asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Soutěže, ve kterých by nemělo být soupeřů

29.06.2009
Architektonické soutěže jsou pro někoho neodmyslitelnou úvodní částí určitého projektu, pro jiného nutným zlem. Pro někoho mohou být skvělou příležitostí, pro jiného přehlídkou ztraceného času a peněz.

Architektonické soutěže mívají různé konce. V ideálním případě je vítězný návrh ­realizován nebo alespoň oceněn. Často se však stává, že dojde k realizaci návrhu jiného než vítězného, že se předložené nápady „vykradou“, či jsou výsledky soutěže anulovány. Z těchto nebo i dalších důvodů se některé architektonické ateliéry, ale i zadavatelé a investoři, soutěžím vyhýbají. Za to ale soutěže jako princip hledání a výběru řešení nemohou. Jejich průběh a výsledky vždy závisejí na lidech, kteří je organizují.

Záměry se rozplývají…
Účelem architektonické soutěže by mělo být nalezení optimálního architektonického řešení konkrétní stavby, případně řešení určitého území či oblasti. Je otázkou, kolik soutěží svůj účel splnilo, kolik se jich cílem minulo a proč.

Tamir Winterstein, generální ředitel developerské společnosti Lighthouse Group, řadu soutěží organizoval a jeho firma se soutěží i účastnila. „Zůstala mi po nich taková nepříjemná pachuť, soutěže jsou bluf,“ říká. „Většinou jsou politicky ovlivněné, a to i v případech, kdy je pořádají města a místní samosprávy. Soutěží, které jsem organizoval, se účastnily i největší hvězdy světové architektury. V rozhodujících fázích soutěže se zapojí politická sféra a výsledky jsou politicky podbarvené.“

T. Winterstein uznává, že se při soutěžích mohou sejít velmi zajímavé nápady a návrhy. V tom ale číhá jedno z významných nebezpečí soutěží – jejich zcizení. Dalším rizikem je to, že soutěž neslouží svému předpokládanému účelu, ale má posloužit jako akce public relations pro určitý projekt. „Když už dojde na realizaci návrhu ze soutěže, stává se, že původní požadavky a kritéria na projekt se nějak rozběhnou, rozptýlí… Já jsem absolutně proti soutěžím, a proto je nedělám,“ konstatuje T. Winterstein.

Šance pro architekturu

Pro komerční architekty skutečně může být závěr soutěže, ve které nevyhraje nejlepší návrh, nebo nedojde k realizaci návrhů vůbec, docela frustrující záležitostí. Na druhou stranu se však bez problémů účastní soutěží, u kterých se s realizací ani v prvním plánu nepočítá, a u nichž jsou vztahy s veřejností, tedy PR zadavatele, jedním z důležitých a předem jasných cílů. Vypisovatelem podobných soutěží je např. Útvar rozvoje města Prahy (ÚRM). Zadáním jsou v podstatě studie využití určitých území, řešení městských celků apod.

„Chceme nápady a to, že je použijeme do územního plánu, je smyslem soutěží,“ vysvětluje ředitel útvaru Bořek Votava. „Studie zadáváme často i na žádosti městských částí. Řeší je buď naši architekti, nebo vypisujeme soutěže. Ty jsou honorované, vítězové obdrží předem stanovenou odměnu. Soutěže jsou pro nás přínosem mimo jiné v tom, že nám zabraňují zapadnout do nějakých stereotypů. Studie se stávají podkladem pro jednání s městskými ­částmi a se zástupci městské správy.“

Do poroty zve ÚRM vlastní odborníky, zástupce samosprávy, některé komerční architekty (jejich ateliéry se ale soutěže nesmí účastnit), zástupce městských částí, jichž se studie týká, zástupce ČKA a případně další odborníky dle potřeby (památkáře, historiky, zástupce UNESCO aj.) „Je-li nějaké hodně kontroverzní téma, zveme i zástupce veřejnosti z občanských sdružení,“ zdůrazňuje B. Votava.

Spektrum účastníků soutěže bývá velmi rozmanité. Návrhy chodí od renomovaných architektů a architektonických studií, od začínajících architektů i třeba od studentů. Někdy ÚRM studii přímo zadá vysokým školám a návrh zpracovávají příslušní pedagogové se svými posluchači. Z podaných návrhů ÚRM a město, respektive městská část, pořádají výstavy. Ty jsou příležitostí pro seznámení veřejnosti s možnostmi řešení rozvoje daného území, a naopak, vedení města může získat ohlasy a názory veřejnosti.

„Každý dobrý architekt je svým způsobem ješitný. Když se mu nabídne zajímavý prostor, snaží se přinést co nejzajímavější práci. Řešitelé nejsou zatíženi souvislostmi například dopravní obslužnosti, některými technickými detaily, rozpočtem a podobně. Pohledy na řešení určitého území jsou pak velmi rozmanité a pozoruhodné,“ říká B. Votava. „Soutěže jsou pro nás velice přínosné.“

Jako příklad úspěšného výběrového řízení B. Votava připomíná soutěž o řešení Strahova, jež měla v zadání vytvořit na temeni dominantního pražského návrší s unikátním výhledem na město, jemuž dnes brání komplex panelákových, na konci životnosti už téměř neobnovitelných vysokoškolských kolejí, sportovní a rekreační zónu a najít nové využití nejrozlehlejšího stadionu na světě.

Avšak i on zaváhá, když dojde na otázku realizace. Rozhodnutí, co postavit a co ne, je opět na městských zastupitelích, pokud jde o veřejné stavby. „Pokud projekty posuzuje veřejnost, nakonec často převáží kategorie, zda se konkrétní projekt lidem líbí či nelíbí,“ říká B. Votava.

Šance pro architekty

I neúspěšná účast v soutěži může pro architekty znamenat získání určité prestiže a pozornosti (to je cenné zejména pro začínající autory). Je také zpravidla zajímavou konfrontací s kolegy (respektive soupeři). Soutěže ovšem nejsou nic laciného.

„Na soutěž musí mít architekt čas a peníze. Musí ho zaujmout téma, lokalita, soutěžní podmínky i složení poroty,“ říká Vítězslava Rothbauerová, členka sdružení architektů Atelier Dům a Město. A co architektovi soutěž přinese? „Myslím si, že kromě toho, že soutěžící tajně doufá, že bude odměněn nebo oceněn, je průvodním jevem soutěžního času architekta jeho osobní zodpovědnost za to, jak se zhostit úkolu co nejlépe. O tom, jak se mu to podaří, si udělá představu až po zhlédnutí soutěžních návrhů ostatních kolegů.

Soutěž mu dává příležitost porovnat si svoje řešení s ostatními, je to dokonalá forma profesního růstu. Co se týká soutěže jakožto nástroje v ‚boji o práci‘ – myslím si, že na tom není nic špatného. Týká se to zejména mladých architektů, kteří se takto mohou představit veřejnosti a upozornit na sebe investory. Soutěž je jedním z nejlepších způsobů prezentace.“

Za úspěšnou považuje V. Rothbauerová například soutěž na hotel Four Seasons na pražském Alšově nábřeží. Průběh jejích dvou kol zaujal tehdy kladně i záporně profesní i laickou veřejnost. „První soutěž prokázala, že požadovaný objem domu je nereálný, druhá soutěž našla řešení. Nevím, zda optimální, ale posuzuji především celou přípravu stavby od průběhu druhé soutěže až po realizaci,“ vysvětluje architektka. „Vítězný návrh byl podkladem pro stanovení závazných podmínek pro výstavbu, řešení bylo podpořeno již v průběhu soutěže vedením města i památkáři a projednávání dokumentace pro investora i architekta bylo snazší ve všech stupních projektové přípravy. Soutěžní návrh byl realizován bez velkých změn a závazné podmínky soutěže byly dodrženy i při zpracování realizační dokumentace.“

Samozřejmě se nakonec vždy architekt uchází o nějakou zakázku, a to ne vždy formou architektonické soutěže, ale zcela prozaicky svojí nabídkou, která sice nepředstavuje zdaleka tolik práce jako vypracování soutěžního návrhu, ale i tak je výsledek nejistý.

„V každém případě pokud architekt nedělá nic jiného než stále jen bezvýsledné soutěže, je architektonická soutěž dobrou příležitostí ‚procvičit‘ se v návrhu té které stavby a také porovnat svoji práci s ostatními. Ona někdy i jen pouhá účast v soutěži znamená jistý moment popularizace jeho práce, většinou bývají v odborném tisku publikovány i neoceněné návrhy a ze soutěží bývají také výstavy,“ říká architekt Václav Aulický. „I když soutěže jsou určitou cestou k získání eventuální zakázky, mohou soutěže bezpochyby přinést výrazné zvýšení kvality předmětného řešení. Velmi při tom ovšem záleží na kvalitě přípravy soutěže i složení poroty.“

Na soutěžních podmínkách záleží

Architektonické soutěže tedy mají i svá výrazná pozitiva. Podmínkou toho, aby převážila nad riziky, je férovost soutěží. Jejich respektovaným garantem je u nás Česká komora architektů (ČKA). Sepsala soutěžní pravidla, poměrně přísná, podrobná a pro někoho snad i komplikovaná, ale srozumitelná a použitelná. Žádný zadavatel sice není povinen se jimi řídit, nicméně zástupci komory jako vrcholného profesního orgánu jsou zadavateli konzultováni a zváni do soutěžních porot. Pro ředitele ÚRM Bořka Votavu je komora vysokou profesní a morální autoritou. „Je to špičková profesní organizace, která by se měla starat o to, aby její členové v etické rovině hráli fér,“ vysvětluje B. Votava. „Pod tím si představuji ochranu jejích členů před nekalou soutěží, politickým lobbingem a jinými vlivy. Pro mne jako hlavního architekta Prahy je ČKA zárukou férovosti.“

Architekt Jan Sapák, člen soutěžní komise a člen představenstva ČKA, popisuje výběr členů soutěžních porot takto: „Nepsané, ale osvědčené zvyklosti Komory vedou k tomu, aby v porotě byla nejméně jedna osoba všeobecně známá, respektovaná, ‚téměř senior‘, odborně dostatečně na výši, aby dokázala porotu úspěšně vést. Další řekněme dva členové poroty jsou vybíráni kombinovaným způsobem ze širšího okruhu osob s vlastnostmi blízkými prve řečeným, ale jejich výběr se kombinuje diskusním prověřením a konečným výběrem losem. Losem je nadto vybrán dvojnásobný počet kandidátů, než je potřeba členů poroty. Konečný výběr z nich provádí vypisovatel soutěže. Zbývající jeden člen je stanoven prostým losem z neomezeného seznamu několika set osob, které získaly alespoň minimální znalosti právní o férovosti soutěže. Tak je naplněn princip všeobecné spravedlnosti.

„Je krajně nepravděpodobné, aby v nezávislé části soutěžní poroty byl více než jeden člen nějak osobně odhodlán prospět některému ze soutěžitelů,“ tvrdí Jan Sapák. Dalšími členy poroty jsou osoby závislé, tedy zástupci developera, investora, respektive zadavatele či vypisovatele soutěže. Porota je klíčové kolegium, jež určí, zda bude soutěž účinná a úspěšná, nebo naopak. Zpravidla se totiž výběrová komise schází ještě před vypsáním soutěže, aby stanovila její podmínky.

„Po odevzdání soutěžních návrhů bere soutěžní porota na sebe zodpovědnost za formální průběh posuzování soutěže. Soutěž je určena především soutěžními podmínkami, jejich závaznou část musí respektovat nejen soutěžící, ale i porota při posuzování. Pokud je soutěž připravena zodpovědně a podmínky obsahují jasný program včetně vyřešení majetkoprávních vztahů, pak jsou vytvořeny předpoklady pro to, aby soutěž  přinesla požadovaný výsledek,“ souhlasí V. Rothbauerová.

„Stížností proti soutěžím poslední dobou ubývá,“ soudí J. Sapák. „Rozhoduje se o složitém spektru otázek, z nichž některé jsou subjektivní a některé objektivní,“ říká. „Aby se rozhodnutí co nejvíce objektivizovalo, užívá se velkou tradicí osvědčených nástrojů. Jedním z nich je otevřená a strukturovaná diskuse a hlasování pouze aklamací. Ne každý soutěžící si uvědomuje, že lze podat stížnost pouze proti procesním otázkám, nelze ji podat proti rozhodování o obsahu, tedy ve věci samé.“ Soutěžní podmínky, které jsou také často předmětem kritiky, ČKA nestanoví, jen je ověřuje podle soutěžního řádu. „Pokud by vypisovatel soutěže určil podmínky neregulérní, nemá naději, že se mu přihlásí dostatek soutěžitelů a že vytěží kýžený výsledek – dostatek zajímavých nápadů,“ konstatuje architekt Sapák.

Co se týká zadání zakázky na základě výsledku soutěže, J. Sapák připouští, že vypisovatel takovou povinnost nemá. „Vypsání a uzavření soutěže není dostačující k tomu, aby byla zadána veřejná zakázka,“ zdůrazňuje. „Zákon to připouští, ale není to automatické.“

To je ale jedna z podstatných vad, kterou architekti soutěžím nejvíce vytýkají. „Je-li to soutěž na veřejnou stavbu, za státní peníze, pak by bylo samozřejmé, aby vítězný návrh byl respektován,“ požaduje architekt Aulický. „I v tomto případě však záleží na tom, jak jsou formulovány a pak plněny soutěžní podmínky, a také ovšem na dalších souvislostech, jako je získání pozemků, získání financí na realizaci, časové vazby na možné změny podmínek staveniště a podobně. A to (bohužel) také může být díky okolnostem, které někdy budí i různá podezření.“

Václav Aulický za příklad úspěšné soutěže považuje projekt Národní technické knihovny v Dejvicích z roku 2000, projekt knihovny v Pardubicích z roku 2005 nebo Školský kampus Masarykovy univerzity v Brně (rok 2000). Všechny uvedené návrhy obdržely 1. cenu v soutěži a byly dovedeny až k realizaci. Připomíná však také soutěže, z nichž vzešlo optimální řešení, ale z nejrůznějších důvodů se projekty neuskutečnily. To je zejména projekt dostavby Pankrácké pláně (rok 1997) a návrh Národní knihovny na Letné od Jana Kaplického, vítěze loňské soutěže.

Když investor ví, co chce
Soukromý investor má větší volnost v metodách, jak najít optimální řešení svých záměrů a potřeb. Nemusí vůbec soutěž vypisovat. Pokud to však udělá, a většina našich respondentů si myslí, že i pro soukromé stavebníky mohou být soutěže velmi užitečné, pak zase mají méně důvodů soutěž „kazit“ neregulérními podmínkami či rozhodováním. Mimo to, kdyby se nějakého neférového jednání dopustili, už by žádnou další soutěž neuspořádali – nikdo by se do ní nepřihlásil, špičkoví architekti by odmítli s takovou firmou spolupracovat.

„Pokud má soukromý investor dobrý vztah s architektem, kterému je ochoten návrh domu svěřit a důvěřuje mu, pak je problém vyřešen. Soutěž není v tomto případě nutná,“ říká V. Rothbauerová. „Pokud se investor rozhodne najít nejlepší řešení pomocí soutěže, pak má tu výhodu, že obdrží více variant řešení stejného úkolu. Pokud do poroty soutěže investor přizve i zástupce města nebo památkářů, zajistí si tím i zázemí a informovanost pro další fáze projektu.“

Podle Tamira Wintersteina by soutěž měla být jako sport: kdo zvítězí, dostane cenu nebo kontrakt. „Soutěžit by se mělo v parametrech, které jsou objektivní. Zejména u funkčních staveb by to tak mělo být,“ říká T. Winterstein. „Jenže tady vítězí ten, kdo má v porotě více kamarádů.“

Proto volí jiné řešení. Osloví několik architektonických studií, aby na projektu pracovaly dva tři nezávislé týmy. Získá dvě nebo tři úplně jiná řešení. Výsledkem může být volba jednoho z návrhů, kombinace řešení z více návrhů nebo se výběrové řízení celé opakuje. S oslovenými architekty diskutuje nejprve o svém zadání, pak o jejich návrzích. Dozví se tak o navrhovaných řešeních mnohem více, než ze zapečetěných anonymních obálek soutěžitelů. „Jednám s architekty, vysvětluji své záměry a představy tak dlouho, dokud od nich nedostanu to, co si představuji, že od nich chci obdržet,“ říká T. Winterstein. „Zadavatel musí tvořit spolu s architektem, aby došli k optimálnímu a konečnému řešení. Musí tu být nějaká interakce mezi zadavatelem a umělcem, který zadání zpracovává.“

„Vyzýváme renomované architekty, vyzkoušená architektonická studia z tuzemska i ze zahraničí,“ říká T. Winterstein. „Nemůžeme si dovolit plýtvat penězi našich akcionářů a investorů na nějaké pokusy. Vím, je to trochu nefér vůči začínajícím architektům, kteří mohou být i velice nadaní. Ale my jsme odpovědní za peníze lidí, kteří investovali do fondů, a my za ně nemůžeme dělat nějaké experimenty.“

Společnost Lighthouse Group s účastníky výběrového řízení předem sjednává nejen soutěžní podmínky, které bývají velice striktní, ale i odměnu za podání návrhu. Odměnou může být i podání zakázky. Taková pravidla si může dovolit někdo, kdo má dostatečnou reputaci, aby se architekti výběrového řízení zúčastnili a aby ten, jehož návrh byl vybrán, také obdržel kontrakt a dočkal se realizace. Tento systém hledání optimálních řešení může být časově úspornější než architektonická soutěž, ale může být i dražší. „Nejdražší na projektu je čas a chyby,“ oponuje T. Winterstein. „Ne několik tisíc eur architektovi, ale dramatické chyby v projektu – ty jsou doopravdy drahé.“

Se soutěží na operu
V soutěži by takový dialog měl probíhat mezi členy poroty. „Dobrý předseda vytvoří takovou atmosféru, kdy porota postupuje kolegiálně a většina věcí se řeší otevřenou diskusí,“ říká Jan Sapák z České komory architektů.

Architektonické soutěže se vyhlašují už více než 150 let. Za tu dobu se jejich pravidla docela vybrousila, mnoho prvků soutěží je mezinárodně sladěno. Pravidla ČKA jsou plně kompatibilní s většinou pravidel v civilizovaných státech. „Dějiny architektury znají řadu staveb, které vznikly na základě veřejné soutěže. Například opera v Sydney nebo brněnské Výstaviště,“ představuje J. Sapák své úspěšné tipy. A dodává: „Jsem stoprocentně přesvědčen, že neexistuje lepší zadání na vytvoření kvalitního stavebního díla.“

Jan Pekař
Foto: Pavel Veselý

Autor je spolupracovník redakce.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media