Anketa: Architekt a odpovědnost?
Letošní Pritzkerova cena byla udělena Alejandru Aravenovi pro jeho společenskou angažovanost. Ptali jsme se proto architektů a urbanistů, jak svou profesi vidí. Mohou se zasazovat například o zlepšení městského prostředí nebo řešení globální bytové krize? Mají k tomu u nás podmínky? A má být architekt politicky či společensky angažovaný? Jakým způsobem a v čem konkrétně?
Komplex Villa Verde z roku 2013 v Constituciónu navrhl architekt Alejandro Aravena – rekonstrukce byla financovaná z veřejných peněz. Foto: Elemental
Otázka: Má být architekt společensky angažovaný?
Marcela Steinbachová
architektka, zakladatelka spolku Kruh a festivalu Den architektury
Architekti mohou svou angažovanou roli plnit již svým působením, tedy tvorbou. Bohužel se to netýká všech těch, co tvoří architekturu, ale spíše menšiny. V naší situaci v Česku by pomohlo, kdyby se architekti, kteří mají renomé a úspěchy, postavili za architektonické soutěže a veřejné stavby a neprojektovali bez soutěží. Kdyby se sami zřekli takových projektů (ale to je spíše sen, než blízká budoucnost), pak by se možná něco změnilo. Myslím si, že tedy my architekti máme na svědomí nekalé prostředí soubojů o zakázky a tím pádem jsme zodpovědní i za ostudné projekty.
Co se týče snahy o zlepšení městského prostředí a řešení globální bytové krize, každý by měl dělat, co je v jeho silách, a přispívat ke kvalitnímu životnímu prostředí. Architekt by měl být jak kritikem, tak hybatelem, někdy však stačí osobní zaujatý postoj, který vyústí kvalitním dílem, které může být ve výsledku začátkem změny. Architekt by měl dokázat ukázat veřejnosti směr, jakým by se mohlo město zlepšovat a kde jsou jeho slabiny. I o to se snažíme v rámci festivalu Den architektury.
Pokud se architekt cítí být veřejně a společensky či politicky angažovaný, je to jeho vlastní volba či nutkání.
Ve všech zmíněných případech však rozhoduje stejně kvalita, angažovanost ještě není měřítkem.
Tomáš Cach
dopravní urbanista se specializací na cyklodopravu
Asi v každé profesi můžete pouze pasivně přijímat zadání a plnit jej, nebo se snažit i o něco více, v souladu s tím, co považujete za vhodné a správné. V případě profese architekta a zejména urbanisty to platí jednoznačně, protože svou prací zasahuje přímo do tvorby prostředí, které se dotýká všech. Pokud je klient, až už z veřejného či soukromého sektoru, dostatečně poučený, nemusí být nutné nijak více zvyšovat svou angažovanost, než se pouze snažit co nejlépe naplnit daný úkol. Častější však bývá spíše stav, kdy v lepším případě klient alespoň tuší, jakým směrem by chtěl směřovat, je otevřen diskusi a nechá si poradit. V horším případě pak bohužel z neznalosti, nedostatku odstupu, nadhledu či soudnosti požaduje něco, co při zachování morálního kreditu urbanista nemůže splnit. Čím neutěšenější situace na straně zadavatelů panuje, tím více je potřeba, aby se urbanisté stali aktivními, snažili se provádět osvětu a namísto špatných požadavků napomáhali spoluvytvářet lepší prostředí v oblasti společenské, zadavatelské i při samotné práci a realizacích. S tím souvisí i nutnost vytvářet si práci samostatně z vlastní vůle, aniž by ji kdokoliv požadoval a objednával. Prostředí kolem sebe kultivovat a měnit k lepšímu v tom, čemu rozumíte a čemu věříte, jde i u nás. Osobně tak pracuji již přes deset let.
Milota Sidorová
krajinná architektka, zakladatelka WPS Prague
Babička mi říkávala, že vědomost bez morálky je nebezpečná. Angažovanost architektů a architektek viditelně zdůraznila iniciativa Městské zásahy v roce 2008, která vypočítala finanční hodnotu dobrovolné práce strávené nad návrhy pro město. Indikovalo to tehdy dlouhodobější trend prolínání privátního, veřejného a neziskového sektoru – pod hlavičkou angažovanosti.
Všimněme si, kolik architektů a architektek se zasazuje o zlepšení města, veřejného prostoru např. Prahy, a to nejen placenou, ale neplacenou prací. Nedávno jsme s iniciativou WPS Prague (Women Public Space) zmapovaly, že v případě známých angažovaných žen Prahy v oblasti neziskových organizací, pracujících ve prospěch kvalitnějšího městského rovoje, má architektonické vzdělání (nebo aktivní praxi) 30 procent žen – a jsou tak vedoucí skupinou převažující před kulturními manažerkami, socioložkami, lingvistkami atd.
Architekti a architektky však hodnoty projevují neustále již povahou své práce. Pokud se ptáme, zda můžeme udržovat ty morální hodnoty v kapitalistickém zřízení, odpověď zní ano. Je to však individuální volbou každého.
Pavel Rada
architekt
U bytové výstavby převažují dva směry angažmá architekta. Revitalizace zastaralého původního bytového fondu v centrech měst a nová developerská výstavba. Aby se centra měst nevylidnila, je potřeba udržet v rovnováze proporci všech funkcí. Města preferují v současnosti jiná dlouhodobě zanedbávaná témata, jako veřejná prostranství, dopravu a veřejné stavby. Na řešení bytové problematiky si ale budeme muset ještě v rozpočtu obcí počkat. Na výzvu měst architekti zatím čekají. Funkci stavitelů bytů přebírají developeři, ovšem architektův vliv bývá upozaděn. Často tak vzniká velmi rozpačité prostředí pro bydlení, zabalené do soudobého tvarosloví.
Od partnerů ASB
Těší mě, že narůstá poptávka obcí po městském architektovi, i když podmínky pro jeho práci se na obou stranách teprve hledají a tvoří. Není možné, aby se architekt při naplnění své profese bránil přesahu do společenské sféry života. Je do ní vtažen už tím, že spolupůsobí při formování názoru na nejrůznější sociální problematiku a pracuje s veřejným prostorem. Na počátku každé práce je konfrontován se zadáním. Nejčastější otázky při prvním kontaktu s veřejným klientem jsou: Pane architekte, co s tím? Co si o tom myslíte? Je to logické, architekti musí být připraveni na společenská témata odpovídat, kdekoliv na světě, stejně jako to činí čerstvý nositel Pritzker Prize.
Kateřina Kotalová
Foto: Elemental
