek. „Je třeba věřit, že přiměřená kvalita za přiměřenou cenu si ke svému klientovi – investorovi časem cestu najde. Mnohem závažnější situace je ve veřejném sektoru, kdy je klient – investor, zodpovědný za svoje prostředky, nahrazen úředníkem, který by se vlastním přičiněním ve většině případů nikdy do pozice investora nedostal. Stávající marasmus při zadávání veřejných zakázek, čerpání všemožných dotací a působení investora – úředníka, disponujícího veřejnými penězi, deformuje prostředí nesrovnatelně víc než dumpingové chování některých kanceláří, které navíc mohou být na získání zakázky existenčně závislé.“

I když se profese architekta v posledních letech do značné míry proměnila, přesněji řečeno rozkošatila, jeho postavení na trhu je poměrně složité. Probíhající krize stavebnictví architektonické firmy určitě dost krutě probere. Krizi přestojí jen ti nejlepší, ale kteří nejlepší? Architekti, podnikatelé, manažeři?

A ještě krátká poznámka k jedné z úvodních otázek. Podle internetových stránek budoucnostprofesi.cz, který vede výzkumná společnost Národní observatoř zaměstnanosti a vzdělávání, jsou možnosti uplatnění pro architekty, projektanty a konstruktéry v letech 2009 až 2013 průměrné. Do roku 2013 vstoupí na trh 21 680 nových uchazečů o tato zaměstnání, což proti předcházejícím letům představuje silný nárůst, ale počet volných pracovních příležitostí se prakticky nezvýší. Architektů a projektantů je nyní zhruba 55 tisíc.

Jan Tesař
FOTO: archiv DaM

Autor je publicista.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media